Květen 2008

Breaking dawn

31. května 2008 v 14:53 | Terezka/Kolda |  nej knížečky=)
AHoj,jako velká fanynka TWILIGHT sleduju novinky, i když je sem nepřidávám... Našla jsem obrázek oficiálního obalu BREAKING DAWN.
Mě osobně se moc líbí a zajímalo by mě, co má znázorňovat. Jestli ten bílý král Edwarda a červený pěšák Bellu? Nebo ten král upíra - bílá tvrdá pleť a červený pěšák krev - život, Bellin život. A jako co vyhraje? Fakt by mě to zajímalo. Jinak, tohle jsou jen moje úvahy nad tím, co by to mohlo být, neberte to nějak vážně

7. kapitola - Kámošky

30. května 2008 v 22:25 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Brý večír, milí návštěvníci blogu a čtenáři této povídky=)
Tak sem dávám 7.kapitolku s názvem Kámošky. A nebyla bych to já, kdybych to v tom záhadným neusekla
Tak si užijte čtení a ať se vám líbí.. a za ten konec mě prosím nezabíjejte moc bolestivě
__________________________________________________________________________________
7.kapitola - Kámošky
Seděla jsem zrovna u potůčku, když jsem uslyšela šumění a zahlédla pohyb. Na člověka to bylo moc rychlé a čím víc se dotyčný přibližoval, tím víc jsem cítila upíra. Opustila jsem okolí čistého potůčku a do vteřiny seděla na své oblíbené větvi na stromě. Přeskočila jsem na další nade mnou, abych měla lepší výhled. Oc mi to nepomohlo.
Víc jsem viděla, až když osoba vkročila na mou louku. Viděla jsem postavu s bledou pletí a rudými vlasy.
Lidskou chůzí došla doprostřed louky. Cukla sebou a zastavila se, když jsem vyskočila a opustila bezpečí koruny stromu a zjevila se těsně před ní.
"Co ty tady?" zvedla jsem obočí.
"Nejsi u Volturiových?" udělala to samé. Obě jsme stály v bojovné pozici, ale viditelně se ani jedné bojovat nechtělo. Obě jsme pozice uvolnily a postavily se rovně ve stejnou chvíli.
"Je tu hezky." Uznala Victoria a rozhlídla se kolem.
"Jo, to je. Už tu nějakou dobu jsem. Pojď." Vyzvala jsem ji a přeskočila přes potok a vyskočila na strom. Victoria si sedla vedle mě a začaly jsme si povídat. Jako staré kamarádky jsme řešily nejvíc můj minulý život. Ona si svůj nepamatovala a tak mi povídala o sobě a o Jamesovi.
"Netušila jsem, že jste si byli tak blízcí." Řekla jsem, když mi vykládala jejich vztah.
"Hodně mě vzalo, když ho culen zabil." Zavrčela a já se jen přikrčila při vzpomínce na tu nešťastnou cestu do Pheonixu a taky na vzpomínku na Edwarda. Poté mi v nemocnic slíbil, že mě neopustí. Nikdy. Jenže pak to znovu zpochybnil. ´Dokud to pro tebe bude to nejlepší.´ Ta věta do mě zasela pochybnosti už předtím, ale věřila jsem mu. Netušila jsem, že tak rychle změní názor.
"Mrzí mě to," řekla jsem popravdě,L ale kdyby mě nechtěl zabít." Chtělo něco říct, ale přerušila jsem ji. "Já vím, že on byl lovec a já kořist. Že to takhle bylo normální a asi by to prošlo, kdyby to Cullenovi neviděli jinak.
Chvíli jsme seděli jen tak v tichu. Victoria koukala do dálky a já sledovala běžící vodu v potůčku pode mnou.
"Řekni mi, Bello, jaký máš dar?"
"Já? Vypadá to, že moje imunita vůči Edwardovýmu čtení myšlenek přerostla na něco víc. Jsem imunní-"
"Počkej, on ti nemohl číst myšlenky?" přerušila mě.
Přikývla jsem. "Ano a jedině mě. Nevím proč, ani nikdo z Cullenových to nevěděl. Chvíli si to vysvětlovali jako kdyby chytal při tom čtení myšlenek mozkové vlny a bral jen na krátké vzdálenosti. A moje pracovali na dlouhých, nebo už nevím. Vždycky jsem byla zvláštní." Teď přikývla ona, jako že rozumí a tak jsem pokračovala.
"Jsem imunní vůči všem darům a můžu udělat stejně imunní i lidi v mé blízkosti. No, vlastně to zatím neumím ovládat. Prostě lidé v okolí padesáti, sta metrů jsou stejně odolní proti všem schopnostem ostatních. Poslední dobou zjišťuji, že dokážu, víc než normálně, ovládat své tělo. Můžou mi téct slzy a zvládnu ovládat svůj hlad. To jsem teda zjistila jako první věc. Vlastně jako první byla barva mých očí."
"No, to mě zajímalo. Jakto, že máš zlaté oči? Jako novorozená je máš mít krvavě rudé."
"Myslím, že je to tím, že ještě před přeměnou i po ní jsem byla pevně rozhodnutá, že nebudu pít lidskou krev a tak, když mě Carlos přeměnil, rovnou mé oči zezlátly." Vysvětlila jsem. Jiné odůvodnění, proč jsou moje oči takové, než že je to můj dar, má schopnost, nemám.
Další chvíle ticha.
"Vicky?" otočila se na mě. Trošku zmatená z mého oslovení. I já jsem byla trochu zmatená, jaký jsme najednou kámošky. "Nechtěla bys se ke mně přidat? Být společně. Budeme silnější a třeba nebude nuda." Usmála jsem se.
"To beru." Usmála se taky. Nastavila ruku a plácly jsme si.
Zůstaly jsme na téhle louce. Oběma se nám tu líbilo a i okolí vyhovovalo. vČasem jsme se spolu začaly prát. Hádaly jsme se někdy, ale tyhle naše rvačky byly jen proto, abychom se v boji zlepšily.A dařilo se to. Začala jsem se pomalu ale jistě zlepšovat i v ovládání svých schopností.
Víc jak týden už to byl, co jsme se k sobě přidaly. Dělaly jsme velký výlety a prozkoumávaly okolí, ale nejpozději do čtyř dnů jsme se vraceli na naši louku. Bylo to naše místo.
"Bello?" vracely jsme se zrovna lidskou chůzí lesem, směrem k paloučku uprostřed lesa, který jsme už pár týdnů obývaly.
"Ano?"
"Co se stalo mezi tebou a … Edwardem?" zeptala se opatrně. Chvíli jsem přemýšlela. Věřila jsem ji a nepřemýšlela nad tím, jestli ji to řeknu nebo ne, ale jak jí to řeknu. Co ji všechno řeknu a jak, abych se zase nezačala choulit v záchvatech smutku, hysterie a zoufalství.
"Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš." Dodala po chvíli mého mlčení.
"Ne, to je v pohodě." Pokusila jsem se o slabý úsměv, ale s úsměvem to doopravdy nemělo moc společného. Vlastně jsem se od jisté doby už smát ani neuměla. A bylo to ještě před moji přeměnou. Ještě před Viktorií.
"No, nevím jen, jak začít." Přiznala jsem.
"Tak zkus od začátku," povzbuzovala mě dál.
"Dobře. No, tak seznámily jsme se ve škole." Podívala jsem se na ni, abych zkontrolovala, jestli to myslela takhle - úplně od začátku.
Vypadalo to, že vypadala už trochu zaujatě a tak jsem pokračovala.
"Neřekl mi, že je upír. Uhádla jsem to sama. Pořád mě chránil. Kdyby nebyl, už bych dávno skončila pár metrů hluboko pod zemí. Minimálně díky Tylerově dodávce." pousmála jsem se. Už jsme byly na loučce a vylezly na strom. Obsadily jsme mou oblíbenou větev a nepřerušovaly konverzaci. Nebo- li moje vyprávění.
"Pořád mě říkal, jak mě miluje, ale já stejně věděla, že pro něj nejsem dost dobrá. Musel se hodně snažit, aby mi neublížil. Moje krev mu prý hrozně voněla. Byl tak dokonalý. A já jen obyčejná holka, která nedokázala přejít po rovným povrchu aniž by spadla. Taky pak byla ta věc ve Pheonixu, ale to asi víš." Přikývla. Začala jsem se dostávat do té, pro mě těžší části vyprávění. Samo o sobě bylo těžké vzpomínat na krásné chvíle s Edwardem, ale vzpomínat na ty zlé, kdy mě opustil nebylo dobrý vůbec. Už skoro instinktivně jsem se objala rukama.
"Pak byla moje oslava osmnáctých narozenin. Pořezala jsem se o papír a není nejlepší, když ti začne téct krev ve společnosti sedmi upírů. Jasper nebyl tak.. tak zkušený a tak po mě vystartoval. Edward mě strhl na zem, ale přes stůl a omylem do střepů. Pak se rval s Jasperem. Museli ho vyvést ven. Zůstal tam jen Edward a Carlisle. Edwarda jsme poslali pryč a Carlisle mi zašil ruku.
Od té doby se už Edward choval moc divně. A pak mě pár dní nato zavedl na kraj lesa a řekl, že odjíždí. Nejdřív jsem nechápala a chtěla jet s ním, ale nechtěl. Řekl mi, že mě opouští." Přitiskla jsem ruce blíž k tělu. Zase jsem cítila tu bolest. Od té doby, co mě opustil, jsem o tom s nikým nemluvila.
"Když odešel, trochu jsem se složila v lese. Ale po chvilce za mnou přišla Alice. Dost mě to překvapilo, ale ještě víc to, co mi řekla. Řekla, že mám Edwardovi odpustit. Že to nemyslel vážně. Že mě pořád miluje a udělal o jen proto, aby mě ochránil od neustále hrozícího nebezpečí v blízkosti upírů. Po nějaké chvíli jsem ji uvěřila a šla s ní za Edwardem. Chtěla jsem mu říct, že je to nesmysl. Že stejně chci být upír. Nevím, co jsem mu všechno chtěla říct. Chtěla jsem mu hlavně skočit do náruče. Obejmout ho a nikdy nepustit. Říct mu, jak ho miluju. Ale to, co jsem viděla mě zlomilo. Seděl na sedačce a líbal se s nějakou zrzkou!" zase jsem se lehce rozkřikla. Do očí se mi draly slzy a po chvilince přetekly přes okraj.
"Ty fakt můžeš brečet." Okomentovala to tiše Victoria.
Nevzlykala jsem, jen jsem nechala téct slzy po tváři.
"Bello, je mi to moc líto, nevím, co ti na to mám říct. Aspoň se s tebou rozešel a neřekl ti o ní, aby ses netrápila. Kdyby ti o ni nic neřekl a podváděl tě, bylo by to horší."
"To by bylo, ale nebraň ho teď prosím tě! Já na to chci zase zapomenout. Uzavřít se znovu do bubliny a nemyslet na něj. Jenže to nejde. Myslím na něj každou vteřinu své existence. Jen nevím, jestli pořád jako na milovanou osobu, nebo ho teď nenávidím." Victoria už neměla co říct. Pochopila mě a to mě stačilo. To jsem potřebovala. Objala mě a já mohla dál tiše brečet na jejím rameni.
Do hodiny jsem se zase trochu uklidnila. Jen jsme v tichu seděli vedle sebe a každá přemýšlela nad svým a nevnímala nic kolem. Moje myšlenky se ale pořád točily kolem Edwarda. Jako vždy.
"Bello?" ozval se zespodu známý mužský hlas.

