Červenec 2008

Morandi - Angels

31. července 2008 v 15:18 | Terezka/Kolda
Krásná písnička Angels


Pesimatrix

31. července 2008 v 15:10 | Terezka/Kolda
X-Ray a Beno =) Moc pěkný písničky
Je pozdě něco vracet- stáhnout - zase v přehrávači to jde stáhnout, jinde jsem nenašla...

Jayk3M

31. července 2008 v 14:50 | Terezka/Kolda
Strašně krásný písničky!! Takže: Jayk3M =)
Pohádka - STÁHNOUT (video jsem bohužel nenašla...)
Poslouchej své srdce - stáhnout - v přehrávači to tam jde stáhnout, jinde jsem to nenašla...

Jesse McCartney II.

31. července 2008 v 14:28 | Terezka/Kolda
Krásný písničky krásnýho Jesseho=)

designe číslo newimkolik =)

28. července 2008 v 21:01 | Terezka/Kolda |  zprávičky
Ahojky díťátka=)
včera jsem si hrála s pár obrázkama a měnim designe.. je to myslim třetí designe, newim... Ne že by mě ty tmavý barvy přešly-temný barvičky mám furt ráda- ale tady na blogu jsem už potřebovala změnu... Takže kytičky a mráčky - je léto, ne? Se přizpůsobuju!
Takže během pár hodin se to tu bude možná různě měnit... No, něco málo změnim teď, pak zalezu do vany a pak zbytek, takže se nedivte, že to bude asi vypadat dost zvláštně.. =D
Jinak, Magic history přepisuju, ale nějak moc toho nemám... Spíš sem furt někde venku s kámoškou, nebo u bazénu nebo koukáme na filmy.. Nakonec nejsem úplně celý týden doma, zítra jedem do Maďarska.. Jedna mamčina kámoška (no,vlastně se známe všici celkově jako rodina už od malilinka..papínci spolu pracovali, já nej kamoška s jejich mladší holčičkou,ségra se starší atd.. atd...) je průvodkyně a jede do Maďarska provádět do nějakých lázní. A aby se tam pak neztratila nebo aby už předem věděla co kde je, tak tam jede už zítra a nás bere s sebouuu! čupr=) akorát se tu zítra asi neobjevim a tady nic novýho taky ne... (ok, ne že by tu poslední dny stejně něco bylo...)
No,tak se mějte a doufám, že se nový vzhled bude líbit

Ahoooj=)

25. července 2008 v 18:27 | Terezka/Kolda |  zprávičky
Hvězdné datum 25.7. a Kolda hlásí příjezd!
Nazdárek
Ok, vrátila jsem se už včera a na komplu jsem taky byla (tuhle výmluvu teď použít nemůžu XD ) abych si přečetla vaše povídky, ale nic jsem ke své nepřidělávala. Ještě dneska začnu zase něco přepisovat, ale jak jsem si tak nějak v noci, kdy jsem nemohla spát, uvědomila, mám toho rozdělanýho až moc. No fakt!
Tak nejdřív přepisuju Magic history - ok,jen přepisuju, ale to je fuk.
Jako druhý mám rozepsanou ( - to je silný slovo, spíš pár A5 je lepší) tu novou,která má už mimochodem název (pokud ho nezměním, tak je to Smrt je teprve začátek - jo,je to hrozně originální, rozhodně jste to nemohli vidět například u filmu Mumie...).
K tomu jsem se ještě před prázdninama domluvila s Pluviassol, že dáme jednu společnou - vymyslela totiž užasný téma!
No a v tom všem jsem zapomněla, že už minimálně nevim-jak-dlouho vám slibuju tu první kapitolu Andělé mají nebe, co mají lidé? - kterou píšu s kámoškou Lenčou, ale nějak na to posledních pár měsíců není čas, nebo jsme zapomněly?
Pokusím se toho co nejvíc dohnat, když teď budu zhruba do konce července doma, ale asi nejdřív musím začít jinde... Třeba u sebe v pokoji - nebo mě naši komplík vypojí (téda, ja už bych mohla psát básničky-no hele, jak se mi to rýmuje! )
Teď mám takovou divnou unavenou náladu, takže to asi hned tak nebude... Celej den nevím co dělat - nic se mi nechce - a tak zalezu dolů k dvd a koukám na filmy.. Celej týden se těšim, že až přijedu, ještě v pátek stihnu Buffy, přemožitelku upírů a aby se mi zkrátilo čekání do půl páté, pustim další film... Jistě, že skončí až o půl šesté, kdy si na Buffy konečě vzpomenu... V pokoji mám strašnej bordel a ještě nevybalený tašky...(nesnášim vybalování - vždycky najednou tolik věcí uklizet...) A ještě k tomu se to hezký a celkem slunečný počasí změnilo na pořádnej liják a abych nezapomněla - blesky šlehaj přes celou oblohu, samozřejmě po pár vteřinách doprovázeny hromy.
No, na konci se prý rekapituluje (já nemám v plánu všechny nudit svýma kecama-takže už pomalu končím, nebojte ;o) ),takže co bych z tohohle dne vynesla jako pozitivní?
Ségra odjela do Chorvatska a od mýho včerejšího příjezdu až do dneška do tří hodin-kdy odjela- se nám podařilo nepohádat=) Zkoukla jsem hromadu filmů, nejdřív Zakletou Ellu-kde jsem se rozlpývala nad princem Charmontem, pak kránsej film o spisovatelce Jane Austinové-aneb Vášeň a cit, pak jsem se smála u Super náhradníka, kde jsem se stačila taky rozplývat, ale nad Dukem (teď nevim, jak se ten herec jmenuje...) a nakonec jsem objevila kreslenej film Mulan, který jsem kdysi viděla a dlouho ho pak doma hledala(a našla náhodou včera). Akorát nebyl dabovanej a byl bez titulků, takže jsem si procvičila starou dobrou angličtinu.¨
No a to je všechno... Fuj, takhle o zní ještě zlej než to vypadá! To sem se asi fakt celej den válela u televize! Já sem straašná!!!Tak jo, s tím se musí něco udělat.
Už vim,=) Už si to nikdy nebudu rekapitulovat
Hm, asi budu zítra uklízet, a doufám, že mě navštíví tenhle chlápek v bílém=) Mr. Proper těžkou práci vždy rád za vás udělá...=)
Mějte se famfárově!!! =)

