Červen 2008

Magic history

30. června 2008 v 21:06 | Terezka/Kolda |  Povídky
Brý večer=)
Až nějaký udělám, tak sem dám obrázek k příběhu, ale zatím bude muset stačit úvod.
Magic history nebo Čarovná minulost (podle toho, jak dopadne anketa =D ) je příběh plný magie, lásky a cestování časem. Hlavné hrdinka Alexis Charming je celkem normální holka až na jeden malý detail. Po svém otci zdědila čarovné schopnosti. Usměrňuje je a několikanásobně zvětšuje malý světle modrý křišťálový přívěsek, který má pořád na řetízku na krku.
Tyhle její schopnosti většinou uvítala. Nikdy za ně nebyla naštvaná a ani ji nedělal ze života peklo fakt, že je jiná. Jedinej člověk, který to dokázal byl John. Taky má magickou moc a snaží se dostat Alex na svou stranu.
Mezi jeho schopnosti patří i ta, která je všechny přenese do jiného času. Alex se tam musí vypořádat s Johnem, nástrahami středověkého života i se svými city k Danielovi, kterého tam potká.
Ale jak jednoduché a přesto složité může být řešení této situace se Alex dozví při hledání otce...
(ehm..newim, jestli 1) jsem neprozradila moc na "úvod"
2) to tak nějak dává smysl-ten text (mě jo, teoreticky vím, o co tam jde a co sem tam chtěla napsat =D
3)----- už newim, co za třetí.. možná jen: počkejte si, jestli se vám to aspoň podle tohoto úvodu líbí, povídka tu bude brzo=) )
Mějte se!!!

"nová" povídka =)

30. června 2008 v 19:51 | Terezka/Kolda |  zprávičky
Ahoj=)
Jak sem už tady možná psala, jsem nemocná.. Malinko mi to zkazilo cestu na chalupu, ale měly jsme tam být dva týdny, tak budem jeden
Jinak, slíbila jsem novou povídku. Nápad mám, ale každým dnem a každou chvílí, kdy nad ní přemýšlím, v tom něco měním a domýšlím detaily... Dokud nebudu mít aspoň v základních věcech jasno, nic sew tu neobjeví.
Ale protože jsem vám nějakou slíbila, a Kolda sliby drží (aspoň se o to snaží ), tak sem začnu dávat jednu, kterou jsem psala tak před půl rokem.. No, myslím, že to byl listopad 2007.
Mám to napsaný ručně, takže to sem musím přepisovat. A protože se na počítač dostanu jen, když se nadopuju paralenem nebo brufenem, tak to budu psát aspoň na noťas v postýlce... A kouzelnou moc paralenu (po který se teď teda mimořádně potím ) využiju, abych to sem pak přidala..
Povídka se jmenuje Čarovná minulost (Magic History..newim,pod kterým názvem ji sem dám....který se vám líbí víc??) A už podle názvu vám asi bude jasný, že sem ulítlá na cestování v čase A nějaká magie a romantika tam jsou taky!
Ehm..tak co ještě napsat?.. Hlavní postava je .. ou, teď sem to jméno zapomněla.. .. Alexis. Myslim, že Charmingová, (z jejího pohledu je to taky psaný,..) ale teď newim jistě, půl roku je půl roku...To taky znamená, že to možná budu lehce měnit, to ale vy nepoznáte, protože neznáte původní verzi =D Děj zůstane..ale jeho změnu asi taky nepostřehnete
No nic, já se du zase vypotit z těch teplot pod peřinku a kdykoliv se mi to povede, začnu to přepisovat, slibuju!!
A vy mě na oplátku do komentářů napište, jestli je lepší název anglický nebo český,hm ?
Tak.. teď už je čas udělat dětem pápá...
Takže Pacinky, pusinky, mlask, mlask... (Kdo poslouchá Blondýnky na Evropě 2? )
(Ok, možná na Free radiu,... kdo si to má pamatovat! =D) A dole je anketa! Ať se rozhodne..

27.6.-pátek

27. června 2008 v 15:38 | Terezka/Kolda |  milý deníčku...
Jů, tak sem se nějak nudila a že si zas písnu do "deníčku"
Dneska je smutnej den... aspoň pro mě... Byl to poslední den na moji školičce, kterou sem si za ty čtyři roky moc oblíbila. A devítka byla nejlepší. Už všichni učitelé nás začali brát jako sobě rovné a dospělé lidi (i když celkem pochybuju, že sme se jimi někteří stali ).
Včera bylo na dvoře školy oficiální rozloučení, který sem samozřejmě obrečela. Když Věrka říkala náš projev, tak ne. Zaprvé jsem tomu nerozuměla a nevím, jestli to bylo jenom tím, že jsme stáli na pódiu, nebo sem prostě úplně hluchá...XD zadruhé,... už newim, co sem chtěla napsat zadruhé..=D
No, pak nastoupilo na pódium Béčko a to sem řvala Dneska k nám byli po výzu( jinak sem to dotáhla a mám jen tři dvojky!! =D z fyziky, chemie a zemáku.. =/ ) a ředitelčině a naší třídní proslovu přišli do třídy prvňáčci. Každý malý díťátko vzalo za ruku jednoho z nás a vyvedlo před školu a celý to fotil učitel. Hezký rituální tradiční rozloučení, ale pak sme zase zalezli do školy odevzdat čip a stavit se k učitelům... =D
No, teď ještě zbývá rozlučák u našeho milovanýho učitele Péťi a tím mi skončí školní docházka na kuldovce. To je hrozný, když si představim, že sem poslední den deváťačka
No,jinak se chci omluvit, že sem asi hned tak něco k nové povídce nepřidám, maximálně obrázek, když se v neděli budu nudit. Pak jedu do jedenáctýho na chaloupku a ještě ten den bych sem všechno dala, pokud budu mít čas psát...=)
No nic, nudila jsem se a potřebovala zabít čas, což se mi povedlo a těď začínám nestíhat, páč ještě musím nachystat dole madračky, když se s holkama v noci vrátíme, ať je kde přespat
Tak si užívejte poslední den školního roku, i když pochybuju, že je ještě někdo ve škole a přeju náádherně prožitý nezapomenutelný prázdniny!!!!!!
Mějte se!!!

epilog

25. června 2008 v 20:55 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Čest=)
Vzpomněla jsem si na vás a prostě si musela udělat čas na dopsání epilogu.
nebylo to moc jednoduchý, vzhledem k tomu, že od dnešního odpoledne vidím jen na jedno oko No, já a moje šikovnost. V žabkách sem dupla do bahna a ujela mi noha, takže jsem si nožičky v bahnu pěkne umyla... XD Když sem se to snažila dostat dolů, trtala jsem zrovna k doktorce na očkování. U busu mě zaletel ten prach do oka a já šikula si ještě těma prstama od zaschlího bahnahrábla do oka. No, zůstalo mě to podrážděný a tak ho mám zavřený.. Aspoň se snažím a musím přiznat, že asi vypadám komicky
No, teď se k nám žene šílená bouřka, spíš už je nad námi. Pořádně fučí a začíná pršet, musela sem si vylízt do toho deště na balkón..neodolala jsem Takže to fakt vím přesně,jak tu je =D a proto sem taky dávám epilog, než vypadně proud. Doufám, že nevypadne, ale jistota je jistota
No, doufám, že se vám poslední díl povídk Nový začátek bude líbit=)
Tak se mějte a užívjete si bouřky!!! V Brně prý maj být hoodně silný, ale jenom do zítřka =D OK,newim, jak jinde, slyšela jsem jen předpověď na Brno XD
tak sAláhem!!! XD pááá =*
Oou, koukám ven a je tam upa bílo! Jak moooc prsší!!! No, dpoufám, že náš baráček zas nebude plavat... Máme nějak zvláštně udělanou kanalizaci a když venku tak lije, tak nám začne týct voda zpátky ze záchodu, vany sprchy- hroozný!!! Ještě že s tím papínek něco dělala a dal do země dvě veeelkýý, no takový ty, no..šak víte..ty..barely! =D Hej,já kecám už moc, asi sem zas pila minerálku XD
Tak konečně ten epilog! =D
AKTAULiZATION XD : Ještě něco..viděli ste ty náádherný blesky?? to mě málem spadla brada! kráásný!!!! Jakoby přeřízli celou oblohu a taky ji to celou osvětlilo!
____________________________________________________________________________________________
Epilog
Překvapení
"Co je to za překvapení, Edwarde?" snažila jsem se vyzvídat celou několikahodinovou cestu autem. Zhruba v polovině cesty tomu dal korunku a zavázal mi oči šátkem. Takže se nevyhnul typickým otázkám: Kdy už tam budeme? Už si to můžu sundat? Co je to za překvapení?
"Vydrž, už jen chvilka." Sliboval a já v jeho hlase cítila úsměv. Jen chvilka při Edwardově jízdě, kdy si ručička tachometru nedovolí překročit jeho levou stranu, může znamenat sto kilometrů. Minimálně.
Cítila jsem, jak jsme sjeli z rovné cesty a teď auto tiše drncalo po kamínkách. Od odpojení pořádné cesty už uplynula nějaká doba a já zaslechla šum moře. Nosem jsem nasávala vzduch a cítila v něm mořskou sůl. Museli jsme být blízko pláže. Edward si všiml, jak větřím a zasmál se mi.
"Ještě kousek." Chtěla jsem si nenápadně odhrnout z očí šátek, protože to napětí mě zabíjelo, ale zarazilo mě vrčení, spojené s lehkým smíchem. Málem jsem vyprskla smíchy z toho jeho vrčení.
Konečně auto zastavilo. Cítila jsem, jak se vedle mě Edward pohnul a pak slyšela klapnutí dveří. Ještě než se stihly dveře dovřít, na mé straně se zase otevřely. Chytil mě za ruku a opatrně vytáhl z auta. Hned se mi jeho paže obmotala kolem pasu a vedla pořád po cestě dál. Zaslechla jsem i náraz vln na kameny a rozpadající se vlny valící se na písek pláže. Ale žádné hlasy. Cítila jsem, jak fouká hodně lehký větřík a slunce mi praží na zledovatělou kůži, kde se odráží a vrhá barevné paprsky. To už jsem samozřejmě necítila, jen už znala téměř nazpaměť.
Edward konečně zastavil. Natěšená jsem čekala, jak naschvál pomalu sundává můj šátek z očí.
Nemohla jsem přestat zírat. Přede mnou stál na útesu nádherný dům. Obrovský, celý prosklený - podobně jako v tom městečku… ou, pořád nevím, jak se jmenovalo a to jsem tam chtěla znovu někdy zajet. Měl dvě patra a po celém obvodu druhého se táhla terasa. Kolem rostly palmy a růžové a červené oleandry. Kolem domu byla i zahrádka, ale neurčitě velká, protože ji nerámoval žádný plot. Jen kolem domu pár květin. Na terase jsem viděla posezení, pár židlí, stůl a o kousek dál lehátka natočená na výhled z terasy. Ten byl kouzelný. Dům stál samotný na útesu a vedla z něj úzká cestička a schody dolů, kde byla malá soukromá písečná pláž.
Nešlo z té krásný spustit oči. Proud obdivu v mých myšlenkách se přesunul na obdiv nad Edwardovou krásnou vůni a hlasem, kterým mi šeptal: "Všechno nejlepší k prvnímu výročí, lásko."
Otočila jsem se k němu a položila ruce kolem krku. Přitáhl si mě blíž a políbil.
"Nechceš se tam jít podívat?" zeptal se po chvíli. Nadšeně jsem přikývla. Nastavil ruku a já se do ni ochotně zahákla a opřela se o jeho rameno, Položil svůj obličej na mou hlavu a políbil mě do vlasů.
"Je to nádherný dům, i pláž, výhled, prostě všechno, ale…"
"Ale?" bál se, co řeknu, ale přesto na to s netrpělivostí čekal.
"Ty už nechceš bydlet se svou rodinou?" podívala jsem se na něj, Očividně se mu ulevilo a dokonce se zasmál.
"Jistěže chci, Bello. Budeme tam dál bydlet, jen tohle je náš dům. Můžeme se sem kdykoliv uklidit, schovat. Můžeme sem jet, když budeme chtít soukromí nebo když si budeme chtít udělat výlet." Jeho oči se pořád smály, i když jeho tvář se vrátila do normálního pohledu. "Můžeme sem jít kdykoliv, když bude slunečno."
"Doufám, že bude svítit slunce stejně jako dnes, už hodně brzo a dlouho."řekla jsem.
Dostali jsme se až těsně před dům. Byl teď ještě větší a slunce ho dělalo ještě krásnějším, jak se jeho paprsky odrážely o prosklené stěny. Vešli jsme velkými stříbrnými dveřmi s několika průhlednými skly, která byla vyřezaná do různých několikaúhelníků a nesouřadně rozmístěná po dveřích. Za nimi byla krátká bílá chodba. Byla opravdu celá bílá. Stěny, polička na boty hned vpravo za nimi, naproti ni další skřínka s věšákem na kabáty i rám zrcadla. Ale i přes všechnu bílou to byla barevná místnost. Skrz sklo na dveřích sem proudily paprsky slunce, které dělaly na zdi barevné obrazce. Nad dveřmi bylo podlouhlé okno, které do místnosti propouštělo jasné žluté světlo.
Dál byl obývací pokoj. Překrásná zelenkavá sedačka s modrými polštáři ladila ke stejně barevným závěsům na oknech a koberci pod skleněným konferenčním stolkem. Zdi byly na střídačku vymalovány tytéž barvami a zdobily je nádherné obrazy abstraktního umění. Jedna zeď naproti dveřím do pokoje patřila velkému modernímu krbu. Stěna protější sedačce byla zas věnována pouze široké plazmové televizi, visící na ni. Pohovka byla uprostřed místnosti a za ní byly velké dvoukřídlé otevřené dveře, vedoucí na malou chodbičku, odkud se kroutilo schodiště. Chtěla jsem jít dál dům prozkoumat, ale Edward mě v jeden okamžik chytil do náručí a v druhý už vybíhal z domu. A co teprve ve třetí, kdy se i se mnou řítil do doteď klidné čistě modré hladiny moře.
Cákali jsme po sobě a skákali doslova jako malé děti. Taky jsme se tak smáli. PO několika hodinách jsme se uklidnili a potápěli se. Samozřejmě bez jakýchkoliv přístrojů. Náš dech nám stačil. Hlavně proto, že jsem žádný nepotřebovali. Tak jsme toho využili k hlubokým podmořským polibkům. Byla jsem tak šťastná, jako snad nikdy v životě i v "životě".
Až slunce zapadající za obzor nás vyhnalo z vody a my si sedli do písku, abychom na něj měli ten nejlepší výhled. Když se barvy nebe postupně měnily do tónů tmavě fialové a modré, jen jsme pozorovali hladinu moře.
Kam ta voda teče? Kam spěchá? Proč tak žene? A proč tak žene život? Čas? Vteřina od vteřiny, minuta po minutě, hodina po hodině, dny, týdny, měsíce.
Jak čas plyne, vzpomínky blednou a láska se vytrácí…
Ale naše ne. Čas ubíhá, voda plyne, svět stárne, ale nás tohle všechno míjí. Láska se nikdy neztratí a vzpomínky nezmizí. A tak to bude po celou věčnost. A ta věčnost bude rájem po boku Edwarda, tím jsem si jediným stoprocentně a navždy jistá.
Konec=)