6.kapitola- Mějte se...

28. května 2008 v 22:44 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Je tu šestá kapitola Twilightovské povídky Nový začátek. Je to jen 1.část, jmenuje se Mějte se... Nechala jsem ji docela useklou, co? To já moc ráda!!! Zítra tam dodám další část (nejspíš) a nebude to jako další článek. Prostě přidám do tohohle, tak si počkejte... =) a... mějte se!!!
___________________________________________________________________________________________________
6.kapitola - Mějte se… -1.část
Už to byl měsíc od té doby, co jsem přišla k Volturiovým. Čas ubíhal hodně rychle, nevnímala jsem hodiny, dny, týdny…
Pořád mě trénovali. V boji i v mých schopnostech. Už jsem ani nemívala čas na lov, takže mé oči zčernaly. Carlos mi většinou vynutil krátkou pauzu pro jídlo, ale to bylo tak všechno.
Teď, po víc jak měsíci, jsem měla první den celý volný. Zašla jsem do svého pokoje a přistoupila k oknu. Venku svítilo odpolední ostré slunce a na zahradu vrhala stín velká kamenná zeď. Posadila jsem se na široký parapet a koukala ven. Všechno na mě teď dolehlo a já se začala utápět v depresi a smutku. Předtím jsem neměla čas na to myslet, ale teď toho času bylo až moc. Začaly mi po tváři pomalu stékat slzy. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že brečet nemůžu. Rukou jsem si setřela slzu a podívala se na ni. Jakto, že můžu brečet?
Nevím, kde se ve mně vzal, ale najednou mě naplnil hněv. Začala jsem strašně zuřit a nevěděla na co. Proč?
Nenávidím Edwarda! Kdybych toho blbého upíra nepotkala, nikdy by mě nepodvedl! Nikdy by mě neopustil! Nikdy bych se nechtěla zabít a nikdy by mě neproměnili na upíra! Nemusela bych střežit upíří tajemství, trénovat do vyčerpání své upíří schopnosti a přežívat bez radosti celou věčnost!
Ale taky bych předtím neprožívala tolik štěstí, tolik lásky a krásných okamžiků. Edward mi tolik chybí. Zase jsem se uklidnila a jen koukala z okna.
Ucítila jsem v ústech hořkou pachuť jedu a poznala, že mám hlad. Nechtělo se mi od okna a výhledu odcházet, ale moje oči už byly pár dnů černé. Ne! Zakázala jsem si. Vydržím to pár dnů bez jídla. Nepotřebuju na lov. Potřebuju, ale nechci.¨
Najednou chuť jedu v ústech přešla. Vstala jsem a přešla k zrcadlu. Moje oči byly opět zlaté.
Když chci, můžu brečet, ovládat svůj hlad. Že bych měla další dar - ovládat své tělo? Mohla bych, aspoň trochu, být zase jako člověk.
Další měsíc byl pořád stejný stereotyp. Chodila jsem s Arem, Jane, Narcisem, Felixem a Carlosem na různá "jednání" a do bojů. Občas šla i Haidy, ale málokdy. Vždy jsem stála bokem a blokovala schopnosti ostatních. Kromě Volturiových, samozřejmě.
Někdo mi zaklepal na dveře.
"Vstupte," křikla jsem, i když by mě dotyčný slyšel, i kdybych šeptala.
"Ahoj, Aro s tebou chtěl mluvit." Řekl Carlos.
"Výborně, já s ním zrovna taky." Vstala jsem a šla s Carlem dlouhou chodbou do velkého sálu. Když jsme vešli, Aro seděl zrovna na jednom z trůnů.
"Ahoj, Bello." Pozdravil a já mu odpověděla kývnutím.
"Chci s tebou mluvit."
"To já s vámi taky."
"Opravdu?" usmál se, "Tak prosím, začni." Vybídl mě a tak jsem se toho ujala.
"Chtěla bych odejít." Řekla jsem prostě. Pozvedl obočí.
"Tohle není nic pro mě," pokračovala jsem, "pořád a pořád dokola to samé. Pořád jen trénovat a pak blokovat všem kolem schopnosti. Furt to stejný." Chtěl něco říct, ale já si slovo vzít nenechám.
"Vím, že jste mě přeměnili hlavně kvůli mým schopnostem, nebo dokonce jen kvůli nim, ale tohle bych už dlouho nevydržela. Nemáte n výběr. Tohle nesnesu, takže buď se nechám zabít a přijdete o mé schopnosti úplně,"
"Nebo?" přerušil mě Aro.
"Nebo mě necháte jít a když mě budete opravdu potřebovat, hned přijdu." Slíbila jsem. Nevěřícně mě pozoroval a pořád nic neříkal.
"Opravdu. Zavoláte mě, někoho pro mě pošlete a já přijdu. Jestli budete chtít, tak se sem budu pravidelně stavovat, ale nemůžete mě nutit takhle… existovat."
Ještě nějakou chvíli si mě měřil pohledem.
"Dobře," řekl konečně, " to by snad šlo. Teď mám pro tebe zprávu já. A zajímalo by mě, jestli na to ještě počkáš nebo ne."
"Jistě, mluvte, čekám."
"Nemyslel jsem na tohle. Přijde k nám návštěva, kterou jsem před nějakou dobou pozval. Je to můj dobrý přítel a jeho rodina a mě by zajímalo, jestli na ně počkáš." Pořád jsem tomu moc nerozuměla. Proč? Copak je ta rodina nějak důležitá? Všiml si mého nechápavého pohledu a pokračoval. "Chtěl bych vědět, jestli tu počkáš, když přijedou Cullenovi." Zkameněla jsem. Kdyby mi bilo srdce, teď by se zastavilo. Mám dobrou možnost vidět znovu Edwarda a mou vytouženou rodinu. Mohla bych zůstat. Ale jestli s nimi přijde i ta nová Edwardova holka - au, to bolí vědět, že má Edward někoho. Někoho, koho líbá na čelo, hladí po vlasech, každou noc ho sleduje, chrání, objímá, líbá… Ale on ji nepotřebuje chránit, ani v noci hlídat, ani nosit v náručí, když běží. Ona je taky upír. Ohlídá se sama. Nebude Edwardovi jen přítěží. Nebude přítěží celé jeho rodině při boji. Jasper se nebude muset před ni schovávat a nebude muset mít strach, že ji zabije.
"Ne, děkuju, tak na ně si nepočkám. Kdy mají přijít?"
"Ehm, předpokládám, že se tu objeví do hodiny." Vykulila jsem oči.
"Cože? Tak já jdu balit! Mějte se, Aro. Na výuku upírávání jste byli fakt dobří a když byste něco potřebovali a pokud se to nebude týkat rodiny Cullenů, zavolejte mě." Pokusila jsem se o poslední úsměv a upíří rychlostí vyběhla ze sálu. Na chodbě zrovna stál Carlos. Když jsem kolem něj probíhala, chytil mě za ruku a zastavil.
"Odejdeš od nás, Bello?" zeptal se ublíženým hlasem. Byli jsme přátelé, to ano, ale tohle říká, jako bych se s ním rozcházela.