3.část

20. července 2008 v 22:21 | Terezka/Kolda |  magic history
Ahoj=)
Už bych šla nejradši spát, protože se mi to poslední noci moc nedařilo, ale řekla jsem, že to začnu přepisovat a chci, aby bylo poznat, že jsem to myslela vážně. Zítra jedu na tři nebo čtyři dny na chalupu, a tam net sice je, ale pochybuju, že na něm budu. Proto ještě přidávám to pokráčko dnes. Ok, ještě hodinu a třičtvrtě a je to zítra xD
No, doufám, že se vám to bude líbit. =) Tak honem už to sem musím dát. Těšim se, až zhasnu, otevřu okno a budu usínat a přitom poslouchat kapky deště. Taky u vás prší? To je super, co? =)
Silně pochybuju, že mě při psaní tahle písnička ovlivnila, protože už jsem to jen přepisovala (a trochu měnila, ale maximálně slova..) ale s ještě několika dalšíma od Jayk3Ma jsem ji poslouchala a je to moc pěkný..=)
____________________________
Fakt pěknej, ale vůbec se mi sem nehodil. Dobře, obleček měl stejný jako Wlather, ale měl blonďatý vlasy s lehkým tmavším melírem. Melírem! Pochybuju, že v šestnáctým století měli barvy na vlasy a tohle zas tak přírodně nepůsobí - i když ten, co mu ho dělal, to vážně umí. Jinak mohl být tak starý jako já, možná straší. To je výběr, každej v mým věku.=)
"Walthere?"¨zeptal se ten kluk. Vypadal trochu překvapeně, přisuzuji to tomu, že nevěděl, že tu jsem. Ale proč si mě pořád tak zvláštně prohlížel?
"Výborně."pochválil si Walther. "Chtěl bych ti představit Alexis." Ukázal lehce na mě. Vyskočila jsem z křesla a zamířila za nimi. Kluk si mě prohlížel ještě víc zmateně. Nevěděla jsem, co se děje, ale pak mi to docvaklo. To bude tím oblečením, není zvyklý na džíny, ale vždyť i on vypadal jak z roku, kde by to nosil taky. Došla jsem k nim a postavila se vedle Wlathera. Trochu jsem znervózněla. Už mě rentgenoval pohledem moc dlouho. A vyjeveným pohledem. To se mi moc nelíbilo. Od mých špinavých tenisek až k hlavě, kde se jeho oči setkaly s mýma. Měl nádherný oči. Jako blankytně modrý nebe.
"Daniely," oslovil ho Walt, "tato slečna je Alexis e-" nevěděl jak dál.
"Charmingová," doplnila jsem ho, "Alex Charmingová." Walter přikývl.
"Alex, to je Daniel Alter." Představil nás.
"Ahoj." Usmál se Daniel a napřáhl ruku.
"Čau." Oplatila jsem mu jak úsměv tak pozdrav a stiskla mu ruku. Neměl by se spíš lehce poklonit nebo políbit ruku? Tohle mi sice přišlo lepší, ale není to tady zvykem? Nějak jsem se do toho zamotala. Daniel Alter? Daniel Alter, odkud je mi to povědomé?
"Moc mě těší." Řekl ještě a pustil mi ruku, kterou mi doteď pevným, jistým stiskem držel.
"Nápodobně." Zvláštně jsem se měřili pohledem, dokud nás nevyrušil Walther.
"Alex tu bude chvíli bydlet, pak ji pomůžu vrátit se." Vysvětlil.
"Domů?" pozvedl Danny obočí.
"Do jedna-" -dvacátého století. Zarazila jsem se, "jo, domů." Potvrdila jsem nakonec a snažila si udržet pevný hlas. Daniel se na mě teď díval trochu podezíravě, ale pak přesunul pohled na Walthera a najednou byl tázavý.
"Aha." Řekl prostě.
A hádejte co! Zase někdo zaklepal. To by mě zajímalo, jestli mají tolik navštěvované pokoje pořád. A kdo mě ještě dneska navštíví.
Když jsem zavolala Vstupte!, vešla postarší paní s našedivělými vlasy vyčesanými nahoru do drdolu. Dlouhou béžovou sukni překrývala malá zástěrka. Na tváři měla ďolíčky, u očí a úst vrásky od smíchu. Vypadala moc mile. Vlastně mi přijde, že takhle tady vypadají všichni. Co je to za rok? To tady mají všichni úsměv za povinnost?
"Chtěl jste něco?" ozvala se a pomalu šla k nám. Nemusela se chůzí moc namáhat, protože jsme stáli maximálně deset stop od dveří.
"Ano, Roso, to je Alexis." Naznačil rukou ke mně, i když ji muselo být jasný, kdo je tady ten novej. Lehce poklonila hlavou. "Můžeš ji najít nějaké šaty, prosím?"
"Jistě," přikývla a než odešla z pokoje, oznámila, že za chvíli bude večeře.
"Tak se uvidíme na večeři, zatím sbohem." Rozloučil se Walt a Daniel se přidal. "Zatím." Pak mě opustili, ale dlouho jsem sama nezůstala. Za chvíli znovu zaklepala Róza. Nebo Rosa či jak se jmenuje. Donesla šaty a položila je na postel. Viděla jsem fialovou barvu a mašli - a hned z nich dostala strach. Než Rosa - jak mi to s úsměvem připomněla - odešla, ukázala na malý stolek, kde byla mísa s vodou. Zachichotala se a odešla. Netuším proč se smála, ale přišla jsem na to hned, jak jsem se podívala do zrcadla. Vlasy mi trčeli do všech stran a pod očima jsem měla rozmazanou řasenku až doprostřed tváří. Tak už se opravdu nedivím, proč si mě Daniel divně prohlížel, když k tomu započítám špinavé oblečení od bahna. Umyla jsem se obličej a naštěstí našla i hřeben. Stříbrný kartáč, který měl z druhé strany malé zdobené zrcátko. Pak přišlo na řadu oblečení.
Svlékla jsem se z tílka a džínů a nasoukala do fialových šatů. Světle lila látka nebyla nikde nějak nařasená, jen rovné dlouhé šaty s širokou sukní, která se dole různě překládala. Kolem pasu byla široká stuha tmavší barvy než šaty a vzadu byla svázaná do mašle. Několik centimetrů široká ramínka byla do stran, aby mohla být spadena na ramena. To bylo všechno a i když to teda nebyl můj styl, musím přiznat, že v jednoduchosti je krása a tyhle byly opravdu krásné. Jen jeden jediný detail. Moc mi k tomu neladily ty tenisky. Ale Rosa myslela na všechno, takže jsem vedle postele našla lodičky v barvě mašle. Tahle ženská má teda dobrej odhad, když správně zvolila velikost šatů i bot.
Ještě donesla krabičku z perlovým náhrdelníkem, ale ten jsem odmítla. Svého křišťálu na krk se nevzdám. A ve výstřihu krásně vynikal.
Vlasy jsem nechala rozpuštěné, takže se mi ve vlnách spouštěly na ramena. Byla jsem připravená a mohla jít, jenže…
Nevěděla jsem kam. Netuším, kde je jídelna a já, pitomá, jsem se ani nezeptala Rosy nebo Walthera. Takže budu chodit po domě a zkoušet všechny dveře?
Ale naštěstí jsem nic takového dělat nemusela, protože když jsem otevřela dveře, stál za nimi Daniel. Za dveřmi byla dlouhá chodba a na jedné její straně byly okna, na druhé dveře. Danny stál opřený o rám okna přesně naproti mým dveřím a koukal ven. Nevšiml si, že už jsem vyšla.
"Ahoj." Vyrušila jsem ho, až trochu nadskočil. Tak teď už si všiml, že tu jsem.
"Ehm…ahoj." Byl trochu rozrušený. "Myslel jsem, že budeš chtít na večeři doprovodit. Abys nezabloudila."
"Díky." přikývla jsem a vděčně se usmála. Přešla jsem úzkou chodbu za ním k oknu. Zrovna zapadlo slunce, musel ho pozorovat. V chodbě bylo díky setmění šero a pochodně v držácích, v pravidelných rozestupech pověšených na stěně, nikdo nezapálil.
"Sluší ti to. Ty šaty. Je to změna… proti předtím…" lehce jsem se zasmála. Byl trochu nervózní, ale kompliment se podařil. Ale to se mu ty tříčtvrťáky nelíbily?!
"Dík. Je to změna." Přitakala jsem jenom a dál mlčela. Vlastně jsme už šli v tichu. V trošku nepříjemným tichu. Daniel vypadal, že něco chce říct, ale pořád se k tomu neměl. Nakonec se osmělil.
"Ty, nejsi odtud, že?"
"Ne, nejsem." přiznala jsem.
"Tak přesněji," začal znovu, "ty nejsi z tohoto století, že?" Škubla jsem s sebou a zastavila. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na něj vyjeveně zírat.
Zastavil se pár kroků přede mnou.
"No, ty džíny, řasenka - jak musím přiznat, po celým obličeji." Zasmál se. Už byl uvolněnej a celkově v pohodě. To já právě naopak. "A taky se nechováš jako lady z 16.století." Vpíjel se do mě pohledem. Díval se mi očima až do duše, ale přesto nic neobjevil. Chtěl pravdu, proč ji neříct?
Jenže na to nebyla možnost, protože se velké dvoukřídlé dveře vedle kterých jsme zastavili, otevřeli a v nich se objevil Walther.
"Ahoj." Řekli jsme všichni zároveň. Tak tomu jsem se musela zasmát. A Danny s Waltem se přidali. Walther se k nám připojil a pokračovali jsme dál chodbou až ke schodům. Byl na nich červený měkký koberec, do kterého se mi zabodávali podpatky. Až moc měkký koberec na to, aby po něm někdo mohl jít na jehlách. Už jsme se o tom tématu Nejsi-z-tohoto-století nebavili. Kvůli tomu, že o tom nechtěl mluvit před Waltem jsem usoudila, že ten o tom nic neví.
Při večeři jsem seděla naproti Dannymu nervózně ho pozorovala. Asi si to uvědomoval, protože se lehounce, ale nějak tajemně usmíval. Někdy zvedl hlavu a kouknul na mě. Podezřele se při tom culil. Nemohla jsem se dočkat, až budeme sami a on mi vyklopí všechno, co se tady děje. Jsem nějak mimo a to mě nehorázně štve.
Po večeři jsme šli úplně stejně jako na ni. Za schody do L se od nás odpojil Walther s přáním dobré noci a dál jsem pokračovala s Danielem. Po chvíli ticha jsem ho konečně promluvila.
"Měls pravdu." Daniel otočil hlavu od okna a zvědavě na mě pohlédl. Přesto v jeho očích nebyla nechápavost jako v jeho hraném výrazu. V očích se mu zračilo pobavení. "Nejsem z tohohle století. Ale myslím, že ty taky ne." Řekla jsem konečně to, co jsem v sobě musela celý večer dusit.
Věděl, že má pravdu, ale najednou byl jeho obličej naplněn překvapením. Asi nečekal, že je to tak poznat i na něm. Nic neříkal, jen došel k oknu a u něj zastavil. Možná to bylo to okno,kde stál předtím. To by znamenalo, že do pokoje nezabloudím, ale trefím. Protože ty dveře byly pořád všechny stejný.
"Taky odsud nejsem," připustil. "Dostal jsem se sem před půl rokem. Jsem z jednadvacátého století, jako ty." Zakřenil se a otočil na mě, aby viděl mou reakci.
_____________________
užívejte prázdniny a zatím páááá =) A držte se té cedule