14.kapitola - Vítej do rodiny

22. června 2008 v 23:11 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Hola=)
Tak, konečně mám dopsaný to pokráčko Na ten konec jsem fakt musela hodně zapojit tu malou část mého těla, co se srkývá za lebeční kostí, ale snad to vyšlo=)
Teď už díťátka zbývá jen epilog a to bude konec (newim, jesi mám být ráda, že to tak nějak hezky skončilo, nebo brečet, že se loučím s povídkou, proto ty smajly..)
V každým případě doufám, že se vám to bude líbit a že se vám aj celkově povídka zamlouvala=)
Někdo mě už na icq sprdává, že to tady ještě není, takže konec mých žvástů a adios!
________________________________________________________________________
14.kapitola - Vítej do rodiny
Nezajedeme navštívit Alici?" navrhla jsem Edwardovi, když jsem se lidskou rychlostí procházeli za bránami Volterry. Přikývl a usmál se.
"Počkej tu chvíli, skočím pro auto." Poručil a já poslušně čekala, i když se mi nelíbilo, aby byl ode mě, byť jen na chvíli, pryč. Stiskl mi ruku, věnoval poslední pokřivený úsměv a zmizel v davu lidí. Popošla jsem blíž k silnici a rozhlížela se, kdy se tu ukáže. Jen jsem netušila, jaké auto mám vyhlížet. Za chvíli přede mnou zastavilo stejně stříbrné Volvo, jako má ve Forks. Když černé sklo okýnka u spolujezdce sjelo dolů, uviděla jsem na jeho tváři šibalský úsměv, při kterém odhaloval své krásně bílé ostré zuby. Jako pravý gentleman a taky jak už bylo jeho zvykem, vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře.
"Tohle auto jsem už někde viděla." Poznamenala jsem a nastoupila do auta s obyčejným černým interiérem. Opět obešel auto ze předu a já sledovala jeho ladnou chůzi. I když jsem sama upír a viděla jsem jich dost, on mě nikdy nepřestane uchvacovat.
"Mám ho rád." Objasnil mě mou poznámku a nastartoval. "Tak kam to bude, mladá dámo?" zeptal se se srandovním úsměvem na tváři a naznačil na volantu zatroubení.
"Za Alicí." Řekla jsem a přitulila se k němu. Jednou rukou mě objal a přitiskl rty na čelo. Auto se potichu a jemně rozjelo. Dav lidí kolem nás začal řídnout, až jsme nakonec dojeli na normální silnici. Všimla jsem si směrovek k letišti, které nás celou dobu doprovázely.
Po chvilce jsem viděla dlouho příjezdovou cestu pro letadla a nakonec i velkou letištní halu. Můj upíří sluch mi moc nepomáhal, když byl kolem hluk ze vzlétajícího letadla.
I když Edwardovi oči byly tmavé a temné, působil hodně jistě při odolávání vůni krve, která prolínala celou letištní halu. Mě to problém nedělalo vůbec, jelikož chuť na krev můžu ovládnout, ale jestli se v sobě nějak svíral a přemáhal, nedával to najevo.
Přišli jsme k přepážce a Edward chtěl koupit letenky. Před námi nebyla dlouhá fronta, ale bylo vidět, že už jsme na konci. Mezitím jsem se rozhlížela kolem sebe. Pozorovala jsem lidi a jejich zmatené uvažování. Jedna paní se pořád přesvědčovala, jestli ji něco nechybí. Bylo komické pořád pozorovat, jak každou chvíli prohrabuje kabelku, přední kapsu batůžku, který měla na velkém kufru nebo jeho boční kapsu. Když jsem nasměrovala pohled na druhou stranu, všimla jsem si malého chlapce a holčičky, jak se mezi ostatními pasažéry honí a schovávají. Nervózní mladá dívka se je snažila zklidnit, ale nevypadlo to, že by u nich měla nějaký velký respekt.
Z pozorování ostatních budoucích spolucestujících mě vyrušil Edwardův lehce naštvaný hlas.
"Jak to myslíte, že nemáte dvě místa vedle sebe?" vyjel na chlápka za stolem, který se mírně přikrčil. Přistoupila jsem k Edwardovi blíž a objala ho jednou rukou kolem pasu a druhou jsem mu pevně tu jeho stiskla, aby se trošku zmírnil. Pomohlo to.
"Je mi to velice líto, pane, ale máme posledních pět míst, která jsou různě rozmístěná po letadle."
Edward tiše zavrčel, ale pokud vím, víc upírů, kteří by ho jako jediný mohli slyšet, tu nebylo.
"Kdy letí další letadlo do Kalifornie?" zasyčel ještě trochu naštvaně.
"Zítra v 16:35."knikl o něco starší muž, než je moje láska, sedící na židličce za stolem s počítačem.
"Tak mi dejte na dnešek dvě sedadla nejblíže u sebe." Poručil a chlápek hned začal něco ťukat do počítače. Ptal se na jména a chtěl pasy. A teď je to v háji. Pomyslela jsem si, ale Edward vytáhl malé zelené knížečky. Když je Lucas Crommer, jak měl muž před námi na cedulce na košili, otevřel, viděla jsem Edwardovu fotku a četla jméno Edward Cullen. Když otevřel další, byla tam moje fotka a mé jméno. Tázavě jsem se na Edwarda podívala, ale o se jen záhadně usmál a mrkl na mě. To mi teda později vysvětlí, kde vzal naše pasy.
Lucas Crommer nám předal palubní lístky a Edward poděkoval. Ne upřímně, ale spíš hodně nepříjemným tónem hlasu, který v mé blízkosti naštěstí nepoužíval, protože mi z něj málem nastoupila husí kůže.
Odkráčeli jsme směrem, kam se vydávali i ostatní zbytky cestujících. Prošli jsme bez problémů všemi kontrolami, jen pár lidem přišla zvláštní naše zavazadla. A asi jen tím, že jsem žádná neměli. Pak jsme se posadili do příletové haly a čekali, až se na velké digitální tabuli objeví naše číslo letu.
Edward si mě posadil na klín a já se mu dobrovolně uvelebila v náručí.
"Víš, kam máme jet?" zeptala jsem se po chvíli ticha.
"Bello, myslíš, že letím naslepo?" uchechtl se. Pokrčila jsem rameny. "Mluvil jsem s Alicí, když jsem šel pro auto. Vracejí se do Forks. Setkáme se v San Franciscu a společně tam dojedeme." Objasnil mi.
"Ale co když tam potkám Charlieho?" vzpomněla jsem si na tu osobu, která pro mě tolik znamenala a které jsme svým chováním i odchodem hodně ublížila. Na tátu už jsem nemyslela hodně dlouho a teď to bolelo.
"To ještě vymyslíme, neboj se, lásko." Přitiskl mě k sobě blíž a utřel slzu z tváře. Ani jsem netušila, že jsem začala brečet. Ty dvě hodiny uběhly až moc rychle a nastal čas, kdy se v letadle rozdělíme. Nedívala jsem se na palubní lístky, ale při cestě malým autobusem k letadlu mi jeden Edward podal. Koukla jsem na něj až v letadle. Mělo jen dvě řady a nebylo moc velké, což mi nevadilo. Na velká letadla bývají teroristické útoky. Přesto nemyslím, že bychom to nepřežili, alespoň my dva s Edwardem. Řada osmnáct, sedadlo C. Posadila jsem se do té řady k uličce na správné sedadlo. Vedle mě byla postarší paní, vedle které sedělo malé sítě a nadšeně koukalo ven z okýnka letadla. Ze sedadel zamnou se naklonily dvě dívky a když se k nim paní otočila, poznala jsem, že patří všichni k sobě. Před nimi seděl ještě straší kluk.
Edward prošel kolem mé řady a přitom se ke mně sklonil. Lehce a rychle mě políbil na rty a zašeptal, že je vedle. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale to už byl otočený. Přes uličku seděl starý chlápek s nepříjemně zamračeným výrazem ve tváři. A přesně k němu si Edward sedl. Byl ve stejné řadě jako já, jen přes uličku uprostřed. Nadějně jsem se na něj usmála.
"Promiňte," vyrušil nevrlého muže s brýlemi vedle sebe, "nemohl bych si s vámi vyměnit místo?" zeptal se s naději v hlase.
"To jste uhod, nemohl." Zamručel chlápek a vzal si noviny. Edward zavrtěl hlavou, s tímhle to teda nepůjde.
Otočila jsem se k paní vedle mě. Věděla, co bych chtěla.
"Je mi to moc líto, děvenko, ale mám tu kolem moc dětí, musím je pohlídat." Chápavě jsem přikývla a poděkovala za snahu. Takže vedle sebe sedět nebudeme.
Celý několika hodinový let seděl Edward téměř nehybně rukou opřený o opěrátko, natočený ke mně a nespustil ze mě oči. Potichu se začal smát, když jsem se začervenala. Na tváři mu pohrával ten kouzelný úsměv, který jsem mu s radostí vracela, ale jemu se nic nemohlo vyrovnat. A když říkám že nic, tak opravdu nic.
Taky jsem z něj nespustila pohled. Bylo úžasné sledovat mého osobního boha, mého anděla. Ale zároveň to byly muka. Byl tak blízko a přesto tak daleko. Nemoct se ho dotknout, i když jeho kůže tak lákala. Nakonec jsme se zahleděli do očí a to nás zabavilo na zbylých pět hodin letu. Mrzout vedle Edwarda po nás někdy šlehl zlostným pohledem, ale oba jsme ho ignorovali, stejně jako jeho hrané chvilkové odkašlávání.
Konečně začalo letadlo klesat a po chvíli mě vysvobodil příjemný hlas letušky, která nám děkovala za cestu, přála příjemný pobyt a konečně dovolila rozepnout bezpečností pásy a opustit svá místa. Chtěla jsem už vstát, ale Edward pořád seděl nehybně na svém místě s pohledem upřeným na mě. Nepohnul se, dokud v letadle nezbylo jen pár posledních lidí. Vstala jsem a počkala až i on a pomalu procházela uličkou k východu.
Jeho pevné paže se mi obmotaly kolem pasu a sami se chytily na mém břiše a jeho hebký sametový hlas mi šeptal do ucha.
"Stýskalo se mi."
"Nedalo se to vydržet." Souhlasila jsem.
"Na letišti bude čekat celá rodina. Ty jsi překvapení. Nikdo neví o tom, že taky přijedeš. Budou nadšení. Alice zuřila, že neviděla vůbec mou budoucnost a byla trochu zmatená." Jeho dech mi vanul na krk a já se pořádně nedokázala soustředit na chůzi, která se teď podobala rychlosti hlemýždě.
"Těším se na ně." Cítila jsem, jak se usmál. Trochu se dotáhl, abychom zrychlili, ale hned jak jsme vyšli z úzké uličky mezi sedadly, objal mě kolem pasu. Když jsme vstoupili na schody vedoucí z letadla, uviděla jsem celou Cullenovic famílii. Samozřejmě kromě jednoho, který je sledoval se mnou.
Všichni otevřeli pusu údivem. Bylo vtipné je pozorovat, jak se z údivu tvář roztahuje do širokého úsměvu. Alice začala nadšeně poskakovat a když jsme sešli po schodech dolů, musela se hodně ovládat, aby nepřiletěla upíří rychlostí. Doběhla k nám a hned mi skočila kolem krku. Edward mě přesto nepustil, ale podařilo se mi ji taky obejmout.
"Tak strašně ráda tě vidím, Alice."
"Bello! Já tomu nemůžu uvěřit! Ty jsi tady! S Edwardem! A jsi… upír." Poslední slovo řekla potichu, protože i tak se lidé za námi otáčeli.
Ještě mě pustila a objala Edwarda. V tu chvíli za námi přišel i zbytek rodinky. Hned se ke mně vrhl Emmett, který mě tak zmáčkl, že jako člověk bych vypadala stejně jako po přejetí parním válcem a zvedl mě do vzduchu. To už mě Edward, ač nedobrovolně, musel pustit.
Samozřejmě, když mě pustil, tak se nahnal k Edwardovi.
"Takže už z tvého pokoje nemůžu mít tělocvičnu?"povzdechl si. Všichni jsme se ještě minimálně deset minut objímali. Esme by začala radostí brečet, kdyby mohla. I Jasper byl rád, že už mi nemůže nijak ublížit a dokonce i Rosalie a se semnou objetím přivítala. To mě trošku vykolejilo, ale ráda jsem tu změnu přijala.
"Teď pojedeme domů," začala Carlisle, ale dokončil to Emmett. "ale to si piště, že z vás všechno dostanu!"
V autě jsme jeli s Esme a Carlislem. Oba vepředu a já vzadu Edwardovi v náručí.
Opravdu se na nic neptali celou cestu, ale to znamenalo jediné - doma bude výslech. Nejspíš celkem nepříjemný výslech. Nechci se k tomu vracet, nechci o tom mluvit. Nejradši bych celý ten úsek mého života vymazala.
Edward jako by přesně věděl, o čem přemýšlím a zašeptal mi do ucha.
"Nemusíš o tom pak mluvit." Němě jsem přikývla, ale v myšlenkách se tím zabývala dál.
Nekoukala jsem ven, takže mě po pár hodinách docela překvapilo, že už jsme ve Forks. Auto zastavilo u velkého domu v lese.
"Jsme doma, miláčku." Pošeptal mi zase Edward.
Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že zase vkračuji do toho domu po boku své lásky. Přes nábytek bylo prostěradlo, které ale rychle zmizelo, když se pokojem prohnala Esme. S úsměvem na tváři doběhla pro prachovku a začala dávat dům do původního stavu. Rosalie hned zaběhla do svého pokoje a Emmett za ní ji nesl tašky. Až je tam odložili, vrátili se dolů, kde se usadili na sedačku vedle Alice a Jaspera. Carlisle se posadil do křesla a Esme přiběhla za mnou. Pak se zarazila. Tázavě jsem se na ni podívala.
"Promiň, chtěla jsem ti nabídnout něco k jídlu nebo pití, to už je o zvyku." Vysvětlila mi a já se usmála.
"Tak jak to tedy bylo, Bello?" zeptal se Carlisle a Esme si sedla na opěrku křesla vedle něj. Já s Edwardem jsme stále stáli kousek od sedačky, kde jsme se zastavili, když jsme přišli. Stáhl se mi žaludek, v krku jsem měla knedlík a v hlavě nepříjemný pocit. V hrudi se mi začala otevírat stará rána a na chvíli se mi zatmělo před očima. A to vše jen kvůli krátkému úseku mého života, který se mi vybavil v hlavě. Kvůli špatné vzpomínce, kterou jsem chtěla zapomenout a ne si ji teď připomínat. Edward mě pevně zachytil a přitiskl k sobě.
"Ehm.. spíš to probereme jindy, co říkáte?" navrhl Edward a ani nečekal na odpověď, začal mě táhnout ke schodům. Všichni nejspíš podle mého chování pochopili a neptali se dál. Byla jsem jako v transu a věděla proč, přesto jsem najednou své chování nedokázala pochopit. Možná to na mě dolehlo víc, když jsem v tomhle domě plném vzpomínek zase byla. V polovině schodů, když viděl, že moc toho nenachodím, mě vzal do náruče a odnesl do pokoje. Jednou rukou mě pořád držel, druhou strhl ze sedačky prostěradlo a posadil se na ni. Mě položil vedle sebe s mou hlavou na jeho klín. Něžně mě hladil po vlasech a uklidňoval. Když jsem se mu podívala do očí, byla v nich bolest a výčitky.
Pohladila jsem ho po tváři a on se pokusil o úsměv.
"Nikdy si to neodpustím." Řekl tiše.
"Edwarde, to už není důležité. Jsme zase spolu a to je hlavní. Já se s tím časem vyrovnám a bude to třeba zase jako dřív." Nevím, jestli jsem se snažila přesvědčit víc sebe nebo jeho. Ale na obě strany to vyšlo jen z části.
"Už bude všechno správně, slibuju, že už budeme šťastní." Nešlo mu ty slova nevěřit, když mě přitom sledoval tak intenzivním pohledem.
Dlouho do noci jsme leželi v jeho pokoji. Vládlo tam ticho, ale nebylo nepříjemné. Před svítání podal Edward návrh, jestli nepůjdeme na naši louku, Nemohla jsem odolat a samozřejmě souhlasila. K ní mě přitahovalo tolik šťastných vzpomínek. A ještě nějaké bych si tam chtěla pořídit.
Dorazili jsme tam těsně před východem slunce, na který jsme se chtěli spolu dívat.
Nebe se zabarvilo do všech barev duhy a obrovská koule se vynořila na obzor.
V tu samou chvíli Edward vstal a stoupl si nade mě. Počkal, až se taky zvednu na nohy. Celou dobu jsem ho nechápavě sledovala.
Pak už mi to bylo jasný. Poklekl na jedno koleno a z kapsy vytáhl krabičku ve tvaru srdce, potáhnutou černým sametem. Úplně jsem přestala dýchat, když ji otevřel a z ní na mě vykoukl krásný stříbrný prstýnek, který zdobil zářivý kámen zasazený v malém srdíčku.
"Bello, ať si bude kdokoliv říkat cokoliv, ať se cokoliv stane, slibuji, že budu vždy s tebou. Že spolu překonáme všechny strasti posmrtného života a celou věčnost tě budu milovat. Každý den a navždy.
Isabello Swanová, vezmeš si mě?"
Nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo. Málem se mi podlomily kolena. Sledovala jsem ten krásný prstýnek, do kterého se odrážely paprsky slunce. Naprostou jistotu jsem dostala, když jsem se zahleděla do těch jeho očí. Nemohla jsem se odpoutat, ale on čekal. Čekal na mou odpověď a já mu toho hned chtěla říct tolik. Strašně ráda, budu se celou věčnost snažit stát ti vždy oporou, milovat tě každou setinu hodiny, hodinu dne, každý den týdne. Každou částečku věčnosti, každý kousek sebe ti věnuji a mé srdce už stejně máš. Ale všechno tohle jsem shrnula do jediného prostého slova. Tak obyčejného, že si ho většinou ani nikdo neuvědomí, ale pro tuto chvíli tak důležitého, že už jsem ho nemohla v sobě dusit.
"Ano."