"Jo, bude to tak lepší. Sám víš, že bych to dlouho nezvládala. Musím už jít, prý se tu má objevit moje bývalá vysněná rodina. Měj se." Řekla jsem a chtěla odejít, když jsem ale viděla ten jeho smutný a ublížený pohled, zastavila jsem se. Položila mu ruku na tvář a řekla: "Budu sem jezdit a můžeš mě kdykoliv navštívit. Jen nevím, kde budu, ale já sem budu pravidelně docházet, neboj. Ahoj." Vlepila jsem mu malou pusu na tvář a odběhla do pokoje. Vlastně jsem žádné věci neměla. Haidy mě jednou donesla oblečení, které mi byla koupit, ať nejsem pořád v tom stejném. Tak jsem vytáhla jedny džíny a modré tričko z komody a doběhla ke dveřím. Podívala jsem se na svůj pokoj. Pokoj, kde se ze mě pomalu stávala členka Volturiovi rodiny a právoplatná upírka. Dobře, to zní divně. Upírka jsem byla hned od tří dnů po přeměně. Rychle jsem opustila zdi pevnosti, kde jsem posledních deset týdnů přebývala a schovaná pod pláštěm, který jsem si těsně před odchodem vzala ze vstupní síně, jsem se snažila co nejrychleji dostat i z Voltery. Když jsem šla po náměstí, zahlédla jsem Carlislea a Esme. Před nimi cupitala Alice zavěšená do Jaspera. Pak se kolem nich prohnalo víc lidí a jen jsem viděla čouhat Emmettovu hlavu. Edwarda jsem ale nikde neviděla. Vlastně ani Rosalii a stejně tam určitě byla. Jen bylo na náměstí moc lidí. Aby mě nezpozorovali, otočila jsem se přesně na druhou stranu a chtěla utéct, ale do někoho jsem vrazila...
_________________________________________________________________________________________________
AHojky=)
mám tu pro vás druhou část, když jsem to tak nehezky usekla, tak jsem to pro vás aspoň chtěla mít rychle napsanyý a tak jsem se o to snažila i ve škole. Moc jsem tomu nepomohla, protože ve škole nebyl čas. Dneska už jsme neměli tři hodiny s učitelem, kdy se jen díváme na filmos.
No, moje řeči už vás asi nezajímají a čekáte, kdy si budete moct přečíst, do koho to vlastně Bella narazila. Doufám, že vás to nezklame.
Mějte se!!! 8)
_________________________________________________________________________________________________
Zvedla jsem trochu hlavu a přitáhla si plášť blíž k obličeji, aby mi do něj neposvítilo slunce. Byl to vysoký světlovlasý pán ve starších letech. Kvákla jsem něco jako omluvu a rychlým krokem lidskou rychlostí jsem se snažila dostat na okraj města. Konečně jsem prošla bránu vedoucí do Voltery. Něco mi od Cullenových zůstalo. Hned jak jsem byla za bránami, tak jsem čmajzla auto. Ani nevím, co to bylo za značku, nevím, jak rychlé, jediné, čeho jsem si všímala, byla tmavá skla.Slunce na mě nesvítilo a já mohla odložit plášť. Jela jsem co nejrychleji na letiště. Od Ara jsem předtím dostala nějaké peníze na oblečení, ale protože mi ho koupila Heidy, nechala jsem si je a teď se přesně hodily na letenky. Měla jsme zamířeno přes oceán. Do Ameriky.
"Vážení cestující, uveďte svá sedadla do vzpřímené polohy a zapněte si, prosím, své bezpečností pásy." Ozvalo se z reproduktoru nad mou hlavou.
"Přistáváme na letišti v New Yorku. Teplota vzduchu je devatenáct stupňů a fouká příjemný teplý vítr rychlostí osmnáct kilometrů za hodinu. Děkujeme, že jste si vybrali naši cestovní kancelář a přejeme Vám příjemný pobyt." Byl opět slyšet příjemný mužský hlas, který jsem jen já slyšela i z kokpitu letadla.
Vystoupila jsem z letadla a do očí mi zasvítilo jemné slunce, chvílemi vystupující zpoza mraků. Neměla jsem žádná zavazadla, takže jsem se nějak nezdržovala, jen prošla pasovou kontrolou a vycházela z letiště.
New York byl krásné místo. Všude samé mrakodrapy, což byl nezvyk proti Forks a Itálii. Ani Pheonix se tomu nevyrovnal. A Forks byl při srovnání s New Yorkem jen malá vesnička.
Na trochu opuštěném místě jsem ukradla další auto, které mělo vpravo na tachometru hodně vysoké číslo a co nejrychleji vyjela z města. Sice jsem dokázala ovládat své tělo a žízeň, ale chuť na krev byla pořád. A taky tam bylo ještě slunečné počasí. Jela jsem co nejvíc na západ a po pár hodinách cesty už neurčitým směrem jsem zastavila. Vystoupila jsem z auta a rozhlídla se kolem. Nikde nikdo. Auto, o kterém můžu říct jen to, že bylo světle modré a celkem dlouhé, jsem nechala stát u krajnice a vběhla do lesa, který byl na jedné straně cesty. Nevypadal moc hluboký a taky že nebyl. Na jeho druhou stranu jsem doběhla po pár minutách, ale zase všechno v pořádku bylo, když jsem za ním viděla další a mnohem větší. Rozběhla jsem se do něj a hned po chvíli ucítila vůni krve. Uvědomila jsem si konečně, že mám pořád hlad a vydala se za tou lákající sladkou vůní. Po chvilce jsem objevila velkého medvěda a tak jsem začala lovit. Nejdřív jsem kolem něj běhala, aby byl zmatený. Pak před ním uhýbala, když na mě dělal výpady a chtěl se bránit. Nakonec jsem se s ním začala hrát a v tu samou chvíli mě hrací a prací nálada omrzela. Kousek jsem ho odhodila stranou a postavila se. Rychle jsem se k němu rozběhla, skočila mu na záda a zlomila vaz. Padl na zem mrtvý a já se nechala unášet skvělou chutí jeho lahodné krve.
Když jsem byla pořádně nakrmená, šla jsem se lidskou chůzí po lese projít. Ještě jsem prozkoumala své oblečení, jestli na něm neobjevím rudé skvrnky, ale bylo čisté jak na začátku. Chvíli jsem se po tom lese toulala, jak lidskou chůzí, tak jsem ho probíhala křížem krážem upířím během. Po pár hodinách jsem ho znala skoro zpaměti a tak jsem si šla vyhlídnout další místa s lesním porostem. Když se mi bude někde hodně líbit, třeba tam i nějakou chvíli zůstanu.
A ani ne za dlouho se mi podařilo najít krásné místečko. Byl to malinký palouček, skoro přesně uprostřed lesa. Jeho krajem protékal stříbřitý čistý potůček, do nějž se odrážely sluneční paprsky. Uprostřed loučky bylo pár barevných květin a nad potůčkem rostl obrovský strom s větvemi přesně uzpůsobenými pro sednutí. Vyhoupla jsem se na první větev, pak na další a za chvíli jsem byla zhruba ve výšce osmi metrů. Seděla jsem na široké větvi asi v druhé třetině stromu a opírala se o jeho tlustý kmen. Měla jsem krásný výhled na celý les. Neviděla jsem úplně na zem, protože v tom mi bránili husté koruny stromů pode mnou, ale i tak to bylo vysněné místo jako z filmu.
Nakonec jsem v blízkosti tohohle paloučku našla i pár dobrých zvířat pro lov a tak jsem se tu prozatím usídlila na delší dobu.