Twilight

18. července 2008 v 21:21 | Terezka/Kolda |  film
Myslím, že už to není žádná novinka, že se točí film té neeej knížky TWILIGHT
Sleduju to všude jinde ale ve svým blogu jsem s tím malinko pozadu a protože se mi ty trailery straašně líbíí, tak je sem musím přidat! =)
Jinak pro ty neznabohy , kteří o Twilight (Stmívání) neslyšeli(), tady je něco o knížce..
Ale nečekejte, že sem budu dávat všechny nejnovější videa a novinky, to ne.. Ne, že bych nechtěla, ale myslím, že až by se to ke mně dostalo a než bych to dala sem, tak už by to ani nebyly novinky... Budou tu jen videa nebo obrázky,které se mi fakt líbí =)
Takže tady je první
a tady druhý=)
a sou naprosto užasný!!!!

13.7.- neděle

13. července 2008 v 13:40 | Terezka/Kolda |  milý deníčku...
Ahoj=)
Řeknu vám takový krátký blbý příběh.
Jsou tři kámošky. Kámoška jedna, kámoška dvě a kámoška tři. Jdou z kina a když vycházejí uvidí v obchoďáku malinkou restauraci. Spíš pár stolečků uprostřed široké chodby s pultem. U pultu mají točenou zmrzlinu a tak si řeknu, že si dají. Když tam přijdou, chlápek u pultu se otočí zády. Kámoška číslo jedna: "ehm ehm!"
Chlápek se tak nějak otočí a když kámošky na něj, že by chtěli zmrzlinu a ptají se jakou má, otočí se k automatu a něco si zamumle.
"Jakou že?"
Zmrzlinář zopaukje ještě jednou. Kámoška jedna a dvě ho stejně neslyší a tak potřetí to s prodavačem opakuje i třetí kámoška.
"Čokoládovou, vanilkovou, míchanou."
"Tak já si dám čokoládouvou."
"Já taky."
"Tak tři."
Chlápek: "A jaký?" ohromě milým hlasem...
Kámoška dvě a tři: "Jak jaký?"
Kámoška jedna: "Malou,velkou..."
Kámoška dvě: "Ajo, jo, no, já malou." Kámoška jedna a tři taky malou.
Když už zmrzlinář dal jedné zmrzku, natáčel druhou.¨
Kámoška dvě si jen tak pro sebe potichu řekla: "Ještě že tam dal ten ubrousek" nevím, jestli aby ji nestekla zmrzka,ale neměla to bejt narážka na něj.
Chlápek se nasupeně otočil a řekl něco jako: "Máš nějakej problém, abych ti nedal přes tlamu. Jestli si myslíš, že seš ňáká celebrita, tak k tomu máš hodně daleko." syčel.
Kámoška dvě: "Já sem nic takovýho neříkala."
Konečně podal třetí zmrzku, a zase začal. Kámoška jedna si ho při lízání zmrzky měřila skeptickým pohledem.
"Běžte do hajzlu, dokud máte čas! Vypadněte vodsud!" říkal rozzuřeně ale přesto potichu. Když vrátil kámošce tři dvacku z padesáti koruny, neměly náladu se tam s ním hádat a tak to otočily. Ještě tam něco říkal, ať se ta první neksichtí, ale to už byly pryč.
Možná v tom byl aji pud sebezáchovy, protože ten chlápek fakt vypadal rozzuřeně. Venku kámošky na něj nadávaly, smály se (ale to vlastně aj předtím), ale podle jeho výrazu že by si na něj asi nedovolily..
A co z toho plyne?Vyhýbejte se v Olympii rozzuřeným zmrzlinářům. Nemaj si co dovolovat a i když je vidíte takhle nasraný a máte z nich respekt, nejradši bych mu tu zmrzku rozmázla do ksichtu... Ale pak nám jel bus...
(Ehm..myslím, že tam říkal ještě něco, ale už si to nepamatuju...)
Jinak ten film byl fakt božíí!!! HANCOCK! fakt na to jukněte, moc pěkný.. Ehm a nesnažte se propašovat pití z Mekyša do kina v kabelce.. Ta kola tam pak fakt smrdí =D
No nic,já za půl hoďky jedu a ještě nemám všechno sbaleno... Tak se mějte fajn a až se v pátek vrátím, tak začnu přepisovat další pokráčko!
Adios!!