Isabelle - Gregory and the Hawk

21. června 2008 v 11:31 | Terezka/Kolda |  texty písniček
Na tomhle krásném blogu jsem našla písničku, do které jsem se hned zamilovala.. Pokusím se ji někde najít na stažení..na českých stránkých ji najdu asi těžko a že bych se na cizích nějak dorozumívala, to se říct nedá.. Tak si ji poslechněte, stojí to za to
zde si ji můžete pustit=)
Now it's just you two
in a world of poems and paintings
I guess this means I'm through
it also means I'm breaking
but Isabelle what can I do
if I'm caught in him, this man you love?
and Isabelle what can I do
if his strong hands make it hard to shove him away?

and I know it's hard
to picture it up here
in your tobacco strewn back yard
and it is kinda tiresome to keep an eye on him
just look what he's done so far

but Isabelle what can I do?
the last thing I need is to end up askew
and Isabelle what can I do?
the prophets make it difficult
Isabell what can I do
in the few weeks time you're out of sight?
and Isabelle what can I do
just because it feels alright?

and the grounds already hard
where its been dug in
I've gone this way too many times
but the pit keeps going deeper
and I'm not turning back
so Isabelle try to understand

I know just what to say
but it's incorrect to say it
how do I break it to him?
the death of one is staying
and all I think of now
is a way to get under and a way to get out
Isabelle what can I do
with the knife pain it's causing you?

