Srpen 2008

poslední den!!!

31. srpna 2008 v 22:24 | Terezka/Kolda |  milý deníčku...
AHOOOOJ!!!
Všem se chci straašně mooc omluvit! Protože jsem říkala, jak tady toho budu přidávat a tak, ale prostě nebyl čas, ve který jsem doufala. Nějak jsem nepočítala s tím, že za ten týden pojedem víckrát nakupovat věci do školy (ne, že bych už všechno měla...), že budem mít rodinnou oslavu, že budem střílet komín, že se seznámíme s novým kamošem a já nevím co ještě.
Upozornění předem: tenhle článek bude patřit k těm delším
No, je konec prázdnin (()což s sebou ale taky nese jistý výhody-určitě! Jen mě teď zrovna žádná nenapadá...) a na konci se přece rekapituluje=) A protože jsem poslední měsíc tu nějak extra nebyla nebo nic nepřidala..(ok,poslední dva tři týdny..), tak teď toho tu bude víc.. Samozřejmě ale stručněji... Momentálně se nemám v plánu rozepisovat jak s Tunisem... =D

Kolda 747 hlásí přílet=)

25. srpna 2008 v 8:05 | Terezka/Kolda |  zprávičky
Ahojte!=)
Tak jak se máte?
Teď už ani newim, jak byl původní plán, ale přijela jsem dneska ráno.(Přesněji ve dvě ráno..-miluju cesty v noci)
Takže dneska tu nic novýho nečekejte (kromě tohohle, samozřejmě). Možná sem přidám své, ehm, "zážitky z cest" , ale jinak mám v plánu zkouknout všechny díly Buffy (teda jen ty nahraný...) a prosedět den u počítače s tím, že budu dolejzat na vaše stránky a číst příběhy na který už se šíleně těšííííím!!!!! + s hafňou vyvenčíme kámošku..=)
Tak se zatím měěějte!

zase chvíli nic

14. srpna 2008 v 21:40 | Terezka/Kolda |  zprávičky
AHojky=)
Jsem tu jen na skok... Je to několik hodin, co jsem přijela a za dalších několik hodin zase zmizím....
Slibuju, že budem pracovat na tom společným příběhu (Andělé mají nebe...), ale budu psát aj ten novej, takže po příjezdu se tu časem bude všechno objevovat.
Teď ještě valim vybalit a znovu balit
Tímhle blog tak nějak do dvacátýho třetího dvacátýho čtvrtýho pozastavuju...
Nic tu v tu dobu nečekejte.. Až se pak vrátím, hodim sem něco aj třeba o soustředku.. Jestli se mi to podaří stáhnout do komplu, tak vám ukážu video tancujícího Sanchéze (užasnej trenér). Je skvělej.
Moc mě to mrzí, že se tu nic neděje, ale až budu zase doma, tak to napravím=)
Tak se zatím mějte! =)