2.část

12. července 2008 v 22:47 | Terezka/Kolda |  magic history
Zdrávas
No, jak jsem slíbila, tak se stalo. Přidávám druhou polovinu druhé části M-history
Bohužel, víc jsem toho nepřepsala a od zítřka do pátku minimálně, taky nebudu mít čas.(no, čas mooožná, ale noťas a počítač(můj) zhruba 70kilásků daleko). Já vím, že jsem toho moc teda nepřepsala, ale buď nebyl čas, že jsme byly s Berušou nebo venku - třeba u kouzelné studánky - nebo jsem psala ručně tu novou povídku..(no jo, furt jsem nenašla, jak se to bude jmenovat...chjo)
Jinak, dneska jsem byla s kámoškama v Olympii na Hancockovi. A bylo to fakt hezký. Celkem jsem se u toho nasmála(celkem dost ) a bylo to tam aj smutný... no, mě se to určo líbilo, takže můžu jen doporučit. Sice to Willu Smithovi víc slušelo například v Já, robot, ale i tak byl jako vždy fešák
Hej, ten je ale samolibej, co? , robot. , legenda.
No, málem jsem s tímhle vším sem zapomněla vložit tu druhou část Tak se na mě nezlobte, ale já se taaak ráda dělím o svoje myšlenky
____________________________
...otočila a za mnou stál kůň. Nic jiného jsem si nějak neuvědomila, jen, že na něm i někdo sedí. Rychle jsem se otočila, ale ne dost rychle. John toho využil a kopl mě do žaludku. Tou silou jsem se neudržela na nohách a slítla na zem.
"Hajzle, to bylo podlý!" neudržela jsem na uzdě své emoce a zařvala na něj. Jen se začal strašně smát.
"Pojď." ozvalo se za mnou. Sedící na zemi jsem se natočila směrem ke koni, odkud vycházel hlas, ale periferním pohledem jsem ještě sledovala Johna - neriskuju.
Na velkém hnědákovi seděl mladej kluk ve vtipným oblečením. Jako ze sedmnáctýho století, měl upnuté černé kalhoty a jakoby dlouhé stříbrné tričko, které končilo nad koleny a pod pasem měl pásek. K tomu blonďatý vlasy a milej obličej. Mohlo mu být kolem devatenácti. Natáhl ke mně ruku, ať si přiskočím.
Vstala jsem a otočila se na Johna. Ať si nemyslí, že jen tak zdrhnu z boje - i když to mám taky v plánu- jenže nejdřív...
Přišla jsem k němu dřív a vší silou vykopla nohu a kolenem ho kopla do rozkroku. Začal se svíjet bolestí u země a pak zakňučel: "Ty potvoro!" asi to mělo znít výhružně, ale k výhružce to mělo opravdu hodně daleko.
"Dík." prohodila jsem s úsměvem a odkráčela za týpkem na koni. Tím jsem zabila hned dvě mouchy jednou ranou. Vypadla jsem od Johna, a celkem daleko a za druhé, od toho kluka se dozvím, kde to vlastně jsem a nemusím se trmácet pěšky až kamsi do civilizace, když je mi na omdlení z té cesty portálem. A tomu rány od Johna moc nepomohly. Vyškrábala jsem se nějak nahoru a obkročmo sedla za něj. Otočil se, aby zkontroloval, jestli za ním sedím a jsem připravená. Kývla jsem a tak dal koni povel ke kroku a otočil se s ním. Vyjeli jsme opačným směrem, než z jakého přijel a rychlostí, ke které koně brzy popohnal, jsme uháněli až ke konci lesa. Celou cestu ani jeden nemluvil, ale měla jsem pocit, že něco říct chce. U cesty postávalo jen pár stromů a u jednoho jsme zastavili. Seskočil z koně a gentlemansky mi pomohl taky.
"Jste- jsi v pořádku?" optal se, ale pořád si mě divně prohlížel. Jako bych byla já ta, co stojí u lesa ve středověkým vohozu. A to jsem měla normální džínové tříčtvrťáky a růžové tílko. A samozřejmě můj křišťálový přívěsek.
"Jo, ehm, nic mě není. Dík." Nervózně jsem se usmála. "Kde to jsme?" snažila jsem se hned zjistit, kam nás John připortáloval.
"Kousek od Redtownu."
"Cože? A to je kde?" Bože, kam jsem se to dostala.
"Blízko města Birminghamu, v Anglii, přec." vysvětlil.
"Ehm, jasně." no, pěkný. Tak sem se dostala někam do Anglie.
"A kdo jsi? Smím-li se ptát. A proč jsi takto, ehm.. podivně oblečená. Či spíš neoblečená."
"Co prosím?" zírala jsem. "Jak neoblečená?" Podívala jsem se na své oblečení pro případ, že by náhodou zmizelo. Ale nezmizelo. Nechápala jsem to.
"To spíš ty máš vohoz jak ze 17.století." rejpla jsem si.
"Vohoz?" nechápal. "Je rok 1542." Tak to jsem zpozorněla, ale hodně.
"Coo-ože je za rok?" vykoktala jsem nevěřícně.
"Tisíc pět set čtyřicet." zopakoval trpělivě. "Je něco v nepořádku?" No, ještě jsem se o století sekla. Takže nejenom někde v Anglii, ale v jiným čase? To snad není možný!
"No to teda sakra je! Já snad Johna zabiju! Jak se mám asi dostat zpátky?" bezradně jsem si sedla na zem a opřela se o strom, pod kterým jsme zastavili.
"Mohu ti pomoci se vrátit." navrhl. Moc milé.
"Nemyslím, že bys to zvládl, ale dík. A jak se jmenuješ?" no jo, on se vlastně ptal první, ale i tak by se měl jako muž první představit on, ne?"
"Ano, jmenuji se Walther Ticker Arenolds z Thermopoli. A ty?" Pořádný jméno.
"Alexis Charmingová, klidně mi říkej Alex."
"Ehm.. a ten muž předtím... proč jste se bili? Není to příliš přátelské a už vůbec bít dámu." zamračil se.
"No, to je asi pravda," připustila jsem, "ale my se moc rádi nemáme. Víš, my se tak trochu snažíme zničit." usmála jsem se nervózně.
"Aha, ale musím přiznat, že jsi ho nakonec... zvládla. Velmi mě to překvapilo. ženy a už vůbec ne dívky jako ty neumí takto bojovat-"
"Tak co, zasloužil si to. Pořádně mě naštval. Tak koho by ne, když by se ho snažil několikrát zabít a nakonec ho přesunul do minulosti!" vyjela jsem na něj, ale zase jsem se zklidnila. Nemohl za to. "Promiň, já nechtěla," ale on mě nevnímal.