13.kapitola -Šťastný konec

18. června 2008 v 19:52 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Zdravím, bobánci
Nenechte se obalamutit názvem kapitoly, není to ještě konec. No, ne aspoň úplný... Bude ještě, počítám, jedna, maximálně dvě kapitoly a epilog. Nějak se m nechce přestat tuhle povídku psát. Mám ji ráda
Jinak, dopoledne jsem byla u babči a měla s sebou noťas. Sice jsem ji jako hodná vnučka pomáhala s vařením a pak umýváním nádobí a tak + si s ní ještě hezky pokecala a přemluvila ji, ať nám půjčí na týden v létě chaloupku, ale to už je jiná pohádka X). Ale přeze všechno jsem si našla čas na tom počítačku psát, takže se brzo objeví další kapča=) Silně pochybuju, že ještě dneska, ale snad i tak brzo
Fuj, to jsem se zase rozepsala... Tak hezký počteníčko a doufám, že se vám rozřešení bude líbit
Mějte se a užívejte poslední dny školy!!! Mě osobně se po ní bude stýskat
_______________________________________________________________________________
13.kapitola- Šťastný konec
"Bello, vítám tě zpět u nás! Čemu vděčíme za tvoji návštěvu?" přivítal mě hned Aro.
"Ehm.. no, jen jsem se stavila." nemohl na mě poznat nějakou změnu, protože když jsem odtud odjížděla, byla jsem ve stejném stavu. On neviděl těch pár dní radosti, života, jiskru v očích, kterou opět postrádám.
"Výborně, zůstaneš chvíli?"
"Pár dní snad," usmála jsem se, "potřebujete někomu bloknout talent? Nebo nějakou pomoc?" nabídla jsem se. Určitě to bude lepší, než nic nedělat a jen se nechat ubíjet myšlenkami a vzpomínkami.
"Jistě, posílali jsme za tebou Carlose, ale nepřivedl tě. Zastavil se u tebe vůbec?"
"Nezastavil." Pokrčila jsem rameny.
"Nevadí, jsi tu." Mnul si spokojeně ruce a stejně tak se usmíval. Úsměv jsem mu málem oplatila, když mě z přemýšlení vytrhlo bolestné zakřičení. Trhla jsem sebou a nechápavě se podívala na Ara.
"Jane." Jediné jméno stačilo a já pochopila, co způsobovalo dotyčnému bolest. "Carlos dovedl nějakého chlapce. Je tu zavřený, ale vlastně ani nevím proč. Neměl jsem čas se o to starat, ale stačilo mi, když se nějak domluvil s Jane." Pokrčil rameny. Asi ho nezajímá, když je nějaký kluk zavřeném v nedobytné pevnosti, ale asi má dobrý důvod. Myslela jsem, že Volturiovi své nepřátele zabijí, ne, že je vězní. Ani jsem nevěděla, že tu něco jako vězení, kobky nebo cely jsou.
"Půjdu do..svého pokoje, jestli ho tu pořád mám." Podívala jsem se na něj tázavým pohledem a on jen přikývl.
Když jsem opouštěla přijímací sál, uslyšela jsem několik silných ran. Otočila jsem se zpět a upřela pohled na Ara.
"Snaží se vyrazit dveře, na to si zvykneš." Tak o tom silně pochybuji, ale radši se tu moc zdržovat nebudu. Dlouhá chodba vedla k úzkým dřevěným dveřím, vedoucích do místnosti, kde jsem před časem trávila své dny.
Nic se tam nezměnilo, jen vše pokryla malá vrstva prachu. Žlutá barva sladěná s černou. To se mi vrylo posledně do paměti. Když jsem si vzpomněla na Volturiovi, vybavil se mi můj pokoj a tyto barvy.
I přes to, že jsem byla skoro na druhé straně hradu, ke mně dolehly zvuky, jako by kámen narážel do dřeva. Ubožák se snaží vyrazit dveře. Zajímalo by mě, co udělal, že ho tam Carlos vězní. A proč ho odchytil a nedorazil za mnou.
Pak se za ním zastavím, ale teď jsem potřebovala klid. Lehla jsem si na černou sedačku, která pořád obývala můj pokoj.
Začaly mě napadat myšlenky rázu: K čemu v životě chlapa? K čemu ve věčnosti lásku?
Jenže mě k tomu začaly napadat i odpovědi. Nemůžu spát, takže nemůžu snít. Má fantazie, ať už je jaká je, se u mě může zobrazit jen v nadějích. Ne ve snech. Jen přání. Ale v lásce jsem jako ve snu a to mi to možná nahrazuje. Když má člověk někoho, ke komu by mohl zalézt, když mu není nejlíp. Když má člověk někoho, komu může vše říct a kdo ho bude poslouchat. Když má někoho, kdo mu taky smí vše svěřit. Když má někoho, kdo ho má rád. To je pak štěstí. To pak věčnost ubíhá rychle, díky krásně stráveným chvílím.
Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsem se tím vším zaobírala a když jsem pohlédla kole sebe, překvapila mě neproniknutelná tma. Oknem sem přicházely paprsky jasného měsíce, který jako jediný tu noc prosvětloval. Otevřela jsem okno a vykoukla ven. Na nebi zářily miliardy hvězd, které se různě slučovaly do souhvězdí.
Čas se začal táhnout strašně pomalu, ale nevěděla jsem, co mám dělat, takže jsem jen bezmyšlenkovitě - jak jsem se aspoň snažila - koukala na měsíční oblohu. Chvílemi jsem zaslechla zoufalé mlácení do dveří, ale minimálně do rána jsem se rozhodla to ignorovat.
Při jasně bílém světlu luny, se skrz otevřené okno tvořili záblesky, které při větru poskakovaly po pokoji. Nakonec jsem pozorovala i je. Kolem třetí hodiny ranní překryl měsíc, který byl téměř v úplňku, temný hustý mrak. A celá obloha se začala zatahovat, takže když jsem se snažila ráno podívat na východ slunce, moc jsem si ho neužila. První kapky rosy ochladily suchou trávu a osvěžily vzduch, jako letní déšť po parném dni.
Vím, že už nikdy spát nebudu, ale je to spíš už o zvyku, že v noci toho moc nedělám, že nechodím ven. Přijde mi, že bych měla spát a proto jsem zalezlá v pokoji.
Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela mučivý řev, táhnoucí se zespoda. Myslím, že už by to stačilo. Nevím, co ten chudák udělal, ale tohle mě přijde až moc kruté. Naposledy jsem vykoukla z okna, kde začaly zrovna padat kapky deště. Docela neobvyklé na to, že jsme v Itálii a prší. Zavřela jsem okno a vyšla pevnými dřevěnými dveřmi na chodbu. Ale ještě jsem se zarazila. Kde můžou být? Pokud vím, blokuji schopnosti ostatních na docela daleko, ale když je Jane používá, jak daleko můžou být?
Hlasitý rámus mě přivedl na stopu a zamířila jsem po vysokých schodech dolů. Schody vedly jen do jediné dlouhé tmavé chodby. Pomalu a obezřetně jsem ji procházela pořád dál. Byla cítit zatuchlinou a naskakovala mi zní husí kůže. Na jejím konci bylo další, teď už točité schodiště. Bylo betonové s dřevěným zábradlím, ze kterého už vystupovaly třísky. Kamenná stěna byla v rozích zakryta pavučinami. Tyto poslední, přesto minimálně dvě patra dlouhé, schody mě dovedly do tmy. Nebylo vidět na krok. Kousek za schody byly velké tvrdé a pevné dveře, jak jsem se přesvědčila, když jsem do nich narazila.
Lehce jsem si promnula čelo, ale vzhledem k tomu, že jsem se jen otočila a ťukla do nich, byla jsem naprosto v pořádku. Ale byla jsem si jistá, že i se svou upíří silou bych se s těmi dveřmi prala těžko. Byly totiž přesně proti této síle uzpůsobeny. Vzala jsem za velkou železnou kliku a otevřela je. Na to, jak vypadaly těžce a staře ani trošku nevrzly.
Osvítilo mě lehké světlo. Dveře jsem potichu přivřela, když jsem uslyšela zvláštní posměšný smích a zahlédla stíny kus před sebou. Rozhlídla jsem se kolem sebe pořádně a uviděla zrcadla. Byla nasměrovaná přesně tak, aby jedno o druhé odrážely a posílaly dál sluneční světlo. V rohu zdi byla díra velká maximálně půl krát půl metru, kudy světlo proudilo. Dnes bylo hodně slabé, ale dotyčným to zřejmě nevadilo. Při tomhle osvětlovacím systému jsem si vzpomněla na film Mumie. V hrobkách a pyramidách tam měli světlo zavedené stejným způsobem. Plížila jsem se u zdi a snažila se zahlídnout, co se tam děje, jenže jsem pořád viděla jen stíny. Jejich majitelé byly za rohem, kam jsem neviděla. Ale přesně v tom rohu bylo zrcadlo.
Kdybych se dostala blíž, viděla bych, kdo tam je. Šla jsem pořád neslyšně dál a začala poslouchat hlasy.
"Slyšíš to, Jane?" zase jízlivý tón a posměšný smích. Ale teď jsem věděla, komu patří. Carlosovi. Jane se k němu připojila.
Postupovala jsem pořád dál. Ta chodba mi přišla až moc dlouhá na to, že vzadu byly nejspíš jen jedny dveře.
Carlosův smích utichl a jeho hlas se najednou změnil. Teď jakoby doslova syčel.
"Už ji nikdy neuvidíš! Jestli tě máme pustit, už ji nikdy nevyhledáš a za celou svou existenci se už k ní nikdy nepřiblížíš! Rozumíš?!"
"Nikdy!" vykřikl rozhořčeně. Slyšela jsem ten tak známý a krásný hlas ve stejnou chvíli, jako jsem zahlédla vězně v zrcadle. A ten jediný okamžik stačil, aby se mi zastavilo srdce, kdyby bilo. Byla jsem přilepená k zemi a nemohla se pohnout, jak jsem sledovala Jane, chystající se Edwarda probodnout pohledem a tím mu způsobit strašnou bolest její schopností.
I on to čekal, přikrčil se připravený přijmout další dávku bolesti, ale nic se nestalo. Ano, byla jsem tam já. Já ji zablokovala používání jejího daru. Jak jsem teď tomu mému talentu byla vděčná.
Jen ta chvilka, kdy se všichni tři zmateně zarazili, stačila k tomu, abych ožila.
"Dost!" zakřičela jsem silným hlasem, který mě až překvapil. Byl plný odhodlání. Odhodlání tohle všechno zarazit. Nebyla jsem si jistá, o co tu jde, ale podle toho, co jsem viděla a slyšela, mi to začínalo docházet.
Přiběhla jsem k Edwardovi, který se nestačil divit a vletěla mu přímo do náruče.
Pevně mě k sobě tiskl a když jsem po chvíli odlepila tvář z jeho hrudě a podívala se mu do obličeje, byl strhaný. Ale v jeho očích byla naděje, možná i radost.
Snažila jsem se najít nějaké stopy po zraněních, ale vypadal v pořádku. Jemně mi položil ruku na tvář a andělsky se usmál. Přesto to nebyl ten smích, u kterého by se mi podlamovaly kolena, byl to smutný úsměv, ale byla v něm cítit úleva. Snažila jsem se mu ho oplatit, ale moc se mi to nedařilo. Zuřila jsem.
"Carlosi!" zařvala jsem na něj a otočila se. "Co si myslíš, že děláš, ty parchante?!" křičela jsem pořád dál. Najednou tam stál sám. Nevím, kam se poděla Jane, ale bylo mi to jedno.
Zarazil se nad mými slovy.
"Bello, proč ho chráníš?! Copak nevíš, jak ti ublížil?! Nezaslouží si nic jiného!" snažil se mluvit klidněji, ale nedařilo se mu to.
"To snad posoudím sama!"
Pak přestal hrát divadélko a ukázala se jeho pravá tvář.
"Nemůžeš s ním být! Odmítla jsi mě a tak nebudeš ani s ním!" začal vyřvávat. Nechápala jsem ho, nerozuměla tomu, jak se teď choval.
"Carlosi, co se stalo? Byl jsi můj přítel." Hlesla jsem a smutně na něj koukala. Jeho pohled už taky nebyl rozčílený. Spíš zjihl a upřel na mě své rudé oči. "Ale teď bych tě nejradši zabila!" křikla jsem, odstrčila ho stranou a razila si cestu ven. Edwarda jsem držela za ruku, takže šel se mnou, ale když se protahoval kolem Carlose, pustil mou ruku a vrazil mu pěstí do nosu. Dvěmi rychlými kroky mě dohnal a držel se mnou tempo. Pořád naštvaně jsem si to kráčela ke schodišti. Když jsem ho vycházela, Edward chtěl něco říct, ale před námi se objevil Aro.
"Edwarde? Příteli, co tu děláš? Minule tu byl tvůj otec a rodina. Jak se mají?" ptal se mile a zdvořile. Jakoby ho to opravdu zajímalo. Edward nejspíš chtěl odpovědět, ale předběhla jsem ho.
"Jak má asi vědět, jak se jeho rodina má, když byl tady několik dní zavřenej!" zvýšila jsem has, ale nedovolila jsem si na Ara řvát. Naklonila jsem se i víc dopředu, ale Edward mě obmotal ruku kolem pasu a přitáhl si mě zpátky.
"To jsi byl ty, koho tam Carlos držel?" upřímně se tomu divil. Možná by si měl své sluhy a přívržence trochu kontrolovat. Pevná ruka neuškodí.
"To si vyřiďte s ním,-"
"My už totiž půjdeme." Řekl pevně a rozhodně Edward. Podívala jsem se na něj a on jen lehce kývl hlavou. Zadívala jsem se do jeho očí, které chytali odstín hořké čokolády a úplně se v nich ztratila. Hněv ze mě v tu ránu vyprchal a já svůj pohled nemohla odtrhnout od těch jeho temných studánek. Všiml si toho a lehce se zasmál. Aby mi to ulehčil, uhnul pohledem jako první.
"Kdybyste potřebovali pomoc, přijdu." Slíbila jsem a otočila se k odchodu. Edward udělal to stejné a jen jsem slyšela Ara, jak volá sbohem.
Nemuseli jsme si brát pláště, protože oblohou prosvítalo jen pár nepatrných paprsků slunce, které se přes budovy města nedostaly.
Za bránami Voltery jsme se rozběhli a mířili co nejdál od civilizace.
Po nějaké době jsem našli slušné místo, kde jsme konečně zastavili. Jakoby malá palmová oáza. Opřela jsem se o palmu a konečně úlevně vydechla. Už to bylo za mnou. Vlastně za námi. Mám tu Edwarda, neodešel, je tu semnou.
Hned se mi připomněl tím, že si stoupl přede mně do těsné blízkosti, objal mě pažemi kolem pasu, zašeptal: "omlouvám se" a přitiskl své rty na mé.
V tu chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného, než jak se jeho rty pohybují v souhře s mými a jediná věc, o kterou jsem se snažila bylo, jak se k němu co nejvíc přitisknout. Hladil mě rukama po zádech a moje ruce se vydali po jeho hrudi a zkoumali pevné spletence jeho svalů. Na chvilku jsme se od sebe rty oddělili, aniž bychom porušili naši blízkost, a opírali se o sebe čely. Nepravidelně jsem dýchala a pomalu otevřela oči. Když jsem to udělala, zjistila jsem, že se dívám přímo do těch jeho z takové blízkosti. Nemohla jsem se od toho pohledu odpoutat. Připadalo mi, že mě jeho oči propalují. Že teď mi může vidět až do duše. Na prchavou vteřinu přitiskl svá ústa na moje, ale jen proto, aby je mohl přesunout na můj krk.
"Miluju tě, Edwarde." Vydechla jsem těsně předtím, než jsme se oba hluboce ponořili do dalšího polibku.