1.část

9. srpna 2008 v 22:05 | Terezka/Kolda |  kapitoly-amn,cml?
No, je to hodně dlouhá doba, co jsem sem dal první upotávku, obrázek nebo jen zmínku o tomto příběhu. Andělé mají nebe, co mají lidé...? mě se to líbí - ten nadpis=) Jak jsem si to teď četla a opravovala drobné chyby a překlepy, zjistila jsem jednu věc. Že už si přesně nepamatuju, co jsme měly s tím příběhem v plánu. Měly, zapomněli jste? Začala jsem ho psát s kamarádkou. Tuto povídku tedy najedete i na jejím blogu - aneb tady. No, v každým případě spolu jedeme za týden do Chorvatska a máme v plánu tam na tom trošku popřemýšlet a zapracovat. Doufám, že se původní nápady vrátí. Dokonce jsem teď úplně zapomněla na jednu z hlavních postav, kdybych si nepřečetla její jméno. Tohle je docela krátká kapitola, ale víc toho není. Dobře, je. Ale je to jen půl věty, jejíž poslední slovo začíná písmenem n- a já nevím, jak dál pokračuje. Doufám, že se vám bude líbit=) Takže čekám komentíky
Jo a tohle jsou hlavní postavy:
Angela Swazy
Veronica Saw
Michael Murray
______________
"Jsou tak pošetilí. Pořád někam spěchají a neumí si užít každý jediný den života. Vždyť život je tak krátký. Mají sny, ale neudělají nic porto, aby si je splnily. To dokáže jen spánek, tam plní jejich sny fantazie. Jen co se objeví ráno slunce, jejich sny zmizí a nezbude nic jen pouhá prázdná vzpomínka. Někdy ani to ne. Na co je lidský život, když ho lidé takhle promrhají. napadá mě jediný důvod bytí. Láska. Je krásné sledovat zamilovaný mladý pár, nebo i starečka s ženou,jak jdou na procházku a drží se za ruce. Kroutila jsem nevěřícně hlavou nad lidským chováním a vlastnostmi, které je ovládají. Jsou to ty nejhorší choroby, jejich zlé vlastnosti, kdo je dělá takovými. Závist, zlost a nenávist.
"Ale všichni lidé nejsou špatní. Pořád je na světě dobro a láska, na to nezapomínej." otočila jsem se za tichým, ale přesto respekt vzbuzujícím hlasem za zády.
"Otče? Co tu děláte? Copak stojím já za to, abyste se mnou ztrácel svůj drahocenný čas?"
"Ale, Angelo, já jsem tu pro každého anděla a ty jsi přeci výjimečná. Jsme jako lidé. Každý je jiný a každý jedinečný. Ale lidé mají taky city. Taky potřebují někoho, ke komu by se mohli přitulit a všechno mu říct."
"Proč ale za nimi nejdou. Spěchají a neudělají si čas na to, aby někomu udělali radost. Aby jejich blízkým vykouzlili úsměv na tváři." obviňovala jsem ty smrtelníky, kteří pořád ztrácejí čas jen sami sebou.
"Angelo, Angelo. V tom to jen nebude. Vypadá to, že závist není jen lidskou vlastností."
Chvilku jsem mlčela, ale věděla, že jeho slova jsou pravdivá.
"Kdo by jim nezáviděl tu lásku. Tu pravou jedinou lásku. Nic jiného. Jen ji. Já nemohu milovat, Já nemám žijící srdce, které by mělo pro koho bít. Chtěla bych to jednou pocítit. Alespoň jedenkrát. Lásku." sklopila jsem hlavu a doufala, že by se i moje sny mohli splnit.
"No, je jedna možnost, jak to zařídit." usmál se tajemně.
"Cože? Fakt? Jde to, abych mohla cítit lásku? Prosím, udělejte to!" nedočkavostí jsem celá hořela.
"Jenže každé přání si vyžaduje svou oběť. Budeš mít pouhý měsíc na splnění svého snu. Svého snu o bijícím srdci ve svém těle, srdci, které může pocítit lásku. Pokud se ti to do čtyř týdnů nezdaří, proměníš se ve zlo. Černého anděla, smutek, který už nikdy nepozná úsměv, pozná jen slzy na tváři."
Jak mě jeho slova docházela, věděla jsem, že nemám jinou možnost. Ale jsem ochotná podstoupit jakoukoliv oběť kvůli lásce? Ano, jsem si jistá.
"Ale po tu dobu, co budeš na zemi budeš zbavena všech svých darů, které jako anděl máš a budeš obyčejný člověk. Obyčejný smrtelník, který pocítí radost z lásky, ale bude také nucen prožít i její bolesti. Ale stejně jak lidé budeš mít i jejich špatné vlastnosti." varoval mě.
"Jsem ochotná to přijmout, prosím, dostaňte mě na zem." žadonila jsem a málem se plazila po kolenou.
"Dobře, ale ještě předtím tě musím upozornit-"
"Ne!" skočila jsem mu do řeči, "Já tam chci. Jsem ochotná riskovat svou andělskou existenci za pár vteřin lásky. Prosím."
Chvíli se na mě zlobně díval a pak přikývl." Tak dobře, a je ještě něco. Když se ti přese všechno podaří získat pravou lásku, můžeš zůstat člověkem,"
Teď jsem jen oněměle zírala. Že jsem o tom nikdy předtím neslyšela.
"A to jste mi to nemohl říct dřív?" vyjela jsem na něj. "Celé dny tu sedím a koukám na lidi a v hlavě jen to jediné přání. Když umíte číst myšlenky, proč jste mi to neřekl už před 250 lety?!"
"Bylo příliš riskantní, váhal jsem, přemýšlel jsem nad tím dlouho, jestli ti to povědět a až teď má pocit, ž jsi na to připravená a že tvá touha je na to dost silná. Protože abys mohla takhle cestovat, musíš si to přát ze všeho nejvíc."
"Tak z toho mít strach nemusíte" ušklíbla jsem se. "Takže, můžu jít hned?"
"No, jako člověk budeš muset jíst a mít oblečení. Takže běž do nejbližší banky a vyber si peníze z tohoto konta." řekl a podal mi papírek, kde bylo číslo konta a heslo. "Jsou to peníze, které andělům patří." Fuj. Nenávidím, když mluví v hádankách. Andělé nepotřebují peníze. Zase se tajemně usmál a najednou byla všude tma, kterou probleskoval jasný paprsek slunce z malého okénka. Rozhlídla jsem kolem a zjistila,že jsem v nějakém domě.
Ležela jsem na lavičce, byla jsem v malé čtvercové místnosti, kde bylo jen jedno malé okénko a naproti mě velké dřevěné dveře. Nevím, jaké byly barvy, protože tolik světla sem nedoléhalo. Pomalu jsem vstala a došla k nim.
Když jsem je otevřela za velkou mosaznou kliku a zasvítilo na mě silné až oslepující sluneční světlo.
Udělala jsem krok ze dveří a rozhlídla se kolem. Byl to zvláštní pocit být bez mých schopností. Jako anděl jsem vnímala lidské pocity a i teď bylo zvláštní jít po pevné zemi a necítit na zádech křídla. Podívala jsem se na své oblečení a viděla, že mám pod kolena krátké bílé šaty na špagetová ramínka. Šla jsem po ulici plné lidí, dívala se na jejich zamyšlené tváře. Možná jsem na sebe upoutala i pozornost, hodně lidí se za mnou otáčelo, ale já si jich nevšímala. Uviděla jsem na obzoru modrou plochu, která musela znamenat jedině oceán. Chtěla jsem pocítit vodu, studený chlad slaného moře mezi prsty a brouzdat nohama pískem. Zamířila jsem tím směrem a po nějaké době došla k pláži. Nebyla velká a bylo na ni jen pár lidí, kteří seděli na osuškách a sledovali mizející hořlavou kouli zapadající za obzor. Byla to neuvěřitelná podívaná a tak jsem se k nim chtěla přidat. S očima upřenýma na Slunce jsem šla ke kraji pláže na kameny, do kterých narážely drobné vlnky z moře.
Stále zakoukaná do moře jsem si nevšimla, že přede mnou někdo leží. Zakopla jsem o větší kámen ležící přede mnou, kterého jsem si dřív nevšimla a spadla přímo na toho dotyčného chudáka sedícího přede mnou a sledujícího západ slunce.
"Hej!" vyjekl.
"Promiň," začala jsem se hned omlouvat a vstávat z něj. Ale podjela mi na písku noha a překulila jsem se znovu i sním vedle. Najednou ležel on na mě.
Chvilku jsem zhypnotizovaně koukala do jeho temných hnědých hlubokých očí. Pak jsem se až moc rychle vzpamatovala.
"Vstaň ze mě." Křikla jsem ne moc mile. Ale na lítost bylo trochu pozdě, taky začal být nepříjemný.
"Příště se koukej na cestu! Já na tebe neslít!"
"Omluvila jsem se, ne?!" houkla jsem ještě přes rameno a nasupeně odešla.
Zkazil mi totálně náladu a už jsem na sledování západu slunce neměla ani pomyšlení. Místo toho jsem poprvé za nový život pocítila žízeň a hlad. A únavu. Vyšla jsem z pláže a snažila se dostat co nejvíc ke středu města.
"Promiňte," zastavila jsem kolemjdoucí postarší paní s milým obličejem. Přátelsky se na mě usmála.
"Ano?"
"Můžu se zeptat, kde je nejbližší banka? Jakákoliv."
"Ale jistě. Tady když půjdete dva bloky a pak doprava. Je to velká bílá budova, to určitě poznáte." Odpověděla a já ji poděkovala a odešla.
Když jsem přišla k velké, bílé budově s velkým nápisem banka, vstoupila jsem dovnitř, nikdo tam nebyl, takže jsem byla hnedka na řadě. Přišla jsem k mladé dívce asi okolo mého věku teď na Zemi.
"Mohla bych si prosím vybrat nějaké peníze ?" nepřipadala mi moc ochotná odpověděla mi, jako kdyby to chtěla mít rychle za sebou a hrát zase karty s postarší ženou která seděla naproti.