"Zabít? Do minulosti?" Doháje, to jsem neměla.
"To neřeš." usmála jsem se na něj.
"Jak jsi to myslela?" nechápal pořád. "Do minulosti?" Teď jestli mu to mám vysvětlit nebo ne. Spíš ne.
"To nic. Já..." rychle nějakou výmluvu, "nechci o tom mluvit." no, tak aspoň to zabralo. Schovala jsem obličej do dlaní. Ne proto, že bych o tom nechtěla tak moc mluvit, ale zatočila se mi hlava.
"Jistě, promiň-"omlouval se, ale to přece nebylo třeba. "Pojedeme?" zeptal se. Změnil téma, ať se vzchopím a tak jsem se pomalu zvedla a nasadila normální výraz s lehkým úsměvem.
"Jasně a kam?"
"Na Redtown, kde mám domov." zodpověděl mou otázku a začal upravovat sedlo na koni. Natáhl ruku, ať k němu dojdu a nasednu si. Poslušně jsem za ním přišla, ale pár kroků od koně se mi zatočila hlava víc, celým tělem mě projela bolest jako rána bleskem a sesunula jsem se k zemi.
"Alexis!" zavolal zděšeně Walther, ale to už se mi zatmělo před očima a moje vědomí odplulo do vzdálených končin světa.
Zdál se mi sen. Stála jsem v nějakém sále. Všude kolem byla spousta tváří a obličejů a přesto jsem žádný neviděla. Plno lidí mi zakrývalo cestu, ale najednou všichni dostoupili a vytvořili průchod. Všichni až na jednoho. Přede mnou na druhém konci sálu stál John. Tichým a až moc sebejistým hlasem na mě mluvil.A i přes tu vzdálenost jsem to slyšela tak jasně. Jeho hlas se rozléhal všude kolem mě.
"Nikdy nevyhraješ! Beze mě jsi nic! Buď jsi se mnou, nebo proti mě! Odsud se už nedostaneš! Je to jak začarovaný kruh! Jsi jako já! Jsi jako já!" pořád to opakoval, že jsem se úzkostí přikrčila, zavřela oči a zakryla si rukama uši. Už jsem ten hlas nechtěla slyšet, ale jako by byl v mé hlavě. V samou chvíli přestal. Najednou hrobové ticho vzbudilo mou zvědavost, která mě donutila otevřít oči. Nikde žádní lidé, žádné tváře a barvy. Černá, dlouhá, úzká chodba. Přede mnou bylo světlo. V dálce bylo světlo. Stejné, jako vysílá můj přívěsek. Chtěla jsem za ním jít, ale za mnou se ozval hrozivý zvuk, který prolomil to úžasné, ale hrůzu nahánějící ticho. Ten nejhorší zvuk - Johnův bouřlivý a posměšný smích. Byl naplněn výsměchem nade mnou a pocitem vítězství. Trhla jsem hlavou dozadu a na druhém konci ho viděla přicházet. Byla hrozná tma, nevím, jak jsem ho viděla, ale jako by měl kolem sebe lehkou auru, která ho osvětlovala. Rychle jsme otočila hlavu zpátky a rozběhla se za světlem. Ale šlo to čím dál víc ztuha. Jakoby mě něco táhlo zpátky a já ještě k tomu utíkala do čím dál prudšího kopce. Zvedal se čím dál víš a už to nebyl kopec. Byla to rovná stěna na jejímž vrcholu jsem se držela. Nevím, jestli to byl vrchol, ale za něco jsem se chytit mohla. Jenže pak jakoby ten malej schodek, co mě držel nad propastí zmizel a já pořád padal dolů v doprovodu Johnova hřmícího smíchu.
A s tím jsem se probudila. Otevřela jsem oči a zvedla se na lokty. Ležela jsem na posteli v nějakém pokoji, který tomuto roku odpovídal. Až moc rychle se mi osvěžila paměť a já si uvědomila, v jakém století vlastně jsem.
Celý pokoj byl sladěn do vínově červené barvy a k tomu tmavé, asi třešňové, dřevo. Uprostřed místnosti velká postel s červeným povlečením s obrazci květin, jako závěsy na velkých oknech pokrývajících celou jednu stěnu. Na každém rohu postele stál zdobený zatočený sloupek. Posadila jsem se a rozhlédla kolem sebe pořádně. Za koncem postele byla velká truhla. Vlevo od postele obrovské dvoukřídlé zdobené dveře a naproti nim ta velká okna. V pravém rohu oken bylo křeslo natočené, aby z něj byl vidět ten krásný výhled, který jsem sledovala i odtud z postele. V druhém rohu u oken byl stolek se zrcadlem a židličkou. Až na pár barevně sladěných koberců, obrazů a těch závěsů to bylo veškeré vybavení.
Vstala jsem z postele a došla k tomu křesílku. Bylo tvrdé a nemělo na sobě tolik polštářů, jako to mé oblíbené doma, ale ten výhled to vynahrazoval. Nádherný pohled na louky a lesy lemované řekou mě uchvátil, že jsem nedokázala odtrhnout oči. Nakonec jsem ale musela, protože někdo zaklepal na velké dveře a to mě donutilo otočit se.
"Dále!" zavolala jsem směrem ke dveřím, které se potom hlasitě otevřely a dovnitř vklouzl Walther. Chvíli se rozhlížel po pokoji, až jeho oči konečně našly skrýš, kde jsem.
"Už jsi se vzbudila. Výborně." pochválil jsi. "Asi jsi neměla moc hezké sny. Pořád jsi volala Nejsem jako ty! nebo něco takového."
"Ehm, jo no. Jak dlouho jsem spala?"
"Dva a půl dne." přikývla jsem. Chvíli bylo takové trochu napjaté nervózní ticho.
"Nechceš se... obléci?" navrhl po chvíli. Jako bych nebyla. Džíny mám pořád a vršek stejně tak. Ale to se na tuto dobu nehodí, to musím uznat.
"Nemám do čeho." přiznala jsem.
Na jeho obličej se zase navrátil ten pohodový úsměv. "Rosa ti donese šaty."
"Kdo je Rosa?"
"Komorná. Dá ti nějaké šaty." Ok, tak budu chodit v šatech z šestnáctýho století. To by nevadilo, kdybych v tom šestnáctým století fakt netrčela. Musím najít způsob, jak se vrátit. Táta umí cestovat časem, takže asi se musím pokusit najít jeho.
V tu chvíli asi někdo zaklepal. Popadla mě malinká naděje, že umím čarovat tak, abych tátu jen tou myšlenkou přivolala, ale ne. Určitě to bude Róza. Nebo Rosa nebo jak se vlastně jmenuje. Ale nebyla. Když se Wlather došoural ke dveřím a otevřel je, stál tam další kluk.