7. část - poslední

28. května 2008 v 22:25 | Terezka/Kolda |  btl
AHoj moji milí návštěvníci blogu! =)
Je tu poslední část povídky Back to love nebo jestli chcete BTL či Zpět za láskou. Inspiraci jsem ni ni dostala, když jsem už aspoň po tisící četla Mediátora (Meg Cabot). Nemá to asi nic víc splečnýho, kromě cestování v čase, ale to už je jedno, ne? Tenhle příběh jsem měla ( a mám) moc ráda, takže už mě mrzí, že sem se s ním musela teď rozloučit. Dospala jsem ho už před nějakou dobou, ale tohle je poslední sbohem...
Ok, tohle už dělám až moc dramatický , doufám, že se vám poslední díl a tím pádem i vyřešení příběhu bude líbit a jak jsem slíbila, není to na jednu stránku=) (mě to ve wordu vyšlo na něco přes čtyři A4).
Mých keců by už stačilo, ne? Piště komentíky a hlasujte v anketě=). Přeju příjemný počteníčko!!
__________________________________________________________________________________________________
Ale tenhle Duke vypadal zase jako ten můj Duke. Ten, co ho znám a ten, co ho mám tak moc ráda.
"Duku?" žasla jsem ohromeně.
"Ahoj." Usmál se.
"Jak jsi..si se sem..dostal?" zatímco jsem se snažila dát do hromady otázku, Jeff se snažil vstát.
Nakonec se mu to podařilo a dřív, než si toho všiml Duke. Takže ho Jeff za rameno otočil a taky mu jednu vrazil. Jenže Jeff neposiluje a nebuší do boxovacího pytle minimálně hodinu denně, takže jeho rána Dukovi moc neudělala. Zatímco se Jeff snažil o další, Duke mu zkroutil ruku za záda. Když se to tak vezme, tak Duke ležel na Jeffovi, který maximálně chvilkami sykl bolestí. I Duke syčel. Ale spíš to znělo jako: "A opovaž se ji ještě někdy dotknout." Pardon, na konci má být určitě vykřičník.
Duke ho pustil a mě chytil za ruku, kterou jsem si zrovna nedržela obličej a odtáhl mě pryč. Vlastně ne pryč. K mému autu. Otevřel mi dveře u spolujezdce. Nevím proč, ale nasedla jsem tam a Duke si sedl za volant. Otočila jsem se na něj a on mi položil jemně ruku na tvář, kam mě předtím flákl Jeff.
"Jsi v pořádku?" staral se. Ale já jsem jeho otázku ignorovala.
"Jak si se sem dostal?" ptala jsme se znovu.
"Promiň," začal se omlouvat, "hrozně mě mrzí, že jsem ti nevěřil. Choval jsem se jako pitomec. Když jsi se přenášela zpátky, tak sem tě chytil a přenesl se s tebou."
"Ty jsi byl v tomhle roce už od včerejška? Kde?"
"No, zjevili jsme se před tvým domem. Po nějaké době jsem se vyšplhal k tobě do pokoje stejným způsobem, jako ty. No, trošku jsem si prohodili role, teď jsem tam byl já, když ty jsi spala. Měla jsi na stole kalendář z roku 2008, ale i tak mě to moc nepřesvědčovalo. Nakonec jsem zase vylezl na střechu a tam usnul."
"Víš, že jak jsem u tebe byla poprvé, taky mě zmátl rok 2006, ale já už byla zvyklá. Jenže většinou jsem se vracela o století, ne o roky. Pokračuj." usmál se a poslechl.
"Pak jsem slyšel tvůj rozhovor s bratrem," ztuhla jsem. Co všechno jsem Kevovi říkala? No, teď by se bodla dlouhodobá paměť. Vždyť si ani nepamatuju, co jsem měla k snídani! Moment!
To je dobře, já jsem nesnídala. Vzbudila jsem se k poledni. No, tak třeba jsem neříkala nic strašnýho.
"a začal jsem tomu věřit. Byl jsem se projít po městě a všechno naznačovala, že je o dva roky víc, než jsme čekal. Když jsem se vrátil k tvému domu, odjížděla jsi pryč a tak jsem tě sledoval. Hezky tancuješ." usmál se a já se zašklebila. "Potom jsi se venku bavila s tím-"
"debilem, kterýmu jsi to nakonec hezky natřel." Dokončila jsem za něj spokojená, jak jsem to popsala. Zasmál se a pak jeho obličej zase zvážněl.
"Opravdu mě moc mrzí, jak jsem na to zareagoval." omlouval se stále.
"Duku, z toho si nic nedělej. Kdyby mi někdo řek něco podobného, asi bych se zachovala stejně." Usmála jsem se povzbudivě. "Co teď?" zeptala jsem se a jemu proletěla jiskřička v očích.
"Teď tě políbím." zašeptal. Usmála jsem se a nechala ho.
"Já myslela potom." usmála jsem se, když jsem se od sebe odtáhli a jen se opírali o čela. Trochu víc se oddálil. "Kdy potom?"
"No, nejsem si jistá, jestli tu můžeš být." zamračil se.
snažila jsem se to víc vysvětlit. "Jako v mém čase. Ve tvým tě asi budou hledat a tady už jednou jsi. Dokonce jsem tě před tréninkem potkala. No, tebe o dva roky staršího. Fakt si jel do Californie." pochopil to.
"A to by nešlo s tím něco udělat? Abych tu s tebou zůstal. Nějak se spojit s tímhle nebo udělat, abych byl v roce 2006 i tady?"
"no," zamyslela jsem se, "netuším, co se stane, když se setkáš s tím Dukem, co žije v tomhle roce."
"Ale stejně bych tě neznal, ne?"
"No, i ty v tomhle roce mě někde v podvědomí znáš, protože jsi mě předtím řekl jménem. Musíš v tu magii trochu věřit. Co ty víš, co se stane. Třeba se to samo nějak vyřeší.Musíš víc věřit." usmála jsem se.
"Ale když se setkám s tímhle Dukem, nenaruší se tím rovnováha světa. Jako dobro a zlo, jing a jang. Nezničí se tím svět?" tomu jsem se musela zasmát.
"Zas to nepřeháněj s tím věřením. Možná bychom už mohli jet domů." přikývl a nastartoval. Po chvilce jsem ho musela navigovat. Vlastně pořád, ale když jsem projížděli městem, zahlídla jsem venku zase Duka. Toho, který tu žije.
"Počkej, zastav!" zavolala jsem a auto s trhnutím zastavilo. Zezadu se ozvalo troubení a pak nás několik aut předjelo.
"Tam jdeš!" řekla jsem a ukázala z okýnka. Jo, znělo to hodně divně. "Pojď!" začala jsem ho vytahovat z auta a sama vystupovat. Přiběhla jsem k o dva roky staršímu Dukovi, než byl ten vedle mě a zavolala na něj. Otočil se a prudce zastavil.Trochu vyjeveně na mě koukal a pak na sebe.
"Duku, to seš ty." představila jsem je a ani si neuvědomila, že i když je to pravda, tak to nedává smysl. Oba se zasmáli. Jenže ten starší Duke se pořád tvářil zmateně a nechápavě. Pak si podali ruce. Jenže to dělat asi neměli, protože všechno udělalo blik a pak už nic. (=D)
Probudila jsem se a ležela jsem na zemi. Podívala jsem se kolem sebe a zjistila, že ležím na trávě před domem. Postavila jsem se a začala vzpomínat, co si pamatuju naposledy. Vybavovaly se mi jen záchytné body. Duke, trénink, Jeff, Duke, dvakrát Duke a pak záblesk světla. Dobře, už se chytám. Takže rekapitulace. Odešla jsem od Duka, šla na trénink, objevil se tam Jeff, Duke mu ubalil, pak jsem seznámila jednoho Duka ze dvou časů a něco se stalo. Co když mi oba zmizeli, vrátil se čas a nic z toho se nestalo nebo se něco stalo a ni jeden neexistují? Vešla jsem do domu a hned doběhla do Kevinova pokoje. Seděl na posteli a skládal písničky. Je dobrej. Hudba i text. Normálně bych se hned zaposlouchala, protože jeho hudba má fakt hloubku, ale teď jsem spěchala.
"Co je za den?" vyhrkla jsem hned. Chvilku vyjeveně koukal a protože si asi přečetl mé myšlenky, došlo mu to.
"Patnáctýho..."
"Takže čas se nějak nevrátil," přemýšlela jsem nahlas. "Díky." zavolala jsem ještě přes rameno na Keva a vyběhla z pokoje. Někde přece musí být! Nemohl se ztratit ze světa, takže ho buď najdu v tomhle roce, nebo v minulosti. Seběhla jsem schody a narazila do někoho. Zvedla jsem hlavu a uviděla udivený pohled táty.
"Promiň, musím jít," zamumlala jsem omluvu a vyběhla ze dveří. Rychle jsem na tátu koukla a pak otočila hlavu zpátky. A narazila jsem do dveří. Chytila jsem se rukou přes čelo a za nos a utíkala dál. Slyšela jsem, jak lehce omámeně za mnou volá "Jo,jasně."
Proběhla jsem kolem příjezdové cesty, kde stál můj brouček, a dala se doprava.
Už bych si mohla na tvrdou ránu do obličeje zvyknout, protože jsem to znovu do někoho naprala.
"Doháje," zaklela jsem potichu a pak nahlas řekla omluvu: "Pardon, já..." Uslyšela jsem tichý, ale známý smích. Zvedla jsem hlavu a uviděla usměvavou tvář Duka. Nevěřila jsem, že je to on a slušnou chvilku na něj zírala. Jeho úsměv trochu pohasl a změnil se ve starostlivý.
"Sam? Seš v pohodě?"
"Duku?" zeptala jsem se trochu nevěřícně. Přikývl a rty se mu opět zvlnily do lehkého úsměvu. Skočila jsem mu kolem krku.
"Můj bože, Duku! Teď tě hledám! Co se stalo?"
Zalapal trochu po dechu. "Já jsem doufal, že to víš ty. Nevím co se stalo. Je mi osmnáct a přesto vím, co se dělo a jsem tady!" Konečně jsem si ho prohlídla. Byl to ten starší Duke, ten, který v tomhle roce žil, ale byl to i ten z roku 2006. Měl pořád tu svoji jiskru v očích. Bylo to, jakoby se mi smíchali. Jakoby se mi splnil sen. Tohle nemohla být skutečnost
"Štípni mě, prosím tě."
Zasmál se. "Prosím?"
"Potřebuju vědět, že nespím, tohle by jinak byl ten nejkrásnější sen!" usmála jsem se. Chytil mě do náruče a políbil. Nikdy jsem nečekala, že bych v minulosti mohla něco objevit, něco, co by mi dalo tolik do života. Ale objevila jsem lásku. Dostala jsem lásku svého života. A tohohle daru se fakt jen tak nevzdám.
Konec