"Ovšem, mohu vaše číslo učtu ?"
"Ano" vytáhla jsem z kapsy papírek na kterém bylo napsané i heslo.
"Ehm.. tady." Nevěděla jsem, co dělat a tak jsem ji papírek podala. Tázavě nadzvedla obočí, kousek lístku s číslem si ode mě mlčky vzala.
"A kolik si budete chtít vybrat?"
"No, já nevím.. Kolik je na účtu?" Zeptala jsem se nervózně. Úřednice za pultem, která měla na štítku jméno Nancy, vykulila oči. Zadívala se na obrazovku svého počítače a začala zírat ještě víc.
"Máte na ú- účtu sto padesát miliónů dolarů." Vykoktala. To jsem teda taky čuměla. Chvíli jsem se jen sledovali a pak jsem se na chvíli zamyslela. Kolik co může stát? Budu potřebovat i kdy bydlet, ale asi bude nejlepší si někde pronajmout hotel. Taky mi to musí nějakou dobu vystačit.
"Ehm,..no, asi deset tisíc dolarů." Němě přikývla. Vstala od stolu a odešla. Po krátké chvíli mi už na ruku vyplácela ve velkých i malých bankovkách požadovanou částku. S úsměvem jsme ji poděkovala, vzala si papírek zpátky a odešla. Tak to bychom měli. Teď zařídit nějaký hotel.
Tentokrát jsme na ulici zastavila muže ve věku kolem čtyřiceti let. Nějaký úředník. Měl oblek a kravatu a v ruce držel kufřík. Jako dobrý a celkem blízký hotel mi doporučil Palmary hotel, kousek od pláže, kde jsem byla. Takže jsem se vracela směrem k pláži a pak zahnula za roh, kde se přede mnou vynořila velká červená budova. Okna a dveře měla orámované žlutou až okrovou barvou a každé třetí okno mělo vedle sebe balkónové dveře a malou terásku. Byl to opravdu krásný hotel a vedle zlatavého nápisu Palmary brach se blyštilo pět stejnobarevných hvězdiček. Velkými skleněnými dveřmi, které se sami otvírali dovnitř, jsem vešla do obrovské haly. Podlaha byla mátově zelená, ale lesklá tak, že jsem se v jejím odraze viděla. Přede mnou byl dlouhý stůl s deskou barvy podlahy a za ním seděly dvě slečny a jeden muž. Na stole ležela cedulka: recepce. Víc jsem ode dveří neviděla, protože vedle nich byla na každé strany malá palma, jejíž dlouhé listy mi zakrývali výhled. Postoupila jsem dál ode dveří a šla k recepci, kde už mě jedna ze slečen s hnědými dlouhými vlasy vítala úsměvem.
Periferním pohledem jsem zahlídla několik sedaček v krémové barvě, které stály u velkých oken a samozřejmě obklopené barevnými květinami ve velkých zelených květináčích. Ty rostliny tu byly všude.
"Dobrý den." Pozdravila jsem tu slečnu, která se na mě od příchodu usmívala.
"Dobrý den, co pro vás můžu udělat?"
"Chtěla bych si tu vzít pokoj. Na měsíc. A prosím s velkým výhledem." Usmála jsem se.
"No, máme tu malé pokoje s výhledem nebo i velké. Pokud tu chcete trávit delší dobu, doporučuji velký. Mohu vám nabídnout i prezidentské apartmá, s velkou terasou a výhledem na moře."
"To by bylo skvělé," Přikývla jsem. Obešla pult a šla k výtahu na konci haly. Vyjeli jsme do nejvyššího patra. Zavedla mě ke dveřím kde měl být můj pokoj, velkým klíčem odemkla a vstoupila do velké, prosvětlené místnosti. Na pravé straně byla obrovská, rohová sedačka s malým nízkým stolečkem. Naproti byla plazmová televize, pověšená na zdi. Ale myslím, že ji nebudu moc používat. Radši budu trávit čas venku. Od vstupu oddělovaly obývací pokoj dva schodky dlouhé po celé délce pokoje. Prošla jsem přes obývák ke dveřím naproti vstupním, klika od dveří byla velká a zdobená malými obrázky. Byla docela nepohodlná na držení. Otevřela jsem dveře a vstoupila. Pokoj byl prostorný stejně jako obývák, uprostřed byla velká postel jako pro dva, na levé straně od ní byla velká skříň na oblečení a napravo velký balkón. Hned jsem k němu šla. Byl to úžasný výhled na moře,stejně jsem věděla že tady budu tráven skoro všechen čas. Na balkóně byla malá židlička se stolečkem, sedla jsem si na ni byla docela nepohodlná tak jsem si přinesla židli z kuchyně, která byla vedle ložnicových dveří. Uprostřed byl stůl se čtyřmi židlemi,no už jenom se třemi. Byla zařízená do oranžova. Všechny pokoje mi připadali stejně velké. Hnedka jsem se vrátila na balkón a dívala se na měsíc a hvězdy, přemýšlela nad plány do dalšího dne. Vzpomínala jsem na dnešní den, na pláž, když jsem se srazila s tím klukem. Vlastně jsem si ho ani nějak neuvědomovala, ale teď jsem si ho vybavovala jasně. Černé krátké vlasy s jemným světlým melírem a opálená pleť, kterou zvýrazňovali břišní svaly. Měl na sobě červené šortkové plavky s velkými bílými květy. Ale nejvíc mi uvízly paměti jeho nádherné čokoládově hnědé oči.. A taky drzá huba! Co si myslel?!
Po celém náročném dni mě začínal polívat únava. Sundala jsem si šaty a lehla si do postele plné polštářů a uvelebila se pod teplou peřinou. Po chvíli přemýšlení jsem upadla konečně do světa snů.
Vzbudily mě sluneční paprsky, které mi nepříjemně svítily do očí. Posadila jsem se na postel a vzpomínala na sen, který se mi zdál. Někdo v něm byl, ale už si nepamatuji, kdo to byl. Vstala jsem z postele a šla do koupelny a vlezla si do sprchy. Nechala jsem horké kapičky vody masírovat mé tělo a po této krátké relaxaci jsem se oblékla a vyrazila z pokoje. Sjela jsem výtahem ze třináctého patra do přízemí a dala se doleva k recepci. Prošla jsem kolem té recepční ze včerejška, která mě opět obdarovala úsměvem, a přáním dobrého rána. Přání jsem ji se stejným úsměvem oplatila a procházela dál kolem krémových sedaček až k velké místnosti se stoly. Vešla jsem a spatřila švédský stůl. Vzala jsem si talířek a nabrala si hojnou část jídla.
Po výborné snídani jsem se naplněná odebrala do svého pokoje. Ještěže nestávkovaly výtahy. Myslím, že bych takhle přecpaná třináct pater nevyšla. Vzala jsem peníze a znovu sjela výtahem dolů. I když jsem jim zatím mockrát nejela, měla jsem k nim překvapující důvěru.
U recepce jsem se zastavila a ptala jsem se po nějakých dobrých obchodech. Doporučila mi nejbližší značkové i levnější krámky, a nakreslila mi i mapku k těm, co stojí dál. Do těch bližších jsem si udělala procházku, pak jsem si zavolala taxi a jela dál. Nejdřív si mě prodavačky trochu zvláštně prohlížely. Tak když jim přijde sedmnáctka v obyčejných bílých šatech do Channela nebo Gucciho, moc se jim to nezdá. Jak byly milejší, když jsem jim ukázala pár tisíc z peněženky. Hned mi ochotně radily, co si vybrat a co mi sluší. I když to pak chtělo pořádné dýško, byla jsem vděčná. V módě se tady moc nevyznám. Ale většinu věcí jsem nakoupila v levnějších obchodech. Několikatery džíny, dlouhé i krátké, pár sukní a tílek, triček i mikin, dva svetry, lehkou bundu i čepici. Nakonec dvoje plavky. Pak jsem z oblečení zavítala do obuvi. Koupila jsem si dvoje žabky, pak jedny s vyšším podpatkem, pak tenisky, balerínky a sandále na podpatku. Sice tady budu měsíc, ale celou dobu doufám, že ne. Že tu strávím víc času. Taxi mě odvezl zpátky do hotelu a když jsem uložila tašky v pokoji, vyrazila jsem znovu ven najít tu pravou lásku. Procházela jsem se po pláži,potom jsem si to zamířila do středu města že si dám něco na zub. Moc jsem neznala lidská jídla,ale velká fronta stála na nějaké, nejspíš dobré. Stál tam u toho chlápek a podával cosi barevného na kornout. Stoupla jsem si do řady. Po chvíli se mě chlápek zeptal na příchuť. Z minulého života jsem si pamatovala chuť jahod, moje nejoblíbenější ovoce, proto jsem zvolila tuhle příchuť. S chutí jsem si ukousla velký kus, když jsem zjistila že to příšerně studené rychle jsem to spolkla a jenom si lízla jako všichni ostatní. Moc mě to nepřipadalo jako jahoda,ale nemělo to špatnou chuť. Pomalu jsem šla po ulici a vzpomínala na můj předešlí život i když jsem si vůbec nic nepamatovala. Přešla jsem silnic na druhou stranu a mířila si to za roh, když v tom do mě něco narazilo a moje jídlo skončilo na mém tričku. Ten druhý to naštěstí schytal ještě hůř, dostal to do obličeje. Rozzuřeně si to utřel a vyjekl: "Zase ty?!"
Vzpamatovala jsem se a zamračila se.
"Hele já fakt za to nemůže že do tebe narážím…" teď to není jenom moje chyba
"Ale..jak…pro…to snad není možný…napřed na pláži o mě zakopneš teď do mě narazíš...!"
"Narazím…říkám že to není jenom moje chyba!"