Kdo je v lednici???

12. července 2008 v 15:13 | Terezka/Kolda |  los vtipos =D
Tak z tohoto videa sem vážně dlouho nemohla!!
Jayk3M - Kdo je v lendici?
Jak kouká na tu ruku bez hodinek =D

Zítra

11. července 2008 v 22:40 | Terezka/Kolda |  zprávičky
Ahoj=)
Omlouvám se, zítra sem určitě přidám pokráčko Magic history. Taky za to, jak jsem to fakt hodně usekla, že jsem nedopsala ani větu, ale nějak jsem měla chuť vám kousek pokráčka přidat a zapomněla na čas. Když mi pan papínek volal, že za půl hoďky je doma a hned pojedem a těsně po něm mi kámoška napsala, že už teda vychází, rychle jsem všechno vypla a utíkala do sprchy. (Sestřička s kamoškou mě hodily do bazénu. Za trest, že jsem jim k plavkám přivázala síť na na vodní volejbal a tím je i svázala dohromady) To bych stíhala, kdybych náhodou už měla sbaleno
No, nějak mě nechce přestat bolet hlava, takže sem jenom přetáhla text z noťasu do komplíku. Musím to ještě po sobě přečíst. Mám tam až moc chyb a překlepů. Notebook mi neopravuje chyby jako tady hodnej Word. Tak co bych ale od něj mohla čekat, že jo? Je starej dvanáct let a píše to Word verze 6,0 a co teprve Windovs 3,11
No nic.. jen jsem vám chtěla říct, že pokráčko se řítí rychlostí kulového blesku (to teda musí být to pokráčko daleko, co? když přiletí až zítra XD ) Ale netuším, kdy zítra... Abyste věděli, že jsem hodná, dám vám sem zbytek té věty
tak: ...otočila a za mnou stál kůň.
Jak nečekaný to zvrat, že? Když byly předtím slyšet koňská kopyta
Tak zítra a AHOOOJ!!!!
Jinak, nemusíte se nějak těšit, není tam nic extra důležitýho... Jen se dozví, kde vlastně je a někoho tam potká....
Jooo a ještě!!
Na chaloupce jsem začala psát novou povídku=)
Ehm, jméno zatím nemám, to se domyslí, ale nějaký už nás napadalo, jen nevím, kam jsem ho napsala. Nás, protože jsem na chaloupce byla s kamarádkou Míšou a ta mi pomáhala domyslet věci, ve kterých jsem se zamotala a stejně tak spolu jsme vybrali jméno pro druhou hlavní postavu
Jinak, samozřejmě je to psané z pohledu hlavní hrdinky, jejiž jméno je Maggie. Původně to měla být Tina, ale dneska jsem koukala na Nevěstu na útěku a to jméno mě nějak dostalo. Takže Maggie Laure. A ta druhá postava, které jsme nakonec jméno vybraly z pořádnýho seznamu, je Mike Fellaz.
Je vám asi jasný, že to bude nějakej slaďák s happyendem, ne? No, možná nebude, protože konec rozhodně nemám vymyšlený, ale šťastný konce zbožňuju
To jsem vám o tom příběhu toho řekla, co?
No, předpokládám, že až se vrátím z chalupy... tak pojedu na další... ale jen na pár dní. Zbytek týdne a možná celý zbytek července budu doma (pokud jsem ovšem na něco nezapomněla) a budu se samozřejmě věnovat psaní ( a opalování a koupání a relaxu a filmům a kinu a nakupování a spánku atd..ale hlavně, že je tam i psaní, ne? a na prvním místě, fíha!), takže se tu možná něco brzo objeví. Mám už napsanou předmluvu, nebo je to prolog? nebo zvláštní a krátká první kapitola? Nevím, ale hlavně, že už něco je
Tak, teď už fakt jdu vyhodit paní psovou z mé postele, kde se dobrovolně rozplácla na břicho jako žaba a oddala se spánku. Dyť má dole hezkej pelíšek, tak proč mi okupuje postel? Dokonce má malej pelíšek (takovej ten polštář) aj u mě vedle postele... pch. hafňa si nějak dovoluje.. Jistěže to nemá po paničce!
Tož, dítě, dobrou noc a pěkné sny! =D

2.část- 1/2

2. července 2008 v 15:49 | Terezka/Kolda |  magic history
AHoj=)
Slíbila jsem ještě kousek, ale je to jen trocha. Fakt teď nestíhám.. tak pápá a mějte se tu!!!!!!!!!
______________________
Rval se s tátou! S mým tátou! Zrovna se mu snažil dát pěstí, ale táta mu tu ruku chytil a zkroutil za záda. Vedle nich zářil otevřený portál. Ale byl… jiný. Větší a zářil bílým oslepujícím světlem. Tak toto prosvěcovalo celý dům? Vtahoval věci, které stály kolem do sebe a tím se zvedal v pokoji vítr.
Chtěla jsem jít nějak k nim a třeba portál zavřít, ale John se obratně otočil a vymanil z tátova sevření. A pak ho skopl rovnou do toho portálu.
"Tati!" zařvala jsem a rozběhla se za ním. Držel se za lampu, kterou by portál taky vtáhl, kdyby nebyla v zásuvce.
"Alexis! Padej odsud!" snažil se mě chránit. Dojemný, ale myslím, že teď je to na nic. Je jasný, že jsem ho neposlechla. Doběhla jsem k němu a chytla ho za ruku. Energie portálu ho táhla dovnitř, ale já ho vytahovala ven.
"Drž se mě! Nepouštěj se! Ne!" Podle toho posledního slova je asi jasný, že moje snaha nevyšla. Tátova ruka pomalu vyklouzla z mé v doprovodu Johnova škodolibého smíchu.
Táta byl v tahu. Možná bych měla říct v portálu, ale to neřeším. Vstala jsem a otočila se na Johna. Měřila jsem si ho vražedným pohledem, ale sama sobě jsem vyčítala, že jsem se tam tak zdržela a nepřišla domů. Mohla jsem tátovi pomoc. Nebo by se tady nic z toho nemuselo stát.
"Kde je?! Kams ho poslal?!" řvala jsem na něj, ale on se ještě usmíval a pak v klidu odpověděl.
"Je tam, kde to pro mě bude nejvíc prospěšné a taky na tom stejném místě, kde skončíš i ty."ušklíbl se a až pozdě mě jeho slova došla. Žduchl mě k portálu taky, ale žádná lampa už tady ve vzduchu nevlála. Síla a energie mě vtahovaly a on musel jít se na to podívat zblízka. Tohohle špatného kroku jsem využila, podkopla mu nohy a když už jsem padala, rovnou jsem ho stáhla s sebou.
"Au!" dopadla jsem celkem tvrdě z výšky na zem. Z pádu mě třeštila hlava a tak jsem chvíli zůstala nehybně ležet na zemi. Otevřela jsem oči a zvedla hlavu. Byla jsem na polní cestě, kterou z jedné strany lemovalo pole, z druhé trochu dál les. Pomalu jsem se posadila.
Uslyšela jsem dusot kopyt koní, ale brzo jsem ho přestala vnímat. Přesně v té chvíli, kdy jsem byla zase sražená na zem. A hádejte kým asi. Johnem. Stáhla jsem ho do portálu s sebou, ale tak kde je táta? Asi o pořádnej kus dál. Říkala jsem, že portály jsou nejistý, můžou vás vyhodit chvílemi jinde. Hlavně že tu se mnou musel zůstat Forcible. No, zrovna stál nade mnou a rozpřahoval se k ráně. Asi by se mu podařila, kdybych ho prudkým výkopem nohy nesrazila k zemi. Nemyslete si, umím se bránit. Hodí se to, když se vám někdo - minimálně tenhle týpek - pokouší zabít. Třikrát týdně cvičím kick-box, takže se o sebe postarat dokážu.
John se dovalil o kousek dál,aby mohl vstát. Takže jsem se taky stihla vyhoupnout na nohy. Stáli jsme proti sobě a jeden druhému se snažili nacpat pěst do obličeje nebo břicha, koleno do žaludku, nebo - v mém případě - jemu koleno do rozkroku. Ale stejně obratně jsme jednotlivým výpadkům uhýbali.
V tu chvíli jsem uslyšela klapot kopyt hlasitěji a hned za sebou. Rychle jsem se otočila