12.kapitola - Konec snění

15. června 2008 v 21:28 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Brý večer dámy a pánové
Konečně je tu další kapča, co? ;o) No,snažila jsem se, ale furt se mi to nějak nezdá. Kdybyste se do něčeho zamotali (asi jako já ) nebo něčemu v tom nerozuměli, tak napište do komentíků=)
Jediný, co vám k tomu řeknu je, abyste hned Edwarda nezavrhovali! Příště se snad dozvíte proč
Hezký počteníčko, dobrou noc a omlouvám se za zpoždění s přidáním téhle kapitoly. Nějak si píšu s budoucí spolužačkou a nestíhala jsem to dopisovat. Teď už usínám, páč poslední dny jsem chodila spát nějak pozdě a o víkendu to nedohnala, jak byl plán.. A zítra máme na sedmou, pch!
Tak se mějte a užívejte si školu! Asi jak já tu první hodinu- hezky se v informatice prospinkám Tak pááápáááá =)
______________________________________________________________________________________________________
12.kapitola - konec snění
Jestli Vicky drží slovo a je přesná, měla by se někdy zítra vrátit. Úmyslně nám nechala čas na sblížení a soukromí a myslím, že se to vyplatilo. Poslední čtyři dny jsme nebyli ani minutu jeden bez druhého. Zkoušeli jsme i ovládání mé schopnosti, ale neposunuli jsme se moc dopředu. Byla jsem šťastná a Edward vypadal taky tak. Jeho neustálý andělský úsměv na tváři mě v tom jen utvrzoval a jeho polibky stejně tak.
Po těch pár dnech nám obou ztmavly oči a tak jsme vyrazili na lov. Utíkali jsme vedle sebe, opět ruku v ruce. Stál nám v cestě strom a tak jsme se na prchavou setinu rozdělili. Když jsme proběhli za něj, běžela jsem už sama. Zpomalila jsem a všude se rozhlížela, ale svou lásku nikde neviděla.
"Edwarde?" v tu samou chvíli mě něco popadlo kolem pasu a vyzvedlo do vzduchu. Několikrát se semnou otočil a postavil mě na zem. Cítila jsem Edwardovi rty na krky a pak na šíji. Zavřela jsem oči a vydechla úlevou, že mi nezmizel. Už jen ta kratinká vteřina mi stačila zabodnout osten bolesti přímo do srdce. Chytil mě do náruče a přitiskl k sobě ve stejnou chvíli, kdy se jeho rty dotkly mých.
"To mi už nedělej," vytýkala jsem mu. Usmál se, ale když cítil v mém hlasu trochu bolesti, upřímně se omluvil. "Promiň mi to." Jeho rty se na mých pohybovaly,jak to říkal a to jsem se nemohla skoro soustředit, natož se ještě zlobit.
Trhla jsem hlavou a podívala se přes jeho rameno, protože jsem za ním uslyšela šustění. Jistě, mohl to být vítr nebo zvíře, ale prostě jsem se podívala. Nic jsem neviděla. Pak mě udeřila do nosu známa vůně krve. Očima jsem se zase zadívala do těch Edwardových a usmála se. Pustil mě a pokynul hlavou, ať utíkám za blízkou potravou. Ještě jsem se za ním ohlídla a on po mě hodil tím nejkrásnějším pokřiveným úsměvem, jaký jsem milovala.
Rozběhla jsem se dál po sladké vůni, která mě dovedla k velkému grizzlymu. Vzpomněla jsem si na Emmetta. Bylo to jeho nejoblíbenější zvíře, Jak se asi mají Cullenovi? Hned, jak se z lovu vrátíme, navrhnu Edwardovi, abychom za nimi zajeli.
Medvěd byl sám a zrovna se krčil u nějaké své kořisti, protože jsem ucítila krev mnohem intenzivněji. Potichu jsem se k němu zezadu připlížila a skočila mu po krku. Pak už jsem se jen zakousla zuby do krční tepny velkého zvířete a cítila, jak mi horká tekutina teče do krku.
Hořká chuť jedu v ústech okamžitě přešla a vystřídala ji sladká jemná chuť krve. Mrtvý medvěd padl k zemi a já vstala, utřela si pusu od krve a vydala se zpátky. Neurčili jsme si místo srazu a tak jsem se rozhodla čekat až na palouku.
Slunce vystouplo do středu oblohy a svými paprsky osvětlovalo každé místečko. Stromy v lese dělaly malinké stíny a bylo do něj tedy hezky vidět, ale i když jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, nikdy jsem Edwarda neviděla. Pořád se nevracel a já už začínala mít strach. Nestalo se mu něco? Je v pořádku? Co když ho nějaké zvíře zranilo? Nebo se jen ztratil. I když to bylo s jeho orientačními smysly nemožné, začala jsem procházet les skrz na skrz. Třeba bych na něj mohla narazit. Volala jsem jeho jméno, ale nikde se neobjevil.
Později, když už zapadající slunce zbarvovalo oblohu do oranžova, po krásném slunečném dni, jsem si začala uvědomovat krutou realitu. Vykašlal se na mě. Možná už to plánoval déle a jen čekal na okamžik, jak mi to říct. Možná ho nenašel a tak radši zdrhnul. Nedokázal mi to ani říct do očí? Že mě nechce?
Vždyť vypadal tak šťastný. Začala mě popadat panika. Jak to bez něj zvládnu. Podruhé mě opustil a moje mrtvé srdce, které se málem tím štěstím probralo k životu, bylo roztrhané na kousky. A on ho ještě pošlapal. Po takovém srdci už nemůžete chtít, aby znovu ožilo. Aby se zkusilo přizpůsobit.
Vždyť mě opustil, přišel a sliboval mi lásku, sliboval mi celý svět. Přísahal, že mě miluje a že předtím ode mě odešel jen, aby mě chránil. Byla to výmluva. Chtěl zkusit, jestli by to vůbec fungovalo.
Možná mu vadilo, že se mnou nemůže nikomu číst myšlenky a už to nevydržel. Možná jsem ho omrzela, protože už jsem nebyla ta nešikovná živá Bella. Už jsem nedýchala, nebilo mi srdce, už jsem nebyla to měkoučký teploučký zvířátko s voňavou krví, byla jsem žijící kámen. Napadala mě spousta takových důvodů, které trápily mou duši. Po tvářích mi začaly téct slzy, jak jsem ztrácela i tu poslední naději, že se tu objeví.
Pomalým krokem jsem došla až k potůčku a usedla na jeho břeh. Slunce zapadlo, ale proudící voda se pořád leskla ukazovala tak tím svou čistotu.
Sledovala jsem neustále stejný pohyb vody přes jediný velký kámen, který v tomto úseku potoku byl. Jako socha přibitá k zemi jsem pozorovala kapky vody, stříkající, když voda na kámen narazí a přitom je nevnímala. Hlavou mi pořád proudily myšlenky jediného rázu. Proč? Proč to udělal? Proč se vrátil, chtěl odpuštění a zase odešel?
Seděla jsem tam bez pohnutí dlouho. V zářící vodě se začaly odrážet první sluneční paprsky toho dne, které se brzo proměnily v plně zářící a naplnily celou oblohu. Potom zase zašly a nahradil je temný stín, ze kterého začalo pršet. Nevadilo mi, že zmoknu. Kapky vody, dopadající do potoku mě fascinovaly. Nebo jsem se aspoň snažila do jejich sledování ponořit a nevnímat okolí. Nevnímat skutečnost, že po těch několika krásných dnech jsem zase sama.
Po nějaké době jsem si uvědomila, že mě objaly čísi ledové paže.
"Bello, co se stalo?" ptala se se starostí v hlase Vicotria. Odhrnula mi mokré vlasy, které se mi na tváři uchytily, z obličeje. "Kde je Ed-"
"Neříkej to jméno!" přerušila jsem ji pevně.
Nevěděla jsem, jestli zase brečím, nebo je ten mokrý obličej jen od deště.
"Tak co se stalo?" zeptala se klidně, tiše a pomalu po několika dalších hodinách mlčení. Věděla jsem, že ji to musím říct a tak jsem se celou dobu snažila urovnat si v hlavě myšlenky a vymyslet způsob, jak ji to říct, aniž bych se zhroutila.
"Byli-byli jsme na lovu." Začala jsem konečně. "Odběhla jsem za-za medvědem a on-on už tam nebyl. Če-čekala jsem celý den a chodila po lese, aby-abych ho našla, ale není tu. Odešel. Podruhé mě opustil!" zakřičela jsem a prudce si lehla na záda. Nechala jsem dešťovou vodu smíchat se s mými slzami. Otevřela jsem oči a viděla jen zatažené nebe, jak z něj padají miliony kapiček. Pak mi výhled zakryla Victoria, když se nade mně naklonila.
"Bello, třeba… třeba neodešel úplně," snažila se vymyslet nějakou výmluvu, aby ho bránila a aby mě utěšila. "Třeba šel jenom.. do města! Určitě ti chtěl jít koupit kytku do města!" vyhrkla. Povytáhla jsem obočí. Tak to je fakt dobrej důvod, proč se na dva dny zdekovat.
Chvilkami jsem byla naštvaná. Zuřila jsem na něj, jak si dovolil přijít a žádat o odpuštění, když zase odešel. Chvílemi jsem byla naštvaná na sebe. Že jsem něco takového dovolila, že jsem mu odpustila a jindy mě zase chytaly záchvaty smutku a hysterie, jak mi chybí. Nevyznala jsem se v sobě. Jediná věc, kterou jsem věděla jistě bylo, že ať už se stalo cokoliv, zlomil mi srdce, opět. Byť jen jel pro tu kytku do města, jak naivně napadlo Viktorii, nedal o sobě vědět dva dny a to už my stačilo k tomu, abych myslela, že mě opustil. Znovu.
"Vicky, víš co?" vzhlédla ke mně, " udělám si výlet k Volturiovým." Rozhodla jsem.
Věděla jsem, že by mě odmítli zabít. Přece mě proměnili kvůli tomu, abychbyla užitečná. A ani jsem neměla v plánu skončit s tímto životem. Stál za starou belu - před třemi dny bych tohle asi ještě z pusy nevypustila, asi by se mi to ani nemihlo v mysli na jediný okamžik, ale teď už bylo dost snění. Tohle byla realita. Jakkoliv smutná nebo krutá a žalostná, ale i tím si musí každý projít.
Uvědomila jsem si, že se to stává. Že někdy prostě kluk od holky odejde. Je to normální. Holka si popláče a jde dál. Tak to přeci v životě chodí, dokud nenajdete toho pravého.
Jenže u mě to bylo trochu jinak. Zaprvé: já nežiji. Jsem nemrtvá, možná bloudící duše, možná nesmrtelné monstrum, a vzpomínky mi, jako těm dívkám, hned tak nevyblednou. Vlastně nikdy. U mě to čas nespraví. A zadruhé: Byla jsem si naprosto jistá, že ten pravý byl Edward. Jenže klíčové slovo je to byl.
I přes tyto dvě zničující okolnosti jsem byla rozhodnutá přežívat dál. Ano, přežívat, protože i když jsem upír, po boku Edwarda by to mohl být život. Bez něj jen přežívání. Bezvýznamné živoření.
"Bello?" zírala na mě nevěřícně Viktoria.
"Ne! Nechci se zabít." Uklidnila jsem ji hned. "Jen, chci je navštívit. A třeba Carlose. Možná tam chvilku zůstanu. Slíbila jsem jim přece, že se budu zastavovat a pomáhat jim s blokováním schopností, no ne?" přikývla.
"Tak já půjdu." Uzavřela jsem to. "Nebo chceš jít se mnou?" Chvíli se rozmýšlela, ale pak zavrtěla hlavou.
"Navštěvovat upíří krále? To si odpustím. Aspoň budeš mít důvod se vrátit." Usmála se na mě, vyskočila jsem na nohy a objala ji.
"Tak se měj." Rozloučila jsem se a utekla. Další zastávka: Itálie, Voltera.
Doufala jsem, že se něco stane. Něco, co mi tu cestu ulehčí, něco, co vrátí mému "životu" smysl.
Ale tahle naivní představa mě začala opouštět, když jsem stála před obrovskou bránou do Italského městečka.