Už nikdy se Sunnydays - II.

9. srpna 2008 v 20:03 | Terezka/Kolda |  milý deníčku...
(pokračování...bože, já jsemhrozná, ani se mi to nevešlo do jednoho článku... chci vidět, kdo to bude číst,.. ale já si aspoň popsala a mám to třeba místo deníku =D)
Tak to vám musím říct. =D Poslední den jsme šli na pláž a ráno si tam hned zabrali dva slunečníky a čtyři lehátka, na které jsme dali osušky. Rozhodně nás nenapadlo, že když jsou lehátka jen z jedné strany slunečníku (ale těsně u něj), že si to místo - ten stín - zabere nějaká polská rodinka. Byli jsme v moři asi hoďku a půl a pak jsme šli na šlapadla, takže jsme si jich všimli až později. Hezky si seděli ve stínu, ale my jim slunečník rozhodně nenechali. Bylo poledne a tak jsme šli na oběd, lehátka nechali tak, jak byly-těsně vedle slunečníku. Odpolende bude stín na druhé straně a budemem mít klid. Když jsme se vrátili, naše lehátka byly o kus odsunutý a chlápek se tam pohodlně opíral o slunečník ve stínu. Šli jsme až na ségru do vody. Nakonec šla mamka za ní a já se tam vydala bohužel až po chvilce. Mezitím se tam mamka začala rozčilovat a nadávat a ně česky. Ještě když se na sebe otáčeli z tázavými pohledy a s anglickým What?, začala jim nadávat, ať nedělaj, že nerozumí. Sestřička, jako nejlepší znalec anličtiny z naší rodiny se toho chopila a asertivně to s ním řešila. Jestli je to normální si takhle přijít k zabranýmu slunečníku, lehnout si ho stínu, odšoupnout lehátka a tak. On, že jsme měli ty lehátka na jedné půlce a tak zabrali druhou. Tak proč prý není na té své půlce, ale je spíš na naší?A proč si nenašel jiný slunečník, když teď už tam bylo skoro prázdno? Prý se mu to tam líbí. Ať prý ségřinka nevyšiluje, že za půl hoďky stejně odchází. Tak to jste fakt moc hodnej, řekla ironicky a tvářila se mile. Když odcházela, dostatečně nahlas poznamenala: Idiot. Význam toho slova snad jde poznat v několika jazycích, ne? Po deseti minutách se zpakovali.
Na Tunisu se mi líbí ti arabové. Ani na Djerbě takový nejsou. Okamžitě se na tebe usmívají, dělaj oči, kuchaři ti do palačinek kreslí srdíčka, když ti je ve frontě dělají, všichni se ptají, odkud jsi a když odpovíš From Czech, hned začnou česky chrlit: Ahoj, Jak se máš? Česky hezky. V Česku krásné ženy a tak podobně. Číšníci tě s radostí obskakují a obchodníci s humorem smlouvají ceny. Někteří tě chtějí vyměnit za 1000velbloudů (co se týče maminky), dvacet velkbloudů nebo dvě stě ferarri (co se týče sestry). Mě se vyměnit nesnažili, ale ani mě to nevadí. Byly tam dva obchůdky a hned prevní den nás jeden týpek do jednoho z nich zatáhl. Samozřejmě-odkud jste? Ahoj! Jak se máš? - to už je stereotyp, když se jim jen zmíníte, že bydlíte pod českou vlajkou. Jmenoval se Wissem. Ale vypadal jak Leoš Mareš, proto jsme mu tak říkali. Většinou jsme na něj mluvili česky, protože jak potom říkal, byl v česku a něco si pamatoval. Něčemu nerozuměl a tak naši řeč doplňovala angličtina. Nakonec jsme si u něj koupili stříbrné řetízky(jen já a ségra) s našimi jmény napsanými Arabsky. Tereza a Jana.Bylo to moc pěkný. Druhý den jsme se pro řetízky stavili a ještě než jsme si je vyzvedli, začal tak hezky vemlouvat nám své zboží, že jsme si koupili pěkný kabelky, taťka pásek (ségřinu kabelku aj pásek začal pálit zapalovačem, aby ukázal, že je to pravá kůže a s ní oheň nic neudělá.
Koupila jsem i tričko pro nej kámošku jako dáreček, který bude užitečný (jak poradila maminka), ale po příjezdu jsem zjistila, že je ji malé a tak ho dala mladší ségře. Pak tam byli ve stejném obchůdku ještě dva chlápci, jeden z nich se jmenoval myslím Marcel, a ve druhém dalších několik - tam jsme byly jen dvakrát. Ještě si pamatuju jméno jednoho animátora, ale jen proto, že ho měl tak jednoduché - Alex. Animáci dělali od rána do večera. Pardón, do noci. Skvěle bavili dětičky i dospělé. Byl tam jeden trpaslík, vlastně dva. Moc česky neuměl, ale stačilo to na to, aby taťkovi řekl:Miluji tě. Všichni jsme dostali pořádný záchvat smíchu a on s úsměvem, že odvedl dobrou práci, odešel. Pak vyzval mamku na tanec, když další animátoři na podiu tancovali a tím předcvičovali dětem pod pódiem. Mamka mu to tam pak odmítla a rači mu utíkala. =D
Kamkoliv jste chtěli v hotelu jít, museli jste jít přes recepci - kde bylo teda vždycky podezřele moc lidí, ale hlavně tam byly ty obchůdky. Takže skoro pokaždé, když jsem tama prošla, ozvalo se:Tereza! Ahoj! od Marcela nebo Wissema. několikrát jsem je neslyšela, takže mě pak na to upozornila mamka a když jsem se otočila, abych Marcelovi zamávala, tak na mě udělal obličej s vyplazeným jazykem na bok
Když to nebyli ti dva, byli to jiní zaměstnanci hotelu, kteří nás jen tak někdy zastavili a ptali se, odkud jsme. Jak jsem říkala, ten stereotyp. Ale to se spíš jen ozývalo:Ahoj! Á česky!Ahoj!
Když jsem poslední den nešla na snídani, kvůli typickýmu arabskýmu bacilu - no prostě tady mají vodu s moc minerály a ti, co na to nejsou zvyklí, jako my, jsou pak pár dní posraní. Mě bylo blbě už z noci, takže jsem se na snídani nenamáhala. Cesta potom byla skoro peklo - a palačinkář tam na mamku se ségrou volal dokonce Dobré ráno, miláčku! Připomělo mi to Corfu, kde tohle taky volal barman Johny =) - zase jiný příbeh
Tři dny uběhly rychle a já si hotel strašně oblíbila. Krásný bazén se skluzavkami a tobogánem, který jsem ani jednou nezkusili. Moře a nádherná písčitá pláž (až na jednu potvoru medúzu, která mamku požahala), nádherný hotel, který jsem zvenku viděla jen dvakrát - ale měl taaak nádhernou recepci! - , usměvaví a až moc přátelští arabové a jejich roztomilá, jen lehce srozumitelná čeština, francouzká uklizečka, která k nám poslední den chtěla jít do pokoje uklidit, ale já se ji snažila říct, že v koupelně je ještě sestra - strašně jsme se smály, protože ona moc anglicky neuměla a ani mi nerozuměla, když sem se ji taky něco pokoušela říct a já a francouzština? Můžete se zeptat minimálně jedné osoby na tomhle blogu, že nezvládám ani to jejich r,že Denčo? =D.
Co mi fakt chybět nebude jsou letadla. Ne, že bych nerada lítala, to lítám tak ráda, že to není ani zdravé, ale když máte letiště 5 minut pěšky(jak se ukázalo.. (a my přistáli na druhé straně Tunisu!!) od hotelu, je to trochu nepříjemné, když slyšíte zvuk vzlétajícího a přistávajícího letadla přes celý večer, noc i ráno. A pěkně hlasitě. Když jsme odjížděli, houpal se mi pořádně žaludek, ale hlavně, když jsme odjížděli, šel se semnou Marcel rozloučit. Ptal se, jestli mám v čr net a pak říkal něco s chatem. Řekla jsem, že chat ne, ale spíš mail a on mě do ruky dal lísteček s jeho mailovou adresou! To snad není možný.. Ok, kdyby mu bylo třeba kolem sedmnácti, nic moc neřeknu, ale tomu bylo tak o deset let víc a rozhodně jsem nečekala, že když se tam tři dny vidíme, když náhodou projdu kolem nebo-jako třikrát-k nim do obchůdku, že bude chtít nějakej kontakt. Takže teď předemnou leží jeho mailová adresa, která začíná www., ale v půlce je @hotmail.fr ..dyť to nejde, zároveň webová stránka aj zavináč a mail. Buď se spletl, nebo to má fakt v mailu, protože takovou stránku mi to nenašlo...
Když jsem nastoupila do busu, setkala jsem se s pohledem bývalé spolužačky Edy, která se smíchem říkala:To si ze mě děláš srandu? =D Odpověděla jsem ji Ahoj a šla si sednout na volné místo. Nikdy by mě nenapadlo, že potkám Edu v Tunisu, ale na začátku cesty tam jsem měla takový pocit, že ji tam někde potkám, nevím proč. Asi, kdybych nebyla tak trošku bílá, nezvedal se mi žaludek při každém pocítění jídla - a to jsem teď cítila obzvlášť dobře - a neměla neustále křeče v břichu, asi bych si šla za ní povídat, ale takhle jsem na to opravdu neměla náladu. Ještě ty fronty na odbavení, to jsem si musela jít sednout jinam. Vydýchaný vzduch mě málem donutil jim to tam vohodit. Problém byl, že posledních asi deset hodin můj žaludek zel prázdnotou. Když jsme čekali na pasovou kontrolu, stála jsem s mamkou trochu vedle fronty a ovívala se pasy. Přišel k nám takový starší chlápek, tázavě pozvedl obočí a rukou udělal stejný pohyb, jako já s pasy. Pak asi pochopil, vzal nám pasy z ruky a ukázal, ať jdem za ním. Protáhl nás kolem fronty, naše letenky a pasy dal slečně v té kabince - nebo to byl zvláštní stůl?- a mohly jsme bez fronty jít dál.=)V letadle už jsem byla celkem fpoho. Když jsem stála na schodech dovnitř a tam ten horký vzduch, a pak jsem se dostala k sedadlu, zatočila se mi hlava a tam na sedadlo jsem dosedla trochu tvrději, ale jinak klid.
U východu jsem ještě narazila na Edu a tak jsem se ujistila, že nám cestou druhá polovina letadla neupadla.
V Brně jsme si hned osedlali taxíka a jeli domů. Byla jsem trochu mimo a tak jsem se se ségřinkou hezky natáhla na gauč, zatímco šli naši nakupovat a koukaly jsme spolu na Zoufalé manželky nahrané z pondělí. Pak jsem koukala sama na všechny díly Buffy, přemožitelky upírů, které nesměly rozhodně chybět na seznamu nahrávaných pořadů.
Bohužel, Arabské jídlo, voda.. dopadli i na zbytek obyvatel našeho domu, i když o den později a teď se vedle v pokoji svíjí sestřička s bolením břicha a naši oblétavají záchody.
Bože, ani nevěřím, že jsem dokázala zhruba čtyř denní dovolenou takhle rozepsat, ale já nikdy neuměla být stručná.
Další příběhy nečekejte. Moc se omlouvám, že Magic history se tu neukáže, (ale možná ještě přihodím ty Andělé mají nebe...;o) ), ale zítra jednu na soustředko do Žďáru, odjíždím odtam dřív (takže tu 14.8. asi chvilku budu=) ) a den na to jedu na týden do Chorvatska. Strašně se tam těšim, ale už je toho na mě trochu moc. Být za tři týdny dva dny doma
No nic, mějte se krásně a když ťuknete na celý článek (nebojte, už to nepokračuje ), je tam anketa..=)
Tak se na mě nezlobte!!! pápáááá a mějte se famfárově!
Téda, já jsem to psala minimálně tři hodiny =D Ok, měla jsem mezery, kdy jsem si četla jiné povídky, ale aj tak.. =D A můj bože! Je to na pět stránek.. =D
AKTUALIZACE: Ještě malá poznámka... Všimli jste si někdy, že v letadle není třináctá řada? Lidi jsou strašně pověrčivý a asi by ji nezaplnili a proto je to hezky 11,12,14,15.. =D
A jestli si myslíte, že medúzy číhají jenom v moři - chyba! Jeden klučík ji donesl do bazénu
A v Tunisu snad kočky nerostou! Všude byly kočky (kocouři) a krásní, ale všechny byly takový větší koťata. Nebyly velcí, ani takový macatější, jak naše kočky tady. Prostě jak půl roční kočátka=) Třeba můžou zlstat dvouměsíčníma koťatama a já si odvezu domů.. xD Nebo jak říká maminka-nemá je kdo krmit..