1.část

1. července 2008 v 22:47 | Kolditko=) |  magic history
Čest=)
Tak konečně jsem přepsala aspoň první kapitolu. Mám je tam oddělené trochu zvláštně, takže to tady bude na části. Moc se mi to přepisovat nechtělo, ale co bych kvůli vám neudělala, že?
Zítra jedu na chatu a vracím se 10. nebo 11., takže na pokráčko si budete muset počkat minimálně do toho jedenáctýho...
Tak doufám, že tahle celkem nudná část se vám bude aspoň trochu líbit a užívejte si prázndiny, bobánci!
Brou noooc!
_________________
1.část
"Kde je? Doháje, někde tady přece musí být!" odhodila jsem pár triček z křesla v naději, že pod nimi bude. Malý, světlounce modrý, křišťálový přívěsek. Nosím ho na krku na řetízku a je fakt moc důležitej. Ne, není to žádnej medailonek, dědictví po babičce nebo tak něco. I když, vlastně nevím, od koho nebo po kom je. Dal mi ho táta.
Á. Tady je. Pověsila jsem si ho ke krku a zapnula. V tu chvíli slabě zazářil.
"Alex! Jdeme!" zavolal na mě zespoda táta. Rychle jsem čapla svetr a vyběhla z pokoje.
"Už valím!" křikla jsem, když jsem sbíhala ze schodů. Přiskočila jsem k tátovi, letmo mu dala pusu na tvář a došla ke dveřím.
"Tak jdeme nebo ne?" Taťka se jen usmál. Vezl mě do školy. Poslední den před prázdninami.
"Čau, Alex!" zavolala na mě Sam. Samantha Thernaiová je moje nej kámoška už od mala. Ani nevím odkdy, ale moje tajemství nezná. Neví ho nikdo, kromě táty. Mám to po něm. A co je to za tajemství? Jsem čarodějka.
Zní to jak z nějaké pohádky, já vím, ale pozor! Já nejsem čarodějnice, ale čarodějka. Nebo já nevím, jak to jinak nazvat. Táta taky. Mám to po něm, jak už jsem říkala. A ten přívěšek s křišťálem? Ten mou moc usměrňuje, dává dohromady a tak nějak celkově ovládá a zvětšuje. Proto je tak důležitý. Vlastně ani nevím, jestli má táta taky nějaký křišťál nebo ho nepotřebuje.
A jakou že to mám vlastně moc? To je otázek. Tak to shrnu, co umím? Tak, umím pohybovat věcmi. Můžu si do ruky přivolat třeba hrnek ze stolu, když sedím v křesle o dva metry dál. No prostě hýbat s předměty.
Pak trošku, ale fakt ne moc, ovládám každý z živlů. Tím trochu myslím to, že pomocí ohně dokážu myslí zapálit svíčku. že by se ze mě stala ohnivá žena, to ne. Taky zvládám otvírat portály. Jsou to světle modré až růžové svítivé kruhy plné energie, která z nich doslova prská a šplíchá jako oheň.
Těmi portály se můžete dostat z jednoho místa na druhé, ale je to dost nejistý. A pak po tom děsně bolí hlava a je vám na omdlení. A co teprve po cestování časem. Ale to neumím. Na mě je to dost složitý, ale časem se to naučím, stejně jako táta. Ten cestování v čase ovládá. A bude mě to učit stejně jako používání ostatních schopností. Chvílemi mám pocit, že pár lidem dokážu číst myšlenky.
Takže, jak už jsem říkala, nikdo to neví, jen mám pocit, že Sam něco tuší.
"Ahoj" odpověděla jsem Sam a přidala se k ní cestou na školní dvůr. Na konci roku tam jsou vždycky závěrečná vystoupení, kde se maturanti loučí se školou. Ale mě je šestnáct a jsem teprve v prváků, takže na proslovy o loučení mám čas.
Zapadly jsme se Sam na židle do poslední řady, aby nás nikdo nevnímal.
"Kam že to o prázdninách jedeš?" vyptávala jsem se.
"Do Evropy, přesněji Španělsko. Bydlí tam nějací příbuzní, tak tam tři týdny s nima strávíme."
"Na tři týdny? Jaktože tak dlouho? To mě tu necháš trčet tři čtvrtě měsíce samotnou?" Ale odpovědi, kterou jsem už i tak znala - kladná - jsem se nedočkala.
"Nerušte slečno Thernaiová." napomenula nás profesorka Carmalská. Byla to stará nepříjemná baba.
"My nerušíme." odporovala jsem.
"Neodmlouvejte mi, slečno Charmingová."obořila se na mě a tak jsem zmlkla a otočila se směrem k pódiu, abych zahrála poslušnou holčičku a stará Carmalská vypadla.
To mě tu Sam fakt chce nechat tři týdny? Tři týdny! Vždyť je to moje jediná kámoška. Bavím se tak nějak se všema, ale Sam je fakt nejlepší kamarádka a ta je jen jedna! Ok, hodně dobrej kámoš je Troy Dalken, ale ten odjel od června na tři měsíce za rodinou do Mexika. Proč mi nemáme všude po Zemi příbuzný, který bychom mohli navštěvovat?
Závěrečný program utekl poměrně rychle a my se začaly zvedat ze židlí.
"Tak se měj." Objala jsem Sami před velkou zelenou budovou s obrovskými okny, kterou jsem posledních deset měsíců nazývala školou.
"Ty taky. Však se za tři týdny vrátím." Připomněla mi a já se nezmohla na nic jiného, než je přikývnutí.
Ze školy to nemám daleko. Tak čtvrt hoďky pěšky, pokud to vezmu zkratkou. Zkratkou - malá úzká cesta po útesech u moře. Chodím tam ráda. Moc lidí tam nebývá a když člověk chce přemýšlet, je nejlepší si tam sednout a pozorovat moře.
Procházela jsem po vyšlapané cestičce a zamyšleně pozorovala vlny bijící o skály, když jsem za sebou uslyšela mužský hlas.
"Ahoj, Alex." Otočila jsem se a tam stál John Forcible. John je zhruba normální kluk, jen o něco málo starší než já. A nejen to, je to fakt kus. Docela vysokej, světle hnědý vlasy se mu lehce vlní nad ramena a k jeho tmavému opálení přesně ladí ty temný zelený oči. Jako smaragd. No a moje jako čokoláda. Teoreticky by to do sebe šlo, ne? Kdo by nebral smaragdy v čokoládě. A on tu stál v modré, do pasu rozepnuté, košili, béžových plátěných kalhotách pod kolena a koukal na mě.
Každý holce by se při pohledu na něj rozbušilo srdce a hlavou honily myšlenky, jak ho sbalit. Mě se taky horlivě rozbušilo srdce, ale hlavou se mi prolínaly myšlenky úplně odlišné. Ne jen, že to byl nejhezčí kluk na škole a v okolí - to by tomu nevadilo -,jenže on byl můj úhlavní nepřítel. On taky uměl "čarovat".