5.kapitola - U Alice

27. května 2008 v 21:10 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Ahoj=) Ještě jsem teď napsala kousek příběhu. Je to celkem nudná, hodně krátká a zvláštně napsaná kapitola, uvidíte sami...
_________________________________________________________________________________________
5.kapitola
Z Alicina pohledu
Zrovna jsem se s Jasperem vrátila z lovu. Měla jsem dobrou náladu, ale dlouho mi nevydržela. Na schodech jsem se střetla s Edwardem. Vrhla jsem po něm naštvaným, skoro vražedným pohledem. Byla jsem na něj pořád naštvaná. Kdysi jsme byli spřízněné duše a byli si nejbližší. Ale od té doby, co Bellu opustil, jsem s ním skoro nepromluvila. Podíval se na mě zase tím frustrovaným pohledem, který měl teď pořád. Ne jen teď, vlastně posledního půl roku. V jeho pohledu se objevila ještě větší bolest, asi si četl mé myšlenky.
"Patří ti to," řekla jsem mu v duchu a vyšla schody.
Byly jen chvíle, kdy jsem s ním promluvila a to jsem mu většinou říkala strašná a brutální vidění ohledně Belly. Nebyla pravdivá. Všechno jsem si vymyslela. Říkala mu lži, aby za ní jel. Ale moje myšlenky mě vždy prozradily a on zjistil, že to není pravda. Mrzelo mě, že jsem mu tím pořád víc ubližovala, ale to co udělal, byla hrozná hloupost.
Jenže pak jsem jedno vidění měla opravdové. Viděla jsem Bellu, jak mluví s Viktorií. Nevěděla jsem přesně o čem, jen že zmínily Bellinu smrt. Vyděsilo mě to, ale tohle jsem Edwardovi neříkala. Jenže on si to u mě sám přečetl v myšlenkách. Chtěl jet hned za ní a v tom jsem mu opravdu nebránila, dokud nepřišlo další vidění. V něm byla Bella naprosto v pořádku, živá a bez Victorie. Edwarda to uklidnilo a tak byl výlet do Forks zrušen.
Ještě než jsem vešla do pokoje, zase jsem strnula. Měla jsem další vidění. Zahlídla jsem, jak se Edward zastavil a pozorně mě sledoval. Byla to hodně zvláštní vize. Byly to jen záblesky. Jakoby fotky. Byla tam Bella a Victoria. Pak Jane, Demetri a Aro. A ještě jeden neznámý upír. Ale vize hodně rychle skončila. Nebylo to normální zakončení, ale zvláštně střihnutý. Ne jako, když vám skončí pořad v televizi, ale jakoby vám tu televizi v půlce pořadu někdo vypnul.
Edward byl trochu znepokojený, ale nic nepodnikal a to mě štvalo nejvíc.
Byla jsem nervózní. Co je s Bellou? Moje poslední vidění bylo s Bellou a samými upíry a od té doby už žádné. A to už je to měsíc.
Pořád dokola jsem mu říkala, že to něco znamená. Že to vypadá, jako by už Bella neměla žádnou budoucnost, ale nebral mě vážně.
Uběhl týden, co jsem mu to pořád připomínala a on už to nevydržel.
"Musím pryč. Tohle se už nedá vydržet!" křikla na mě, když celá rodina stála v obýváku. "Je mi to líto, mami." Otočil se na Esme. Blíž se přitulila ke Carlisleovi, ale nic neříkala.
"Chápu tě," promluvila Carlisle, "ale neodcházej. Jeď někam třeba na pár týdnů, ale dávej o sobě vědět a vrať se."
Edward chvíli přemýšlel a pak přikývl. Všechny postupně objal, dokud neskončil u mě. Hodnou chvíli jsme před sebou stáli a jen na sebe koukali. Ani jsme v myšlenkách nekomunikovali.
"Hodně štěstí." Řekla jsem po dlouhé době mlčení a objala ho. Pevně mě stiskl a usmál se. Ale v jeho úsměvu, který byl první snad po půl roce, jsem pořád neviděla tu jiskru. Pořád to nebyl úplný úsměv. Otočil se a odešel. Ještě chvíli jsme tam všichni stáli a koukali na zavřené dveře, kterými ještě před pár vteřinami odešel člen naší rodiny. Všichni doufali, že se brzo vrátí, ale každý měl v sobě kousek něčeho, co říkalo, že ne.