11.kapitola - Chvilková idylka

14. června 2008 v 21:22 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Ahoj!!!!
KOnečně přidávám jedenáctou kapču s názvem Chvilková idylka. Je malinko delší, ale fakt trochu, tak nečekejte, že je to půlka knížky =D
Nic moc napínavýho tam není, ale třeba se vám to bude líbit. Jestli ještě stihnu dneska přidat další kapitolu, tak to udělám, ale bude krátká. - upozornění předem X)
Tak přeju příjemný počteníčko a doufám, že mi svoji kritiku vypíšete do komentářů
_____________________________________________________________________________________
11.kapitola - Chvilková idylka
Byla jsem šťastná, jak už dlouho ne. Moje srdce, o kterém jsem si myslela, že zemřelo i s přeměnou - no, vlastně už před přeměnou… - jako by se probralo k životu. Jakoby ten tvrdý kámen, který ho nahrazoval roztál, tlustá skořápka, co ho obalovala pořád víc, čím větší doba už od onoho dne utekla, jako by praskla a začala k tak chráněnému jádru propouštět světlo. Světlo naděje, že věčnost už nebude tak zlá. Že to možná bude krásné, pokud se něco nezvrtne. A i když bylo mé tělo i mysl naplněné radostí, někde v koutku bylo něco malého, co mi říkalo, že to zas tak dokonalé nebude. Že se něco stane a že bych se k tomuto bezstarostnému způsobu bytí v prostředí plném lásky neměla moc upínat.
Ale ani to mi nebránilo v tom, že bych si začala užívat. Po půl roce, kdy si moje koutky úst začaly zvykat, že budou spíš klesat dolů, se mi najednou vrátil úsměv na tvář.
Ruku v ruce jsem se s Edwardem vraceli na malý palouk uprostřed lesa, který jsem si během posledních pár týdnů oblíbila. Nebyla to naše louka, ale stejně jsme došli do jejího středu, kde bylo malé místo neposeté žluto oranžovými květinami. Edward se posadil a já si mu lehla hlavou na klín. Hladil mě po vlasech a natáčel si pramínky vlasů na prsty. S nesmazatelným úsměvem na rtech jsem pozorovala jeho tvář a snažila se přesvědčit sama sebe, že tohle není sen. Prokazovala mi to jediná věc. A ta byla, že jsem upír, který nemůže spát a mít sny. Jenže pokud mohu ovládat své tělo, slzy, hlad, proč bych nemohla spát? Proč bych nemohla snít?
Milovala jsem ho, ale předtím jsem se snažila lásku k němu potlačit. Schovat ji kdesi hluboko uvnitř a nedat ji příležitost vyplavat na povrch. Asi se mi to nepodařilo a moje sny byly tímto obarveny. A rovnou na růžovo. Protože přesně takhle teď vypadal můj pohled na svět. Vnímala jsem ho jen jakoby z té lepší stránky a přitom si ale uvědomovala, že na obličeji obroučky růžových brýlí necítím.
Střetla jsem s hlubokýma zlatýma očima, které mě upřeně sledovaly. Asi jsem se na chvíli ponořila do mých myšlenek. Ale to by tedy mohlo znamenat, že tohle je skutečnost.
"Na co myslíš?" zeptal se Edward tiše, aby nepokazil klidnou atmosféru, která tu panovala. Jeho tvář se leskla, jak se na ni odráželo slunce a já se na ni nemohla vynadívat. Znovu jsem se začala utápět ve studánkách jeho zorniček a v tu chvíli ze mě nemohl dostat nic než pravdu.
"Přemýšlím, jestli se mi to jen nezdá. Jestli nejsi výplod mojí fantazie, který se usměje a za chvíli zmizí." Přiznala jsem.
Usmál se, ale nezmizel. Naklonil se ke mně a přitiskl své rty na mé. Ten nesmírně vzácný cit, který z toho polibku vyzařoval mě už přesvědčit dokázal. Nesním. Tohle je skutečnost, krásná skutečnost, na kterou bych snad ani neměla dost fantazie. Protože myslím, že tolik štěstí bych nedokázala pociťovat jen v mysli.
Po chvíli jsem se odkulila z ležícího Edwarda a chytala dech. I když dýchat jsem nepotřebovala, byl to zvyk. Andělsky se usmíval, objal mě a přitiskl si k boku. Leželi jsem vedle sebe a pozorovali chvílemi huňaté bílé mraky, které létali po obloze a míjeli se s pořád horkým sluncem, chvílemi sledovali sebe navzájem. Do toho tekutého zlata s odstínem karamelu, který naplňoval jeho oči, bych se dokázala dívat celé hodiny. Taky ze mě nespouštěl pohled. Pečlivě pozoroval můj obličej a já cítila, jak se mi do něj nahrnuje teplo.
Lehce se zasmál a ukázal tak své krásné bílé zuby, které by se hodily i do reklamy. Pohladil mě po tváři, šťastný, že červenání mi zůstalo i po proměně.
"Co vlastně dělá Alice? Co dělá tvá rodina? Nejsou někde poblíž? Vlastně," zarazila jsem se, " jsem je viděla ve Volteře."
"Ve Volteře?" opakoval. "Proč?"
"Aro mi jen řekl, že přijedou Cullenovi, jestli mám v plánu počkat. Odcházela jsem od Volturiových a když mi to řekl, začala jsem balit věci ještě rychleji. Viděla jsem je… na náměstí." Vysvětlila jsem mu. "Jak dlouho s nimi nejsi?"
Rodina přece bývá největší podpora, pokud se chcete z něčeho dostat, tak proč s nimi nezůstal? Jenže asi to není dobrá podpora, pokud dokážete číst myšlenky a někdo se k osudné události v nich pořád vrací.
"Asi před dvěma měsíci jsem odešel. Carlisle mi poradil, ať si dám chvíli pauzu někde sám. Ale myslím, že moc sám nebudu." mrkl na mě a jeho tvář rozzářil zase ten krásný úsměv. Skrz karamelové oči prolétla jiskra. Byla v ní energie, život, láska. Úsměv jsem mu s největší radostí oplatila. "Alice teď musí být rozčílená," zasmál se, ale pak mu úsměv zase pohasl, " a nervózní. Nevidí teď nic v mé budoucnosti. Blokuješ její schopnosti, ale to oni neví."
"Tak je půjdeme navštívit." Navrhla jsem a opřela se o lokty. Usmál se.
"To se mi líbí." Přitáhl si mě zase zpátky a nakonec na sebe. "Ale až trochu později." Zhypnotizoval mě zase svým okouzlujícím a ,jak musím uznat, odzbrojujícím úsměvem a políbil mě. Po chvilce přesunul své rty na můj krk. Možná trochu doufal, že tam ještě ucítí krční tepnu, která bude hořečnatě pulzovat, ale nezdál se moc zklamaný, že nic takového nepřišlo. Už mi nepokládal hlavu na hruď, aby poslouchal tlukot mého srdce. I když jsem chvílemi myslela, že se mi z toho nečekaného štěstí a radosti, jakou teď prožívám, znova rozbuší. Můžu se červenat a to mu z toho všeho asi bude muset stačit. Pochybuji, že bych dokázala svým upířím talentem ovládat schránku pro mou duši - i když Edward nevěří, že jako upíři nějakou duši máme, já ano - natolik, aby mi srdce začalo bít.
Neochotně jsem opustila jeho rty a svalila se z něj na zem vedle něj. Natáhl paži, dal mi ji pod hlavu a objal, samozřejmě jsem byla k němu přitisknutá, jak jen to šlo. Když jsme se půl roku neviděli, snažili jsem se teď všechno dohnat. Co nejvíc se toho druhého nabažit, ale nic se nesmí uspěchat. Rukou jsem našla tu jeho druhou a propletla prsty.
Na začátku jsem říkala, že už to nebude moct být jako dřív, ale nevypadalo to od té doby před půl rokem moc rozdílně. Když nepočítám mou změnu z člověka na nemrtvého a taky větší vášeň v našich polibcích. Jenže pořád ve mně bylo něco malilinkatého, tak malého a schovaného v koutě mé mysli, že se to dalo snadno přehlédnout. Ale pořád se mi to připomínalo. A chvílemi ve mně křičel tenký tichý hlásek, že takhle to nedopadne. Že se něco stane a že si na tohle nesmím moc zvykat. Ale pozdě. Na jeho dotycích jsem byla závislá, ale silně pochybuji, že by mi léčebna pomohla.
"Jak je to s tím tvým talentem blokovat schopnosti ostatních?" začal najednou jiné téma, ale asi ho to zajímalo. Možná ale neměl radost z toho, že v mé blízkosti nikomu nenahlédne do jeho mysli.
"Vadí ti, že nemůžeš teď nikomu číst myšlenky?" zeptala jsem se ho zpříma. Trochu se usmál. "U tebe už jsem si na to zvykl a nikdo jiný tu není. Nikoho jiného neslyším. Přiznávám, byl jsem z toho zmatený, když jsem neviděl do hlavy Viktorii, ale to ticho, které mi předtím narušovali tisíce hlasů, je úžasné. Konečně se mohu soustředit jen a jen na své vlastní myšlenky."
"Ještě s tím neumím." Hlesla jsem.
"To přijde. Naučíš se svou schopnost plně ovládat a využívat. Možná budeš tu imunitu pořád přenášet na všechny, možná si budeš moct vybrat. Časem uvidíme." Všimla jsem si, že neřekl uvidíš, ale uvidíme. My dva. Spolu.
"Nezkusíme to?" navrhla jsem po chvilce ticha a pozorování vzdušných oveček plujících po obloze. Byly čím dál hustší a tmavší a bylo jich více.
"Co nezkusíme?"zvedl hlavu a já se posadila.
"No, ty moje schopnosti." Vrhla jsem po něm spokojený úsměv.
"Myslíš si, že to půjde?" zasmál se. "Pokud vím, nemáme to s kým zkoušet, tobě jsem myšlenky číst nemohl nikdy, tak jak zjistíme, že to funguje?"
Můj úsměv pohasl. Měl pravdu. Blik. Nápad se objevil a tak jsem hned podala návrh. "A co zajít někde do větší blízkosti lidí. Kus odsud jsem zahlídla nějaké město, minimálně dva lidi jsem tam viděla, to stačí, ne?"
"Máš štěstí, že se zrovna zatáhlo, ale nesmíme jít daleko, kdyby se slunce objevilo." Upozornil mě, pak přikývl, vstal a zvedl mě do náručí. Tomu jsem se musela zasmát zas já.
"Edwarde, já už taky dokážu běžet rychle." Snažila jsem se dostat se z jeho náruče.
"Ale to neznamená, že už tě nebudu nosit." Jeho oči se zableskly a jeho úsměv mě začala omamovat. Nepustil mě, jen přitiskl k sobě blíž a rozběhl se. Ta rychlost mi vůbec nepřipadala tak velká, jak když jsem byla člověk. Ale najednou mi to tak připadalo. Jako za dob, kdy moje srdce bilo a kdy mě Edward takhle bral na naši louku, k němu domů, pak zase zpátky. Vzpomněla jsem si, jak mi vždycky lezl oknem do pokoje a musela se tomu usmát. Jak se mi o něm zdály ty nejkrásnější sny a on ležel těsně vedle mě a poslouchal, jak ze spánku opakuji jeho jméno a slova lásky.
Za chvíli jsme doběhli do města. Netuším, co to bylo za město, vlastně jsem ani nevěděla přesně v jakém jsem státu. Prostě jsem někudy jezdila, běžela, šla a nakonec se dostala do toho lesa, kde jsem strávila posledních pár týdnů. A musím říct, že ty poslední dny byly ze všech nejhezčí.
Procházeli jsme ruku v ruce lidskou rychlostí malým městem. Normálně asi rušná ulice byla teď docela prázdná. Jednu její stranu lemovala řeka, přes kterou v dálce vedl visutý most. Na druhé straně se tyčily velké budovy střídané s malými domky. Rohový dům ulice měl krásnou terasu posázenou květinami a prosklené celé zdi. Sklo bylo z venkovní strany jako tmavé, matné zrcadlo. Nemohla jsem z toho domu spustit oči. Byl tak elegantní a přitom působil chladně i osobně zároveň. Zatočili jsme kolem toho domu a před námi se rozprostíral velký park. Všude bylo plno zeleně a vysokých listnatých stromů. Cestičky, které ho proplétaly se různě křížily a po jejích okrajích byly malé dřevěné lavičky. Na některých seděli starší lidé, babičky, dědové, kteří nerušeně pozorovali přírodu nebo dění kolem sebe. Někde seděli maminky nebo slečny na hlídání s kočárky a hromadou dětiček, co poskakují kolem. Tohle místo vypadalo jako sen pro klidnou rodinu. Bylo to trochu nepřirozené. Neříkám, že to nebylo hezké, ale až moc perfektní. Ten obrázek spokojenosti, lásky a klidu vypadal spíš jako z nějakého seriálu, než reálného života, ale jestli někteří žijí s nadějí, že to takhle může být, nebudu jim brát iluze. Jen to bylo…zvláštní. To je ten výraz. Zvláštní.
Ještě chybělo slunce a byl by to dokonalý den pro rodinnou vycházku, ale to přírodní světlo scházelo jen lidem. My ho opravdu nepostrádali. Procházeli jsme parkem a hodně lidí se za námi dívalo. Byla tam partička kluků o něco starší než jsem já. Edwardovi se mohli tak věkově rovnat. Když jsme kolem nich prošli, pár jich obdivně písklo. Štěstí bylo, že jim teď Edward nemohl číst myšlenky. Už tak vrčel a kdyby viděl v hlavě nějakému z nich něco, co by se mu nelíbilo, vypadalo to, že by po něm dost jistě skočil. Náladu mu viditelně vylepšilo, když jsme prošli kolem starší paní. Měla milý úsměv a šedivé vlasy sčesané do drdolu. Za ruku ji držel pán se stejně bílými vlasy a kolem běhal malý yorkšír. Pořád byla vidět jejich láska a když jsme je míjeli, obdařili nás úsměvy.
Před námi se tyčil vysoký strom, jehož větve sahaly kousek nad zem. Bylo vidět, že ho lidé používají jako lavičku a když od ní zrovna odcházela mladá žena s dítětem, využily jsme její volnosti a usadili se na tlustou větev taky.
"Ani nevíš, jak nezvyklý, ale příjemný je to ticho, co slyším." Přiznal Edward.
"Slyšíš ticho?" obočí mi vyletělo nahoru, ale zasmála jsem se.
"Tak jo," se smíchem připustil, že řekl docela hloupost a vážně pokračoval, "začnem se zkoušením?" Když jsem přikývla, pokračoval: "Zkus se celou myslí soustředit na to, abych mohl slyšet myšlenky. Asi bude jednodušší jen jednoho člověka, takže se soustřeď na to, ať vím, co si myslí tamhleta dáma." Ukázal na postarší paní s ležérním účesem, elegantními šaty a barevně ladící béžovou kabelkou.
Začala jsem se i trochu mračit, jak jsem se snažila přimět své schopnosti, aby udělaly výjimku. Cítila jsem, jak mě Edward chytil za ruku a pevně mou dlaň stiskl. Přidal mi tím větší důvěru, jak byl asi jeho plán. Má mysl se soustředila jen na tu jedinou věc a v hlavě jsem si pořád opakovala: Ať ji může přečíst myšlenky!
Začínala mě z toho bolet hlava, ale nepřestával jsem na to usilovně myslet. Možná jsem se pořád spíš snažila čím dál víc. Ale asi jsem to přehnala. Hlava se mi zatočila a před očima se mi udělalo černo. Cítila jsem jen, jak mě zachytily Edwardovi paže, abych nespadla z větve a doznívající jeho vyděšený hlas, volající moje jméno.
Otevřela jsem oči a nad sebou viděla jeho andělskou tvář. Usmíval se a hrál si s mými vlasy.
"Ještě jsem neviděl upíra omdlít." Poznamenal a dál se věnoval natáčení pramínku mých vlasů na prst. Jen jeho oči tomu nevěnovali pozornost. Neodbytně se zařezávaly do těch mých. Pohled do těch temných zorniček mě pořád uchvacoval. Jo, to byl trošku problém. Karamelový odstín začal chytat trochu tmavší odstín. Takže půjdeme brzo na lov, ale vypadá to, že mu blízkost lidí tady v parku nevadí. Teprve jsem si uvědomila, že mu ležím na klíně a on se o něco velkého hnědého opírá. Zvedla jsem hlavu a on mi ji hned podepřel rukou. Opíral se zády o ten strom, na kterém jsme předtím seděli. Jenže teď jsme byli na trávě pod ním.
"Lehni si," poručil jemně, "muselo tě to vyčerpat. Ale můžeš být pyšná. Chvíli předtím, než jsi upadla do bezvědomí, jsem slyšel, jak si ta paní v duchu říká, jestli nemá náhodou rtěnku i na zubech a doufala, že má v té drahé kabelce od Gucciho i zrcátko." ušklíbl se. Ruku pod mojí hlavou položil a já si měla znovu lehnout. Tak jsem poslechla. Sklonil se ke mně a políbil mě na čelo.
Kolem zrovna prošla paní s kočárem. Snažila jsem se zase myslet na to, aby si ji Edward mohl přečíst myšlenky. Všiml si, o co se snažím zřejmě podle mého zamračeného a soustředěného výrazu a nesouhlasně zavrtěl hlavou.
"Bello, teď to nezkoušej, jsi vyčerpaná." Ale já nepřestala. Nebyla jsem unavená, upír taky nemůže být, ale je pravda, že líp jsem se už teda taky cítila.
Najednou se napřímil a zvedl hlavu. Zase mě začínala třeštit hlava, ale zase jsem to nevzdávala. Vypadalo to, že to už začínám ovládat.
"Bello, to už dnes stačí." Zarazil mě Edward a trošku se mnou zatřásl, abych přestala. Tentokrát jsem ho poslechla a přestala se usilovně soustředit na tu jedinou věc. Poznal to, zase, že už jsem skončila. Nejspíš tím, že můj obličej už nebyl stažený a zamračený. Možná taky tím, že už ničí myšlenky neslyšel.
"Dokázalas to!" pevně mě objal a ani nevím jak, najednou jsem mu seděla v náručí. A to jsem myslela, že jako upírovi se mi to už stávat nebude, jako to, že nestíhám koukat na to, co dělá. Byla jsem šťastná, že se mi to daří, ale můj trochu nepovedený úsměv mu napověděl, že snažit se tu schopnost ovládat, mě vysiluje.
"Dobře, to by stačilo. Už se vrátíme." Rozhodl a já nic nenamítala. Vstala jsem a Edward stejně tak. Jeho paže se mi obmotala kolem pasu a vydali jsme se zpátky po štěrkové cestičce k východu z parku. Za městem jsme se už rozběhli upíří rychlostí. Edward mě zase chtěl vzít do náruče, ale řekla jsem mu, že bych se taky chtěla proběhnout s ním. Tak povolil. Drželi jsme se za ruce a společně uhýbali stromům, když jsme se dostali do lesa.
Už se stmívalo, když jsme dorazili k potůčku. Nebylo moc věcí, co by se tu dali dělat. Pokud teda myslím nakupování, poslouchání hudby,… Hudba! Už dlouho jsem nic neslyšela, ale nejvíc mi chyběla moje ukolébavka.
Jakoby mi Edward četl myšlenky - chvíli jsem ho z toho i podezírala - když jsme si lehli vedle sebe doprostřed paloučku, abychom pozorovali postupně vycházející měsíc a objevující se hvězdy, začal mi ji tiše zpívat. Bylo to dokonalé. I přes odpolední zamračenou oblohu, která nám umožnila výlet do parku, bylo teď nebe úplně jasné a tisíce hvězd, blyštících se nad námi, bylo vidět ještě lépe.