Už nikdy se Sunnydays!

9. srpna 2008 v 19:57 | Terezka/Kolda |  milý deníčku...
Ahoooj všichni!!!! Konečně jsem doma, už se mi stýskalo. Bohužel ne na dlouho. Nějak mám zbytek prázdnin narvaný, až se mi to nelíbí.
Tahle dovolka byla - no, rozhodně zajímavá. SunnyDays má od nás novej slogan: Leťte s námi za letištem. Kdo by se divil. Naše dovolená měla být od pondělí do pátku - krásný hotel jménem Bella vista asi dvacet minut od letiště. Na to, že jsme to měli na pět dnů, jsme měli odlet až v pondělí večer a vracet jsme se měli v pátek ráno. Takže jentři dny u moře, ale když jsme chtěli krátkou dovolku, tak ať.
Smířili jsme se s tím, že nám to letí 19:30. Takže o půl šesté na letištii. Po třičtvrtě na čtyři, kdy jsme dobalovali a chystali poslední věci, mamce volala nějaká ženská z cestovky, že naše letadlo bude mít zpoždění a že nás ještě dali do předchozího, které letí v šest hodin.
To znamenalo, že jsme měli být za deset minut na letišti a přitom ségra zrovna vylezla ze sprchy. Když dvě hodiny před odletem stejně čekáš, tak je skoro jedno, kdy tam přijedeš, ne? Takže jsme přestěhovaly naši paní psovou naproti ke kámošce, kde to má moc ráda (a oni ji taky=) - aspoň to říkají. A když jsme se vrátili, hafňa nevypadala, že by byla poslední týden týrána ).
O půl páté už jsme byli na letišti a odbavovali kufry. Pak jsme si šli sednout k baru s občerstvením, vedle kterého bylo několik stolků s židlemi a velká prosklená stěna, aby byl výhled na velké pole porostlé kukuřicí, za nímž bylo vidět jen vrchní křídlo letadla, co zrovna vzlétlalo nebo přistávalo na dráze. Objednali jsme si pití a čekali. Chvíli jsem poslouchala písničky, chvilku psala (hodně malou chvilku, novou povídku hned tak nečekejte ). Víc jsme si spíš povídali a smáli se, což nebylo způsobeno jen Cinzanem.
Byla to první dovolky, kdy jsme jeli sami. Jen já, ségra, mamka a taťka. Táta s náma na dovolený moc nejezdil, ale zato s náma jezdila babi s dědou. Když jsme byli měnší, tak aj sestřenka.
*Doháje, já se nějak rozepisuju... To nebyl plán..=)Před chvilkou jsem četla jednu povídku a tak mi způsob psaní asi trochu zůstal v hlavě..
Bylo kolem půl šesté, když nám začalo být divný, že jsme ještě neměli jít na pasovou kontrolu a o zpoždění letadla nic nehlásili. Papínek šel na výzvědy a zjistil, proč nic nehlásili. Nechtěli naštvat tolik lidí najednou. Letadlo, kterým jsme měli letět bylo nějaký porouchaný a neletělo ještě svůj dřívější let, který mělo. Prý jim chyběla nějaká součástka, ale další letadlo neměli. Prostě jim chybělo letadlo!
Prý, že možná jedno přiletí a odveze nás tam. Ok, kdy? No, dřív než o půlnoci to nebude a když to nepůjde dobře, může se to protáhnout do čtyř do rána.
Normálně bych se asi pořádně naštvala, nebo byla aspoň nervní, ale teď mi to bylo nějak jedno. Ani rodiče nebo ségra nešíleli. Prostě klid. Co na tom, že můžem čekat na letišti minimálně šest hodin? Nebo rovnou deset?
Aspoň, že jsme ještě byli v Brně. Asi po půl hoďce jsme volali strejdovi. Bydlí poblíž a tak že bychom šli s ním, Jančou a Lenčou sednout si tam ho restauračky. Říkal, že se možná trochu zdrží, ale my opravdu měli času dost.
Papík domluvil, že kdyby byla nějaká změna, chlápek z té cestovky nám zavolá, jinak máme kolem jedenácté přijít. Prdík pro nás přijel asi o deset minut později a tak jsme šli ještě na večeři.
To bylo ještě lepší zpestření. Užasaní lidičkové - srandy kopec byl celou večeři aj cestu na zastávku, kam nás kolem půl jedenácté doprovodili. Jedna zastávka a dojeli jsme na letiště. Pak už to bylo vcelku v klidu.
Přiletěli jsme o dvacet minut dřív, což nám rozhodně nevadilo. Dobře, nevadilo, dokud jsme nezjistili proč. Když jsme nasedli do autobusu, který nás měl přivést k hotelu, ještě jsme půl hoďky čekali, protože se dvou rodinkám ztratiliy kufry. Podle toho, co jsem pak slyšela, se nenašly, ale nevím. Čekala jsem maximálně půl hodinovou jízdu, když jsme měli mít hotel asi pět kilásků od letiště. I tak to bylo moc času pro takovou vzdálenost. Že by jel rychlostí deset kilásků za hodinu?
Proto mě překvapilo, když jsme o půl třetí ráno vyjeli z letiště (kde byli policajti se samopalama xD ), jeli hodinu a pořád nezastavovali.
Nakonec jsme zjistili, proč ta zkrácená cesta letadlem. Měli jsme přistát v Tunisu na druhém letišti. Netuším, proč jsme přistáli na tom nahoře, ale plán byl přiletět do Monastiru.
Takže jsme všichni nadšení z dvou a půl hodinové cesty autobusem, který byl po vysazování ostatních u jejich hotelů, dojeli do toho našeho. Myslím, že by cesta mohla klidně trvat i dýl, ale drahý pan řidič, který nás celou cestu budil tím, jak si zesiloval a ztlumoval rádio, kde pištěla nějaká ženská texty v arabštině, řídil snad jako Edward. ( ) Ale ten by jel asi aspoň podle předpisů(když nepočítám dodržení povolené rychlosti)
Dobře, bylo kolem páté ráno, ale stejně pochybuju, že by tady bylo dovoleno šinout si to po obyčejné silnici skoro sto třicet s větší dodávkou, která měla připomínat autobus. Fakt! To mi potvrdil i papík, že nejel míň jak sto dvacet. Když jsme přijeli k semaforu, vjel skoro do půlky křižovatky, takže na něj určitě nemohl vidět. Chvíli čekal na červenou, ale asi ho to začalo nudit, takže než stihla bliknout vůbec oranžová, rozjel to dál. Štěstí, že tam maj celkem velký kruháče, protože na našich by asi s takovou vyletěl ze silnice. Velmi záživná cesta.
Každý jsme si obsadili jedno dvousedadlo a snažili se dospat to, co nám celou noc bylo odepřeno. Dobře, v letadle se dalo zhruba hoďku a půl spát.
Do hotelu jsme přijeli kolem čtvrt na šest - asi. U vchodu do krásného velkého hotelu s názvem Bella Vista za námi hned přišel usměvavý chlápek v červeno černé uniformě. Vzal nám kufry(jeden, druhý vedl taťka), které po rozdání klíčů na recepci nám dovedl až do pokojů, za což byl odměněn dýškem.
O čtvrt na sedm jsem se konečně dobrala ke spánku. Ne, omyl. Teprve do postýlky.
Ještě v letadle nám řekli, že je v Tunisu posunutý čas a že je tu o hodinu míň. Takže když jsme šli v deset na snídani, která trvala do jedenácti, už byla jídelna zavřená. Takže, chyba - v Tunisu je stejný čas, jako u nás. To jsme si ale ověřili až v jednu hodinu, kdy jsme šli na oběd a potkali tam delegáta, se kterým tam byl sraz až za hodinu. Ujistil nás, že už jsou dvě hodiny a že se asi spletli letušky.
Jaké ponaučení jsem si odnesla z naší cesty do Tunisu? Že je to naposled, co letím last minute se Sunnydays. Doufám, že vás nenudí, to číct, což asi nudí, ale já to prostě musím napsat. A to jsem se krotila. Ještě jsem si mohla postěžovat, jak jsme půl hodiny před odletem čekali na nástup do letadla, ale nikdo nepřicházel. Nebo jak se v autobuse hádal s delegátem ožralej spolucestující, kterej až moc nahlas něco pořád mlel. Delegáta to naštvalo a už tam s ním nechtěl dýl být, že když říkal informační schůzky v jednotlivých hotelech, na náš zapomněl. Pak naštěstí volal řidiči a domluvil to.
Ani nevěřim, že jsem takhle popsala jen cestu tam. Kdyby to takhle šlo v povídkách..No jo, musím taky ještě stihnou přepsat aspoň něco málo z Magic history a ne psát celej večer toto..
Takže trochu zkráceněji (Jak to tak po sobě čtu, to Trochu zkráceněji mi moc nevyšlo xD). Pobyt tam byl skvělej. V moři jsme si nezaplavali. Samozřejmě, že jsme tam byli. Celý tři dny, ale i když jsme došli k bojkám, byla mi voda sotva po prsa. A to jen u bojek, kterých se ještě k tomu štítím. Nebo bojím? Nesnáším ten provaz, kterým jsou připevněný k zemi. Je strašně nechutně porostlý a vždycky se bojím, že se do něj zamotám.
Asi dvacet metrů od pláže, kdy nám voda začala sahat skoro k pasu se to zase snižovalo ke kolenům. Pak to pomalu nabíralo hloubku a končilo u hrudníku. Aspoň jsem se opalovali, jak jsme se placatili blíž ke břehu. Ale to odpoledne moc nešlo, protože v té nižní hloubce měla teplota vody asi pětatřicet stupňů. V tom nejhlubším asi dvacet devět.
to be continued...