4.kapitola - Volturiovi

27. května 2008 v 19:21 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Konečně je tu další kapitola. Slibovala jsem ji dřív, já vím, ale nějak mi to nemyslelo.
___________________________________________________________________________
4.kapitola- Volturiovi
Jen jsem stála a vyjeveně koukala na tři muže a ženu, která se prala s Victorií. No, prala je trochu nadsazený výraz. Jen ji srazila na zem, pak nad ní stála a upřeně ji sledovala, zatímco se Victoria choulila v bolestech.
"Přestaň!" zakřičela jsem. Žena vzhlédla a v tu ránu byla Victoria zase v pořádku. Obě se na mě nevěřícně dívaly.
Jeden z těch mužů mi byl povědomý. Nevím, kde jsem ho viděla, ale určitě viděla. A další věc, kterou jsem stoprocentně věděla bylo, že jsou všichni upíři.
"Ty budeš Bella Swan, že?" promluvil ten, který mi přišel známý. Nejistě jsem přikývla. Victoria vstala ze země a stoupla si vedle mě. Přišlo mi teď, jakoby byla se mnou. Na mé straně, mě chránila. Ale to byl jen chvilkový pocit.
"Dověděli jsem se o tobě nedávno, ale připadáš nám moc zajímavá. Prý máš takovou hezkou schopnost. Jsi jediná, komu nemůže Edward Cullen číst myšlenky." Au, to bolelo slyšet zase jeho jméno. Proč mi ho musí všichni připomínat?!
"To vám řekli oni?" zeptala jsem se.
"No, ne tak docela. Vlastně neřekli, víš, já mám takový dar, viděl jsem to v jejich myšlenkách. "
"Aha," přikývla jsem, "a kdo jste? Odkud vás znám?"
"Znáš? Jsem Aro Volturi. Omlouvám se, zapomněl jsem se představit, já nezdvořák, ale když u nás mě všichni znají. Tohle je Demetri a Carlos. Tato kráska je Jane." Představil dva upíry kolem sebe a malou černovlásku, která předtím skočila na Victorii. Taková malá, drobná - nečekala jsem, že by po ní hned vyskočila.
Aro Volturi, co mi to říká? No jasně, královská upíří rodina! Edward mi je ukazoval na obraze v Carlisleově pokoji, proto mi přišel tak povědomý.
"A právě proto, že nás znáš, mám pro tebe špatnou zprávu." úsměv, který měl na tváři celou dobu, mu zmizel a jeho obličej byl vážnost sama. Znejistila jsem ještě víc. Ale jestli mě chtějí zabít, tak to nebude tak hrozný. Vlastně to jsem měla teď v plánu s Viktorií.
"Jestli ji chcete zabít, neměli jste nás přerušit. Zrovna jsme byly domluvené na tom stejném." Řekla Victorie. Aro se na ni zvědavě a trochu nevěřícně podíval. Pak stočil pohled ke mně. Vlastně se na mě najednou dívali všichni. Přikývla jsem.
"Opravdu jsi se chtěla nechat zabít? Dobrovolně? Proč?" Nechápal to.
"Víte jaký je to přežívat bez lásky svého života? Ještě když vám tady někdo dotyčný" kývla jsem směrem k Viktorii, která se jen lehce pousmála, "dělá ze života peklo? Jestli mě chcete zabít, nebudu se bránit." Prohlásila jsem pevně rozhodnutá.
"Je mi líto, že tě musím zklamat, ale nezabijeme tě. Víš toho o upírech tolik, takže normálně bychom to asi udělali, ale víme, jak jsi dokázala blokovat Edwardovo čtení myšlenek. Když tě proměníme, mělo by se to rozrůst víc, takže z tebe bude, milá Bello, upír." Řekl spokojeně.
To ne! Nedokážu se celou věčnost utápět ve smutku a zlosti na Edwarda. Snažila jsem se zabít! Skončit svůj život. Ne ho udělat nekonečným.
"Nechci žít věčně!" protestovala jsem, ale nikdo na to nebral ohled.
"Takže budeš patřit mezi nemrtvé?" vložila se zase do toho Victoria. Můj názor na to nebrala vážně ani ona. Věděla, že když si něco Volturiovi usmyslí, dostanou to. V tomhle případě jsem to byla já. "Tak hodně štěstí." Usmála se a odběhla.
No super. Tak jsem v háji. Viktorii jsem měla vyhledat dřív, aby mě zabila.
"Takže, mám pro tebe dvě alternativy. Buď s námi pojedeš dobrovolně a přeměníme tě v klidu ve Volteře nebo teď a cesta pro tebe bude hodně pomalá. Máš na výběr."
"Radši ať už to mám za sebou. Kousněte mě teď." Povzdychla jsem si smířená se svým osudem. Budu s Volturiovými, bojovat po jejich boku, existovat, abych chránila upíří tajemství. "Nebudu dělat potíže, přidám se k vám, ale nebudu pít lidskou krev." Měla jsem tuhle jedinou podmínku. Sice jsem na Edwarda naštvaná a nechci, aby mě s ním cokoliv spojovalo, ale budu stejně jako on vegetarián. Když už budu monstrum, nechci aspoň brát lidem život. To jsem si slíbila. Nikdy nezabiji člověka. Jen abych to dodržela.
Aro se zamyslel a přikývl. Pak ke mně přistoupil Carlos a Demetri. Oba mě pevně chytili a já zavřela oči. Pak se ke mně Carlos naklonil a já cítila štiplavou bolest na krku. Až pozdě jsem doufala, jestli zvolili někoho, kdo lidské krvi neodolá a zbije mě. Carlos asi s přestáním neměl problém. Po chvilce vytáhl své ledové a ostré zuby z mé kůže a mě jen polila hrozná bolest. Od krku se mi šířila postupně do celého těla. Pálila mě zaživa. Podlomily se mi kolena a já bych se svezla na zem, ale Carlos mě chytil do náruče a všichni jsme odešli. Víc už jsem nevnímala. Nebyla jsem při smyslech celou cestu. Jediné, co jsem cítila byla hrozná bolest. Párkrát jsem slyšela sebe samu křičet, ale jestli jsem křičela i častěji, to nevím. Když začala bolest pomalu ustupovat, začala jsem si uvědomovat okolí. Ležela jsem na nějaké posteli. Víc jsem zatím nevěděla, dokud nezačala bolest ustupovat úplně. Najednou jakoby ve mně žádná nikdy nebyla. V jediném okamžiku jsem ji cítila doznívat po celém těle a pak najednou nic. Nikdy jsem se necítila lépe. Byl to zázrak. Vysvobození z těch tří příšerných dnů strávených v ohni.