Zjistila jsem to ani ne před rokem a od té doby se mě snaží dostat na svou stranu - ta samozřejmě není dobrá. John si myslí, že s tím může vládnout světu nebo já nevím, co ten jeho mozeček vyprodukoval za plány. A chce být nejmocnější a prý je. A pak jednou řekl ještě větší pitomost - já prý taky! Povídal, že toho můžu dokázat mnohem víc, zvládnout věci, o kterých se mi ani nesnilo, když půjdu s ním. Ale mám na výběr. Nemusím se k němu přidat. Bohužel ta druhá možnost znamená, že jsem pro něj prý hrozba a že mě musí zlikvidovat. A jak naschvál si víc alternativ najít nemohl, takže zas takovej výběr nemám.
Takže kolikrát se mě už pokoušel zabít, ale vždycky jsem to nějak zvládla. Většinou za pomoci mého táty. Ale nevzdal to a teď tady stál přede mnou.
"To mě ani nepozdravíš?" ušklíbl se, když jsem dlouho nic neříkala a jen si ho měřila pohledem.
"Nazdar." Prohodila jsem nasupeně, odvrátila se od něj a pokračovala v cestě. Doběhl mě a chytil za předloktí, aby mě zastavil. Což se mu povedlo, protože jsem si nechtěla nechat utrhnout ruku. Jestli jsem se o tom nezmínila, má celkem sílu. Otočila jsem se zase k němu.
"Co zas chceš, Johne?" zeptala jsem se otráveně a vzhlédla k němu. Nevinně se usmíval, jak odpovídal.
"Jen tě pozdravit." Tak z toho jsem neměla dobrý pocit, to tak nevinný nebude.
"No nepovídej," začala jsem ironickým hláskem a nasadila úsměv, "takže jedno pozdravení Johnovi nestačilo a pořád mě tady drží," pořád mi držel tu ruku a to se mi moc nelíbilo. Podívala jsem se rychle na něj a pak upřela zrak na jeho ruku, kterou zarýval do té mé. "a asi čeká, až ho za to nakopu do pr-" Pochopil a ruku mi pustil.
"To je dobrý," přerušil mě, než jsem mohla spustit větší proud nadávek. Ještě jsem si druhou rukou třela červené otisky, které mi po jeho stisku zůstaly.
Najednou se začal usmívat. Ale tak hezky. Myslím, že kdybych nevěděla, co je zač, tak po něm vyjedu. Jemu by to asi nevadilo. Holky po něm viditelně letí dost, ale mají důvod, je to fakt fešák. Ale musím uznat, že já taky nevypadám nejhůř. Hej, každá holka by si něco takovýho měla o sobě myslet, no ne snad?
Když se podívám do zrcadla tak vidím celkem obyčejnou holku s vlnitými, tmavě hnědými, do půl zad dlouhými vlasy, jak už jsem říkala, velké čokoládové oči a malý nos. Celkem světlou pleť a na obličeji trochu pihy. Jsem celkem normálně hubená i vysoká. Měřím kolem sto sedmdesáti.
"Tak?" zeptala jsem se.
"Tak co?" nechápal.
"Tak co po mě chceš?"
"Mám návrh." Jak nečekané. O co, že vím, co přijde.
"A sice?"
"Pojď se mnou. Přidej se ke mně a já tě naučím věci, o kterých se ti ani nesnilo. Jen se ke mně musíš přidat." No neříkala jsem to? Vždyť to opakuje furt.
"To už jsem někde slyšela." Připomněla jsem pobaveně. "A ty už by sis mohl taky pamatovat mou odpověď. Ne, dík."
"Ale-"
"Ne, děkuju!" řekla jsem už vážně, ale pomalu, jako bych to vysvětlovala mentálně retardovanému člověku. "Tak čau." Znovu jsem mu ukázala záda a plánovala odchod, jenže se opakovalo přesně to, co předtím a on mě zase zachytil za ruku. Ale přece jenom v tom malá změna byla. Teď s mou rukou prudce trhl k sobě a tím si mě přitáhnul. Byla jsem od něj jen kousíček a on mě naštvaně do obličeje zasyčel: "Toho budeš litovat! Buď budeš se mnou nebo proti mně. A tě zničím." Dokončil to a konečně mě pustil a pak sám odešel na opačnou stranu. Doháje, zas má nějaký plán, něco vymyslí. Sedla jsem si na kus skály u cesty a pozorovala oceán. Nádherný pohled na klidné moře, do kterého se odráží zrovna nejsilněji svítící polední slunce, ode mě odbourával myšlenky. Zůstala jsem tam sedět minimálně hodinu, než jsem se rozhodla k odchodu domů. Došla jsem tou zkratkou až na konec a vyšla na ulici. Procházela jsem a pozorovala domy okolo. Někde byly zatažené žaluzie a zabedněná okna, aby dovnitř nešlo takové horko, jiné domy měli všechny okna dokořán. Na některé zahrádce se koupaly v bazénu děti a před dalším domem seděli na lavičce staroušci. Cesta se pomalu zvedala a já mířila na vrchol kopce až k našemu domu. Není nějak velký, protože tam bydlím jen já a táta. Mám zemřela, když jsem byla malá.
Náš baráček je zvenku světle modrý a okenice jsou orámovány bílou barvou. K hlavním dveřím vedou tři schodky a před dveřmi byla ještě malá veranda ohraničená na krajích schůdků dvěma bílými sloupy. Přesně nad tímto vchodem v patře mám pokoj. Je docela velký a vedle něj mám svou koupelnu. Přesně nad vstupními dveřmi mám obrovské okno a před ním kulaté křeslo a za ním stojí skříň, samozřejmě otočená dveřmi do pokoje. V tom křesílku jsem nejraději. Je to takový kout. Schované místo mezi zdí, oknem a zadní stěnou velké dřevěné skříně. Z okna je nádherný výhled na oceán a hlavně proto tam trávím tolik času. V tomto domě žiji už od narození. O stěhování se u nás nikdy nemluvilo. Nebylo třeba a ni jsem nechtěli.
Dole v obýváku jsou na stěně rámečky s fotkami, na kterých jsem já s tátou po celý můj život. Jedna v pěti letech, další v dvanácti, když jsme jeli na Floridu, další když jsem šla na střední. Pak tam jsou fotky i s mámou. Jedna fotografie je z jejich svatby. Máma tam má nádherný dlouhý bílý šaty s širokou sukní a živůtkem bez ramínek, čelenku ve vyčesaných vlasech a šťastný úsměv na tváři. Podle té fotky si ji pamatuju. A takhle taky navždy chci, šťastnou. Ještě tam je jedna fotka, kterou si vrývám do paměti pokaždé, když kolem projdu. A na ní jsme všichni tři. Mě tam jsou asi dva roky. V mých třech mladá Anita Charmingová zemřela při dopravní nehodě. Náš dům má i menší zahrádku, terasu a předzahrádku, o kterou se náhodou táta stará. Vysázené a přesně zastřihlé keře lemující cestičku k domu obdivuji vždy, když projdu a stejně tak i teď. Vstoupila jsem na malou verandu a otevřela dveře. Hned se na mě vyvalilo ostré světlo, které mě na chvíli oslepilo.
Přicházelo z horního patra.
"Tati?" zavolala jsem a rukou si stínila, abych přes tu záři mohla vyjít schody. "Co se děje?" zamířila jsem k tátově ložnici.
"Alex!" volal táta. Rozrazila jsem dveře do ložnice a viděla Johna.