4.část

4. srpna 2008 v 14:01 | Terezka/Kolda |  magic history
Čauky
No, já vím, že jsem říkala, že toho budu přidávat víc, ale nějak prostě nebyl čas. No, kdo by tvrdnul u počítače, když je venku tak krásně, ale stejně sem po večerech přepisovala...
A je to tady. Nějak jsem se do toho zamotala a přišla k zajímavýmu zjištění: že zhruba za tři a čtvrt hodiny jedem na letiště a já musím malinko dobalit věci a ještě si zajet do města pro knížky.. Dalších pět dní(plus mínus) se tu nic neobjeví.
Až se vrátím, přidám dávno slibovanou povídku Andělé mají nebe, co mají lidé? Furt jsem se nedostala k tomu, dát sem aspoň první část, i když ji už máme napsanou...Já vím, jsem hrozná...
No,tak se tady mějte hezky a já se du toulat směr Tunis =D
_____________________
A pak mi to došlo. Proto mi jeho jméno přišlo tak povědomé. Před půl rokem jen tak zmizel nějaký kluk. Všude to hlásili a všude ho hledali. Na stromech byly letáky s jeho fotkou a nápisy Pohřešuje se Daniel Alter.
"No jasný!" vyjekla jsem, "Ty jsi ten kluk, co před půl rokem záhadně zmizel. Možná tě dokonce u nás ještě hledají!"
"Fakt?" kývla jsem.
"Jak jsi se sem dostal? Umíš procházet časem? To by totiž pár věcí usnadnilo. Nebo… čaruješ?" Tomu se začal smát. Vlastně ne, smát je slabé slovo. On se skoro válel po zemi, jak se chlámal. Trpělivě jsem čekala, až se uklidní. Zase kecám. Netrpělivě jsem poklepávala nohou a pak už jsem vypěnila.
"Tak to už by stačilo, ne?!" pomalu se začal uklidňovat, ale když se podíval na můj výraz, znovu se rozchechtal.
Tak to bude na dlouho.
Konečně se přestal třást pod tím náporem smíchu a jeho tvář si snažila udržet už jen klidnější úsměv.
"Promiň, vypadala tak přesvědčivě. Jakoby nějaký kouzla existovali." Uchechtl se.
To mě ale urazil.
Nějak jsem ale zatím neměla v plánu mu to prozrazovat. Jeho reakce mě prozatím stačila.
Konečně zase zvážněl. "Ne, já nevím, jak jsem se sem dostal. Prostě záblesk světla a pak jsem dopad z výšky na zem, ale už tady." Pokrčil rameny. "A ty ses tu vzala jak?"
"Stejně." Ale já vím, kdo mě sem poslal.
"Zajímavý." Zhodnotil situaci.
"Jo, celkem. Ale vím, jak se dostat zpátky. No, zhruba." Otočil se a ve vteřině byl u mě.
"Fakt?" Kývla jsem a on čekal. "A hodláš mi to říct?"zeptal se po chvíli.
"Možná." Pozvedl obočí. "Takovou… ehm, bránou. Ale bez táty to nezvládnu." Hlesla jsem a sledovala jak přes jeho tvář přebíhají různé emoce. Nejdřív radost, že teď ví, kudy pryč. Pak zmatek a zklamání. Asi mu došlo, že toho moc nezjistil a pokud něco jo, tak to, že to nepůjde tak lehko.
"No, pokud náhodou netrčí ve středověku s tebou, tak nám táta moc nepomůže."
"Náhodou tu je. No,… někde." Pokrčila jsem rameny.
"Aha, někde."
"Měla bych ho najít. Musím ho najít co nejdřív, než se něco stane." Než něco John udělá. Z toho pomyšlení na Johna se mi sevřeli vnitřnosti. "Musím jít." Řekla jsem spíš už pro sebe a o otočila se směrem, kde byly schody. Chtěla jsem ho jít někde hledat. Ale nevím, jestli tátu, nebo Johna. Před Johnem bych možná utekla, než abych ho nějak zastavila. Takže tátu. Klidně bych prohledala les okamžitě, ale teplá ruka mě chytla v pevném stisku za loket a otočila mě zpátky k jejímu majiteli.
"Nemůžeš jít teď. Už je noc." Kývl hlavou k oknu.
"Může se něco stát…"
"Jedině to, že se po tmě v lesích ztratíš. Počkej do zítřka. Půjdu s tebou." Přemlouval mě a docela se mu to dařilo. Stejně bych ho měla vzít s sebou, ať se taky vrátí domů. Takže jsem po chvilce váhání přikývla.
Vešli jsme do mého pokoje a Daniel mi jako správný anglický gentleman podržel dveře. Nevím, jak je poznal mezi všemi stejnými kolem, ale našel můj pokoj.
"Radši se běž vyspat. Ať můžem zítra vyjet." Poradil mi, ale já tvrdohlavě zavrtěla hlavou.
"Spala jsem dost. Dokonce ještě před dvěma a půl hodinami." Odporovala jsem a šla si sednout do křesílka u okna na opačné straně pokoje. Protočil oči v sloup, ale dál to neřešil.
"Jak chceš. Půjdu oznámit Waltherovi, že zítra odjedeme." Oznámil mi a prošel dveřmi, které předtím nezavřel.
"Ok, tak ráno." Houkla jsem na něj ještě. Usmál se a zvřel za sebou.
Chvíli jsem nehybně seděla, koukala z okna do tmy s prázdnou hlavou. Neprolítla mi ji jediná myšlenka. Jakoby už byla moje mysl unavená - a to jsem fakt spala víc jak dva dny! - a nemohla se na ty věci soustředit, i když jsem nad nimi uvažovat musela. Potřebovala jsem si to v hlavě srovnat a vymyslet nějaký plán na zítra. Ale nic mě nenapadlo. Neexistuje nějaká příručka nebo knížka? Třeba Cestovat časem snadno a rychle. Nebo Jak prohledat Anglii a najít otce ve třech snadných krocích.
Protože můj mozek teď moc nepracoval, začala se mi klížit víčka a i přes ten dvou denní spánek jsem se znovu ponořila do snů.
Probudila jsem se až ráno. Šaty samozřejmě zmačkaný a já stejně tak polámaná z toho křesla. Vyškrabala jsem se na nohy a doprovázená zíváním se pořádně protáhla.
Došla jsem ke stolku se zrcadlem, kde stála mísa s čistou průsvitnou vodou. Opláchla jsem si obličej a usušila ho do malého prošívaného ručníčku položeného vedle. Dál jsem hrábla po kartáči a sedla si na stoličku před zrcadlem. Zamyšleně jsem si pročesávala vlasy, když jsem zaslechla tiché zaklepání na dveře.
Vstala jsem z židličky a volajíc Vstupte! jsem postupovala ke dveřím. Vešla Rosa a v ruce držela šaty. Lehce se poklonila a rozložila šaty na postel. Všimla jsem si, že v ruce pod nimi držela ještě boty.
Ty šaty mi velmi připomínaly dnešní den. Jejich svítivá a teplá žlutá barva měla stejný odstín jako sluneční paprsky dopadající oknem do pokoje. Top byl bez ramínek s rovným výstřihem, který lemovala řada malých třpytivých kamínků. Uprostřed toho pásu se kamínky lehce zapletly a pokračovaly ve třpytivé linii dolů až ke kraji sukně.