Rozhlédla jsme se po pokoji. Nakonec jsem neležela na posteli, jak jsem si prvně myslela, ale na sedačce. Černá dlouhá sedačka mi nesmírně připomínala tu v Edwardově pokoji. Stěny byly vymalovány světle žlutou barvou a na zemi byl žluto černý koberec. Na jediném okně s velkým parapetem, které v pokoji bylo, byly na střídačku žluté a černé závěsy. Dva tenké proužky černé bary na každé straně a mezi nimi žlutý. Byla to spíš dekorace, protože si nejsem jistá, jestli by tím šlo okno zatáhnout.
Vedle okna byla komoda s čtyřmi velkými zásuvkami a nad ní polička. Přišla jsem k ní blíž, abych prozkoumala, jestli v ní něco je, ale byla prázdná. Otočila jsem se ke dveřím, které byly naproti oknu. Vedle nich bylo zrcadlo a to mě teď nejvíc zaujalo. Jsem upír. Jak vypadá Bella jako upír?
Upíří rychlostí, která mě zezačátku překvapila jsem se k němu dostala. Stoupla jsem si vedle něj, abych neviděla svůj obraz a pomalu počítala do tří. Jedna. Dva. Tři. Na tři jsem postoupila o krok doprava a podívala se na odraz do skla. Ta dívka v zrcadle jsem nebyla já, ale byla jsem ji pořád podobná. Moje pleť teď bílá. Moje rty byly lehce větší a víc růžové. Oči jsem měla zlaté, což mě překvapilo nejvíc. Jako novorozená bych je měla mít rudé, ne? Dokonce bych měla mít žízeň, ale nic podobného jsem necítila.
Někdo zaklepal na dveře. Trochu polekaně jsem sebou trhla a pak dotyčného pozvala dál.
"Ahoj, Bello." pozdravil můj stvořitel.
"Ehm, ahoj…"
"Carlos." Doplnil mě.
"Ahoj Carlosi." Opravila jsem se, "co potřebuješ?"
"No, nic. Jen jsem se za tebou přišel podívat, jak se ti vede. Nemáš žízeň?" přiblížil se a podíval se mi do očí. A ztuhl. "Máš zlaté duhovky?" nechápal.
"Taky tomu nerozumím, ale mám a hlad nemám vůbec."
Na chvíli se zamračil. "Dobře, tak zajdeme za Arem." Navrhl a já přikývla.
Vyšli jsme z pokoje a zabočili doprava. Dlouhá chodba se mi zdála nekonečná, jak jsem byla nervózní ze setkání s Arem. Co o mě zjistí? Jsem divná. Nejsem jako normální upír. Zase musím všechno zkazit.
"Vítám tě, Bello, ve světě upírů." Pozdravil mě mile Aro.
"Ehm, díky." Pokusila jsem se o úsměv, ale nevím, jestli má snaha nebyla marná.
Carlos došel až za ním a lehce se ho dotkl rukou. Ale jen na mrhavou vteřinku. Teď se zamračil i Aro. Přišel ke mně blíž a zadíval se mi do očí.
"Zajímavé," usoudil po chvilce přemýšlení. Dík, to bych nevěděla. "Nic jsem neviděl."
"Cože?" upřeli na něj všichni pohled. Myslela jsem, že když už se mi díval tak dlouho do očí, viděl od Carlose, že je mám karamelově zlaté.
"Vypadá to, že opravdu blokuješ ostatním schopnosti. Jane," otočil se k malé drobné dívce, "mohla bys zkusit na Bellu svůj dar?"
Jane přikývla a přimhouřila oči. Soustředila se a přitom mě upřeně sledovala. Pak přestala. Narovnala se a otočila pohled zpátky k Arovi. Pak pokrčila rameny.
Aro se zamyslel. "Dobře," řekl pomalu, "teď to zkus na kohokoliv jiného v této místnosti." Poručil.
Byla tam jen ona, Aro, já a Carlos. Asi si nedovolila zkoušet to na Ara a tak jediný zbyl Carlos. Trochu s přikrčil, když se na něj Jane otočila, ale po chvíli se také narovnal. A stejně jako Jane před chvílí, pokrčil rameny.
"Takže Bello, je to jasné." Pronesl svoje zjištění s radostí v hlase Aro. "Ty nemáš jen imunitu vůči schopnostem ostatních, ale když jsi v blízkosti někoho jiného, přenášíš tu imunitu i na něj." Zajímavé. To bych nečekala, ale Aro měl pravdu. Jako upír se moje imunita vůči Edwardovým čtením myšlenek přesunula na celé moje tělo a zesílilo to natolik, že před dary všech ostatních chráním i své okolí.
"Teď ještě vysvětlit ty zlaté oči."
"Mě něco napadlo." Řekla jsem opatrně a teď upřeli svůj pohled všichni na mě. Jako člověk bych se asi začala červenat, teď jsem jen znervózněla.
"Ano?"
"Před přeměnou jsem si slíbila, že nikdy žádného člověka nezabiji a tak možná jsem si to tolik vsugerovávala, že mi oči rovnou zezlátly." Teď to už neznělo tak dobře, jako v mé hlavě.
Ale Arovi se to asi špatné nezdálo. "Zajímavá teorie, myslím, že na ni něco bude."
Pokusila jsem se znovu o úsměv.
Aro vypadal zase zamyšleně. "Dobře, Carlos tě teď vezme na lov. Akceptuji totiž tvé přání, takže ti ukáže aspoň, jak lovit zvířata" při posledním slově se ušklíbl.
Přikývla jsem.
"Tak pojď, Bello." Chytil mě za předloktí Carlos a otočil. Pak jsme spolu odešli.
________________________________________________________________________
Doufám, že se vám to líbilo=) piště komentíky a příští kapitola bude z Edwardova nebo Alicina pohledu =)