Roses...

11. června 2008 v 21:39 | Terezka/Kolda |  obrázky a tapety...
Čaukyy =)
pár nádhernejch obrázků růžiček neuškodí, ne?
Tak co? líbily se obrázky ;o)

S club 7

11. června 2008 v 21:26 | Terezka/Kolda
Never had a dream come true - Krásná pomalá (nj, sem poslední dobou zažraná do ploužáků) písnička od skupiny S club 7
+hezký video s klipem

Ray of Sence

10. června 2008 v 20:15 | Terezka/Kolda |  spřátelené blogy
Brý hodně pozdní odpoledne, lidičkové =)
Tak jsem dneska napsala Míši, jestli nechce spřátelit a tahle super majitelka krásnýho blogu spřátelit chtěla
Na moc hezkým bločku Michky najdete užasný povídky, videa, zajímavosti a věci k Twilight a moooc dalšího=) Už nemůžu dodat nic víc, jen ať se tam určo kouknete

přes 2000!!!

10. června 2008 v 19:27 | Terezka/Kolda |  zprávičky
Ahoooj!!!!!!!
Takže návštěvnost tohohle blogísku se vyšvihla přes 2000!!!! a za to chci Vám všem strašně mooooooooooc PODĚKOVAT!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
tam-ta-da-dá:
Tenhle blog začínal jako ještě malé bločátko, pamatuju si na jeho první krůčky =*(jsem dojatá) a pak se u něj objevila návštěvnost. A najednou už to nebylo mimčo ale velkej blog a tak i větší návštěvnost. Přidala bych i jeho fotky v dupačkách a na nočníku, ale moc by mi nepoděkoval
Takže liďátka, děťátka - návštěvníčci blogu, už mě hrabe, jak jste si dozajista všimli =) ale asi to bude z toho, že mám radost a ještě jednou všem děkuju!
A já jdu slavit =) Kdo se chce přidat? ;-)
Mějte se famfárově a čuwec příště XD
Koldidlo =)

10.kapitola - "Dej mi čas"