Ta byla široká a nahoře různě překládaná. Měla stejný tón žluté jako vršek, ale bílý třpytivý tyl, který ji překrýval, sukni zesvětloval. Jen úplně dole, když byla tylová vrstva kratší než sukně, byla vidět její zářivá barva. Když jsem se na šaty líp zadívala, zjistila jsem, že na sukni jsou vyšité světlé modré ornamenty do tvarů květin a nejrůznějších vrtulek.
Oblékla jsem si ty šaty. Připadali mi tak lehounké. Sukně musela být z jemné tenké a hlavně lehké látky, protože i když byla látka nahoře pokrčená, aby ji tam bylo co nejvíc, ani jeden centimetr by ji na váze nepřidal. Rukama jsem ji chytla z každé strany a kousek nadzvedla, abych se ujistila, že je opravdu lehká jako pírko. Při tom jsem si viděla i na nohy a zjistila, že stojím bosa.
Rosa se usmívala, jak viděla, že se mi ty šaty líbí a že i já sama se směju. Cítila jsem se v nich moc dobře a perfektně mi padly. Rosa si všimla, kam směřuje můj pohled a ihned přede mně postavila boty.
Rozhodně by mě nepřekvapilo, kdyby přesně stejné viděla v butiku na konci ulice u nás - v jednadvacátém století.
Měly širší jehlový podpatek a celkem jen tři pásky, kterými nohu držely. A sice jeden kousek nad prsty, druhý nad nártem a třetí byl ve předu spojený s tím předešlým, ale nakonec se obtáčel kolem kotníku.
Přes nárt se od jednoho pásku k druhému táhly tenká lanka, možná silonu, možná nitě, na kterých byly navlečeny další kamínky zbroušené tak, aby přes co nejvíc hran odrážely co nejvíce světla.
Když jsem si je obula, vyčníval z bot asi jen pět centimetrů, zbytek zakrývala sukně. Můj světlounce růžový lak na nehtech na nohách naštěstí nebyl tolik vidět. Moc se sem nehodil. Vlastně nalakované nehty se ještě nenosily, ale odlakovač s sebou většinou do šestnáctého století nenosím. Kdyby to byl třeba fialový lak, mohla bych říct, že jsem si je tu krásnou barvičku udělala kladivem, ale takhle budu muset počkat, než se sloupne.
Opravdu se mi to líbilo. Stoupla jsem si před zrcadlo, lehce se natáčela a v odrazu zrcadla sledovala, jak sluneční světlo z oken svítí na malé kamínky na živůtku, odkud se odráží a dělá duhu přes celý pokoj.
Ze zadu ke mně přistoupila Rosa a přes krk mi natáhla stříbrný řetízek. V jeho středu byla delší kamínková "sňůrka" táhnoucí se několik centimetrů dolů a na každé straně okolo ní byly další. Čím blíže ke straně, tím kratší. Tvořilo to malý trojúhelník, ale když jsem se různě nahnula, různě se přes sebe provázky kamínků přehazovaly.
Rose jsem poděkovala, ale řetízek jsem ji vrátila s tím, že nosím jen svůj. Svůj s křišťálem, který nikdy nesundávám, a ž je pro mě moc důležitý.
S pochopením přikývla a usmála se, pak řetízek vrátila do krabičky.
"Půjdete již na snídani, slečno?" optala se.
"Ano," přikývla jsem. "Roso, můžete mi prosím říct, kolik je hodin?" nikde jsem neviděla hodiny. I když, možná byly nad schody, ale teď nevím. Rosa z jedné kapsičky na zástěře vytáhla malé kulaté hodinky na řetízku a odpověděla, že je za tři minuty devět.
"Už je někdo na snídani?"
"Jistě," mile se usmála, "jsou tam už oba naši mladí pánové a slečna Rosaila." Zodpověděla poslušně. Ale mluvila s takovým lehce zasněným pohledem v očích, jakoby vzpomínala na krásné staré chvíle. Působila tak mateřsky, že jsem ji div neběžela obejmout, jak mi maminku připomínala.
Rychle jsem se zase vzpamatovala. "Rosaile?" zeptala jsem se.
"Ano, sestra pana Walthera." Odpověděla.
"A co jejich rodiče? Nebo zbytek rodiny?" Využila jsem toho, abych se o nich něco dověděla. Trochu mě překvapilo, že jsem tu žádné dospělé - pokud nepočítám služebníky - neviděla.
"Matka oběma zemřela při porodu. Ať lady Marianne odpočívá v pokoji." Chvíli se odmlčela. "Jejich otec, lord Arnolds, bývá velmi často na cestách. I teď je pryč." Poděkovala jsem ji a vyšla na chodbu. Tentokrát snad trefím.
Procházela jsem chodbou a přitom koukala z oken, která jsem míjela. Za nimi bylo krásné modré nebe - stejně jak z mého pokoje, nečekaně - ale byl tu krásný výhled na pečlivě upravovanou zahradu. Keře sestříhané do výšky asi ke kolenům byly vysázeny, aby tvořily různé obrazce a ornamenty. Když byl nějaký uzavřen, byl vyplněn barevnými květinami. Celou zahradu různě protínaly cestičky, na kterých stály po nepravidelných rozmezích bílé lavičky. Musel to být krásný pohled i když bych stála na nějaké z těch cest, ale určitě bych neviděla ty kroutící se útvary z živého plotu tak krásně jako teď - jako z ptačí perspektivy.
Na konci chodby pokračovaly z chody zase s tím měkkým kobercem. Jestli si na nich vymknu kotník, tak je asi zažaluju. Ty výrobce koberců, samozřejmě.
Vešla jsem do jídelny - naštěstí to byla stejná, jako včera při večeři.
V čele stolu seděla holka, asi tak stará, jako já. Měla blonďaté vlasy sčesané dozadu do copu a s Waltherem podobné rysy. Oba měli malý nos a velké zelené oči. Musela to být Rosaile. Po její pravé straně seděl Walt a po levé Daniel. Všichni právě snídali. Nemluvili, jen jedli.
Jako první si mě všiml Walther, když jsem přišla trochu blíž.
"Dobré ráno." Pozdravil mě. V tu chvíli zvedli hlavu i zbylí spolusnídající.
"Dobré ráno." Odpověděla jsem. V tu chvíli všichni vstali. Rosaile teoreticky nemusela, jako žena - aspoň myslím -, ale stejně vstala, nejspíš proto, že jsem se měli seznámit.
"Ahoj." Pozdravila jsem Dannyho. Odpověděl krásným úsměvem. Walther pokynul rukou, ať jdu za ním a já poslušně přišla.
"Alex, tohle je má sestra Rosaile. Rose, tohle je Alexis Charmingová." Představil nás.
"Ahoj." Usmála jsem se.
"Ráda tě poznávám." Oplatila mi úsměv a všichni se posadili. Přisedla jsem si vedle Dannyho.
"Daniel říkal," začal konverzaci Walt, "že pojedeš domů již dnes a on se vrátí s tebou." Podíval se na mě tázavě, přikývla jsem.
"Nebude vám vadit, když vás doprovodím?"