9. června 2008 v 20:37 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Ahoj=)
Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho a přesto toho moc není. Je to pořád kapitolka z Edwardova pohledu, ale jedenáctá už je (nebo spíš bude, protože z ní mám zatím jen nápis:11.kapitola =)) zase z Bellina.
Newím, co ještě říct, stejně tyhle moje kecy moc nečtete, tak jenom přeju hezký počtení a příjemný večer
________________________________________________________________________________
10.kapitola - "Dej mi čas",
"TOGETHER. NOW AND FOREVER"
"To není tak, jak to vypadalo. Opravdu!" Odstrčila mě od sebe, ale neutekla.
"Jo, jasně." Posadila se.
"Bello, říkám pravdu. Bylo to jen proto, abych tě přesvědčil. Byl jsem hroznej hlupák, ale nevěděl jsem, jak jinak tě přesvědčit, když ti Alice řekla pravdu. Musel jsem tě ochránit." Sklopil jsem hlavu. "Tak jsem… požádal Tanyu. Vím, že to, co jsem udělal bylo neodpustitelné, jak jsem ti ublížil. Nečekám odpuštění, jen, když byla moje snaha marná, chtěl jsem, abys to věděla."
Mlčela. Nic neříkala a tak jsem po chvíli zvedl hlavu. Seděla opřená o nejbližší strom, její zlaté oči byly zaplaveny a přes spodní víčka se šířil vodopád slz.
Už byla upír, měla stejně bílou pokožku, lehce fialové kruhy pod očima, byla krásná. Byla pořád krásná, i před proměnou, jenže teď byla trochu trvanlivější.
Strašně jsem chtěl ji být nejblíže, jak jen to šlo, ale věděl jsem, že teď by mě maximálně odstrčila. Cítil jsem její krásnou vůni a toužil po tom ji čichat v těsné blízkosti jejího hrdla, jejích vlasů, tváří.
Nevydržel jsem se dívat na její krásný, ale teď bolestně stažený obličej, mokrý od slz. Její oči už neměli nafialovělí podtón, ale spíš začínaly být červené. Nemyslím duhovky, oči měla začervenalé od pláče. Jakoby byla pořád člověk.
Vstal jsem a upíří rychlostí si přisedl vedle ní. Trochu nejistě jsem ji objal kolem ramen. Čekal jsem, že se odtáhne, patřilo by mi to, ale ona si opřela obličej o mou hruď a dál plakala.
"Bello," šeptal jsem ji do vlasů a vdechoval tu krásnou vůni.
Po chvilce brečet skoro přestala. Několik minut jsem takhle ještě nehybně seděli, když se ode mě odtrhla. Její výraz byl teď spíš naštvaný. Trochu zmateně jsem se na ni díval, když vstala a postavila se naproti mně. Taky jsem se zvedl a očekával co bude.
"Nenávidím tě." Zašeptala. Tyhle dvě slova tak strašně bodaly do srdce. Do mého ledového srdce, o kterém jsem myslel, že nikdy nedokáže nikoho milovat. Zmýlil jsem se. Ale to teď v tolika věcech, že už si to nikdy neodpustím.
Přišla blíž. "Ale ještě víc nenávidím to, že tě vlastně vůbec nedokážu nenávidět. Neumím to." Z její tváře na zem kapaly opět drobné lesklé kapky a já usoudil, že zase pláče.
"Bello," chtěl jsem ji něco říct. Cokoliv. Uklidnit ji, obejmout ji, políbit ji, utěšit. Udělal jsem krok k ní, ale ona couvla.
"Dej mi čas." Řekla zase tichounce a podívala se mi do očí. Přikývl jsem a ona odběhla.
Prohrábl jsem si rukou naštvaně vlasy. Ale jediná osoba, na kterou jsem byl naštvaný, jsem byl já sám. Otočil jsem se ke stromu a chytil ho oběma rukama. A pak praštil hlavou o jeho kmen. Je smůla, že do čeho praštím, to se rozpadne. Chtěl bych, aby mě taky mohlo něco pořádně bolet. I když už se mi to splnilo. Bolelo mě srdce. Moje mrtvé srdce znovu zemřelo, když jsem odešel od Belly. Teď vypadalo, že se napůl spravilo - byl jsem s ní. Jenže některá tyto srdeční zranění se stala mnohem hlubšími, potom, co jsem věděl, jak Bella po mém odchodu "žila".
Věděl jsem, že se Bella vrátila na tu louku. Při tom slově se mi vybavila naše louka. Třeba to zase bude jako dřív. A nebo mi už Bella neodpustí. Možná bude s tím, co se s ním seznámila u Volturiových. Teď jsem pocítil zase jinou emoci. Zaplavil mě vztek a já v tom poznal žárlivost.
Už jsem ji cítil tolikrát, když jsem Bellu opustil. Říkal jsem si totiž, že teď konečně bude moci vést normální život. Že si najde normálního muže, se kterým bude moci mít děti, vnoučata a to jsem tu zlost cítil nejvíc.
Chtěl jsem teď za ní jít, ale věděl jsem, že tohle si musí důkladně promyslet a sama rozhodnout. Momentálně jsem nemohl nic udělat.
Jediné, co jsem si teď uvědomil, byla hořká pachuť jedu v ústech. Už před pár dyn mi začaly černat oči a tak je nejvyšší čas vyrazit na lov. Nevěděl jsem, co jiného dělat. Nevydržel bych tu jen tak sedět, když je Bella kousek ode mě a stejně teď za ní nemůžu jít.
Běžel jsem kousek na sever a už jsem narazil na srnu. Neměl jsem náladu si s ní nějak hrát a tak jsem ji jen skočil po krku a zakousl se do horké tepny, v níž pulzovala sladká krev.
Byl jsem nervózní z toho, že jsem nechal Bellu samotnou. Jenže zaprvé: není sama, je tam s ní Victoria. A zadruhé: Už není člověk, už není tak nešikovná, aby zakopla i na rovném povrchu. Už není člověk, abych se bál, že se ji něco stane. Abych se bál, že ji Victoria ublíží.
Srnka mi nestačila, protože jsem byl vyhladovělý už několik dní a tak jsem se proběhl ještě kousek dál a za chvíli narazil na pumu. Dneska je šťastný den a to nemluvím jen o té pumě.
Do pár hodin jsem byl zpátky a to jsem ještě ulovil medvěda. Nechtěl jsem už od Belly v blízké době moc vzdalovat.
Když jsem byl asi půl kilometru od palouku, zpomalil jsem na lidskou rychlost a s ní pak došel až k potůčku. Bylo slunečno a paprsky hořící koule na nebi se v něm odrážely. Slyšel jsem hlasy, ale nevěděl odkud. Podíval jsem se nahoru, do koruny stromu, ale tam taky nikdo nebyl. Snažil jsem se zaměřit ty hlasy a jít po jejich zvuku. Vedlo mě to na západ. Po chvíli hlasy ustaly a já viděl jít naproti mně Viktorii. Zastavila se u mě a řekla:
"Hele, běž už za Bellou, jo? Budu teď tak pět dní pryč, tak se mějte." A mrkla na mě.
"Díky," zavolal jsem na ni a když se otočila, dodal jsem: "za všechno." Usmála se a utekla. Šel jsem tmavým porostem pořád dál, dokud jsem nenarazil na Bellu. Až teď, když u něj seděla, jsem si všiml, kudy potůček pokračuje. Seděla na zemi těsně vedle něj a koukala na třpytící se vodu, protékající přes kameny. Tiše jsem k ní přišel, posadil se vedle ni a opatrně ji objal kolem pasu.
Neprotestovala a to bylo zatím dobré znamení.
"Edwarde," začala pomalu, "už jsem se rozhodla. Musíš mě pochopit." Tak tohle už neznělo tak dobře. Ale chápu ji.
"Já…já ti věřím. Pořád tě miluju a věřím ti, ale musíš pochopit, že už to asi nebude jako dřív. A nejenom proto, že už nejsem člověk." Řekla se slzami v očích a opřela se o mou hruď. Objal jsem ji paží kolem ramen a přitiskl blíž k sobě. Zabořil jsem hlavu do jejích vlasů a opět vdechoval tu krásnou vůni. Tiskl jsem ji do vlasů polibky a rukou ji třel její paži.
"Já vím, lásko," zašeptal jsem ji, "miluji tě a děkuji ti." Odtáhl jsem se kousek od ní a chytil ji pod bradou. Podívala se mi do očí a já stejně tak upřeným pohledem do jejích. "Dala jsi mi druhou šanci a já ji nepromrhám. Miluju tě." Zopakoval jsem. Řekl bych to znovu klidně ještě milionkrát. Opakoval bych to celou věčnost pořád dokola a stejně by tyto dvě slova neztratila význam. Vždycky budou pravdivá, pokud ji je budu říkat.
"Už mi nikdy neodcházej." Poprosila a já v jejích očích zahlídal zase stín bolesti, který jsem už nechtěl v životě v těch krásných studánkách vidět.
"Spolu. Teď a navždy." Slíbil jsem a přitiskl své chladné rty na její. Náš polibek se čím dál víc prohluboval a stával vášnivějším, že jsem v tuto chvíli děkoval Bohu, že už ji nemůžu ublížit. Nakonec jsme se převrátili dozadu a já se převalil na Bellu.
Minimálně po deseti minutách dohánění ztracených chvíli bez sebe jsme se od sebe odtrhli. Bella mě obdařila úsměvem, na který jsem se nemohl vynadívat a který jsem tak miloval a tak dlouho neviděl na její tváři.
___________________________________________________________________________________
To je hrozný.. přijde mi, že je tam toho tolik, ale napsala jsem to jen do jedný a tak krátky kapitoly... mám strach, že i když toho mám v plánu dost a děj ještě bude, tak že to bude tak na maximálně tři, čtyři kapitoly... =(
No, uvidí se... ;-)
Koldík

I believe I can fly

8. června 2008 v 12:11 | Terezka/Kolda
R.Kelly a písnička I believe I can fly

Once upon a december - Anastasia

8. června 2008 v 12:09 | Terezka/Kolda |  texty písniček
Krásný den=)
Tady je anglický i český text písně Once upon a december (neboli filmový překlad Jak dřív mou pamětí) z nádherného kresleného muzikálu Anastasia.
Oba texty jsou odposlouchány z filmu - anglické i české verze - s pomocí titulků, tak snad jsem neslyšela špatně =D =)
Once upon a december
Dancing bears, painted wings.
Things I almost remember.
And a song someone sings
Once upon a December.

//: Someone holds me safe and warm.
Horses prance through a silver storm.
Figures dancing gracefully
Across my memory ://

Far away, long ago,
Glowing dim as an ember,
Things my heart
Used to know,
Things it yearns to remember...

And a song
Someone sings
Once Upon A December
__________________________________

Den co den krásně zní
písně, tóny mých přání.
Ttrojspřeží, tance vír,
krásný příslib setkání.

//: Sál se houpe s písní tou,
den se loučí,jak slábne tmou,
páry tančí, smích tu zní,
jak dřív mou pamětí. ://

Západní zář a žár
ztrácí lesk,vše je zdání.
Víra v nás zůstat má,
zbývá jen vzpomínání...
Přijde zas příští sníh,
dá nám čas na setkání.

Karma?,Fórum?

7. června 2008 v 20:22 | Terezka/Kolda |  zprávičky
Čest=)
Newíte někdo, co znamená ta karma blogu? (jinak,mám to tady vlevo v menu=D)Dobře, dá se zvyšovat- to je tak jediný, co o tom vím... Nějaký nápady?
A netušíte někdo, jak dát na blog fórum? A jestli to vůbec jde? Newim teď, jestli jsem ho většinou neviděla jen na webových stránkách...
Kdybyste věděli, budu moc vděčná, když mi to písnete do kometíků. A rovnou si hlásněte v takový úplně obyčejný anketce =)
Děkuju a hezkej večer ;o)

Anastasia

7. června 2008 v 19:08 | Terezka/Kolda
Nádherné písničky z filmu Anastasia
Once upon a december - STÁHNOUT (=ukolébavka ze šperkovnice)
At the beginning - STÁHNOUT - Dona Lewis, Richard Marx

At the beginning

7. června 2008 v 19:04 | Terezka/Kolda |  texty písniček
Soundtrack z krásnýho filmu Anastasia
At the beginning with you
We were strangers starting out on our journey
Never dreaming what we'd have to go through
Now here we are and I'm suddenly standing
At the beginning with you

No one told me I was going to find you
Unexpected what you did to my heart
When I lost hope you were there to remind me
This is the start

And Life is a road and I want to keep going
Love is a river I want to keep flowing
Life is a road now and forever
A Wonderful journey
I'll be there when the world stops turning
I'll be there when the storm is through
In the end I wanna be standing
At the beginning with you

We were strangers on a crazy adventure
Never dreaming how our dreams will come true
Now here we stand unafraid of the future
At the beginning with you

And Life is a road and I want to keep going
Love is a river I want to keep flowing
Life is a road now and forever
A Wonderful journey
I'll be there when the world stops turning
I'll be there when the storm is through
In the end I wanna be standing
At the beginning with you

I knew there was somebody somewhere
Like me alone in the dark
Now I know my dream will live on
I've been waiting so long
Nothing's gonna tear us apart
And Life is a road and I want to keep going
Love is a river I want to keep flowing
Life is a road now and forever
A Wonderful journey
I'll be there when the world stops turning
I'll be there when the storm is through
In the end I wanna be standing
At the beginning with you

Life is a road and I want to keep going
Love is a river I want to keep going on
Starting out on a journey
Life is a road and I want to keep going
Love is a river I want to keep flowing
In the end I wanna be standing at the beginning with you

Lenka-super

4. června 2008 v 19:26 | Terezka/Kolda |  spřátelené blogy
Tak jsem dneska napsala kámošce Leničce, se kterou jsme blogy dávaly spolu dohromady, jestli nechce spřátelit. A i když je to spíš jen oficiálně, souhlasila
Je to užasná holka, se kterou se znám asi rok a půl. Stejně jako já miluje nadpřirozeno, upíry, duchy, vlkodlaky, andělé atd... Proto si taky máme pořád o čem povídat. A naše příběhy a postavy jsou pravidelným tématem rozhovorů.
Na jejím blogu ale nenajdete jen příběhy a krásné obrázky temných věcí, ale taky písničky a Mp3 na stažení, on-line filmy a obrázky ze světa slavných =) A určitě toho není konec!