Koťata zaplavují svět!!! =O =D

2. srpna 2008 v 13:12 | Terezka/Kolda |  milý deníčku...
Ahojky=)
Na chaloupce se nám (ok,ne uplně nám, ale Micině) narodily tři kočata. Teď budou mít něco málo přes týden. Jsou tmavě mourovatý a asi tak normálně chundelatý. Není to žádná značková kočka, ale obyčejný koťata s hnědě mourovatou mámou (která má náhodou všechny koťata černě mourovatý..)
No, druhá kočka tam asi taky bude mít kočata, ale newim kdy a newim to jistě, ale ta má většinou ty koťata hezky chundelatý, ale newim, jestli teda nějaký budou...
Doma máme kocoury a přistěhovala se tam kočka (my ji říkáme Kočka kurva - a věřte, že se to na ni hodí ) a té se taky narodilo kokotě =). Jen jedno, má teď asi čtyři dny, ale kočka si ho někam přestěhovala, takže to není jistý. Jinak je taky mourovatý-tmavě.
A asi před dvouma týdnama mi psal bývalej učitel, že jeho číča se taky okotila a má pět černých kotidel =) Jen nevím, jestli si je už náhodou někdo nevzal, ale to bych se mu ještě ozvala, pokud by měl někdo zájem... ?
Kdyby někdo kotě chtěl, tak mi napiště buď do komentářů nebo na mail a můžem to domluvit
a fotky přidám, jak se vrátím.. asi v sobotu.. Tak zatím a pěstujte koťata!
AKTUALIZACE:
Tak tady jsou ty fotečky=) Kotidla s jejich mámou-Micinou=) a poslední fotka jej jejich už trochu starší brácha Ale jsou to jenom ty fotky od nás z chalupy.. 8)