řetězák

26. května 2008 v 22:14 | Terezka/Kolda |  hmmm...=)
Tak mám od Lirael řetězák. Ty fakt zbožňuj... Myslím, že kdyby byly všechny pravdivý, tak jsem navždy bez lásky, bez dětí, bez sexu, bez peněz, dokonce bez života! Určitě by mě už přišla zabít malá semdiletá holka, která nemá žádný oči, uši ani nos a jestli jsem to neposlala dál, tak by za mnou přišla... =D
A tady to je:
"Každá osoba zverejní pravidlá pred ich zoznamom, potom napíše 8 vecí o sebe.

Na konci zoznamu zadá ďalších 8 ľudí, čo v tom bude pokračovať a oznámi im,

na ich stránkach, aby si prečítali pravidlá nech vedia čo majú urobiť."
Tak jo, něco o mě..:
1. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale nehorázně rááda píšu a čtu příběhy jiných! =)
2. Sem totálně přaštěná! Až tak, že sem začala vykat svojí hafničce
3. Upíři existují! Aji duchové a vlkodlaci a kouzla a nadpřirozeno a já newim co ještě, ale na všechno věřím!(ne, opravdu k tomu nemám žádné podložené důkazy.. :-/ )
4. Už nevím, co sem psát!!!! Tak zabrousím do svyých koníčků... Zbožňuju pomalý písničky! Nedoporučovala bych nikomu přiblížit se k našemu domu, když nikdo, kromě mě, uvnitř není. To si pustím ty písničky nahlas a zpívám přes celej barák. A to by fakt chtělo dát do okruhu 20 metrů záterasy, ať se nikdo nepřibližuje.
5. Nejhorší na tom je, že si dokážu zpívat i na veřejnosti. Ale to už to fakt tolik nepřeháním s hlasitostí. Když jsem byla zamilovaná do HSM, holky ze mě šílely.
6. Když jsem u těch filmů, hrozně zbožňuju, když je na přepáleným DVD upozornění, že pirátství a kopírování a tím porušování autorských práv, je trestné! Hlavně, když to vidím na svých DVD, která jsou samozřejmě taky přepálená! =D
7. Už mě nic nenapadá... Nebo jo, vedle mě na stole leží Mončičák. Malá žlutá věcička, která má být, nebo spíš měla být, plyšák. Všude z něj čouhaj nitky a má napůl urvanou hlavu a čerstvě zašitou nožičku. Nejhezčí na tom je, že je o něco málo starší než já a rozhodně se ho i přes jeho stav nehodlám vzdát. Fakt nej kámoš! X)
8. Ha, najednou jsem u bodu 8. Řetězáky mi extra nevadí, ale co na nich nesnáším ze všeho nejvíc je to, že je vždycky skoro poslechnu! Takže jsem tohle vyplňovala! Sice podle toho, na co jsem si zrovna vzpomněla, nebo co jsem zahlídla (monča=)). Jinak valim dělat matiku XD
A kdo má v tomhle pokračovat? Noo, tak třeba Pluviassol, Lenka-super, Ance (alias moje spřátelené blogy X)) a pak všichni, kdo chtějí!!!
Mějte se a užívejte si řetězáky! Dokud neskončí!!!

6.část- Jeff

26. května 2008 v 20:24 | Terezka/Kolda |  btl
Po nějaké době je tu další - předposlední část povídky Back to love s názvem jedné, ne moc hlavní postavy- Jeff. Není moc dlouhá, ale poslední bude lepší. Mrzí mě rozloučit se s takovou povídkou, byla moje oblíbená, ale už mi to nějakou chvilku nahrazuje Nový začátek.
Hezké počtěníčko a ať se líbí
_______________________________________________________________________________________________
Při všech mých problémech mi už odmala pomáhala hudba. Všechny mé trápení. Stačilo se do ni jen ponořit a zapomenout na okolní svět. Stejně tak i tanec. Při něm všechnu bolest a smutek ze sebe zvládnu dostat. Takže mě potěšilo, že jsem měla trénink. Vzala jsem si tepláky a tílko, které jsem měla na tancování a přes to si hodila jen lehkou bundu. Nasedla jsem do autíčka, pustila si rádio a vyjela.Za nedlouho už jsem zastavovala před velkou budovou, kde za oknem ve třetím patře byl vidět plakát s nápisem Piece of life. Vystoupila jsem a málem mě chytl infarkt. Kolem totiž zrovna prošel Duke. Přes rameno tašku a na uších sluchátka. Poznala bych ho kdekoliv, ale stejně byl nějaký jiný.
No jo, už to dává smysl. Vždyť říkal, že má v plánu jet studovat do Ameriky a tady vypadal trochu starší. Byl vyšší a víc svalnatější. Ten boxovací pytel, co měl v pokoji zanechal stopy. Vlna naděje a ještě něčeho, co jsem nedokázala rozeznat, která mě zaplavila, byla zase pryč, protože jsem věděla, že tohle ve skutečnosti není on. Vlastně je to on, ale neví, kdo jsem já. Teoreticky mě asi vůbec nezná. Nebo že by mohl? Rychlým krokem jsem se vydala za ním a když jsem ho doběhla, zaklepala jsem mu na rameno. Otočil se a sundal si sluchátko.Nadzvedl tázavě obočí a jeho pohled říkal: co potřebuješ?
Trochu jsem znervózněla. netušila jsem, co mu mám říct.
"Znáš mě?" jo,tak to si fakt zabodovala, Sam.
Zasmál se. "Měl bych?"
Zamračila jsem se pro sebe. "Asi ne, promiň,musela jsem si tě s někým splést. Ahoj."
Otočila jsem se odcházela. Ještě za mnou zavolal. "Jo, měj se, Sam." prudce jsem zastavila a otočila se. Teď se mračil on. Protřepal si hlavu, vrhl po mě zmatený pohled. "Ty taky, Duku." řekla jsem a usmála se. Jeho výraz byl ještě zmatenější. V podvědomí asi o mě něco věděl, jinak ne.
Vyšla jsem do třetího patra velké hnědé budovy s oprýskanou omítkou a starými bílými okny. Hudba hrála naplno a tak nebylo těžké se v ni ztratit. Celá jsem se ponořila do tance a přestala tak myslet na všechny problémy, které mě trápily už nějakou dobu. K mé smůle mi čas utíkal rychle a tak brzo můj hodinu a půl dlouhý rozptylovací program skončil. Šla jsem do šaten a převlíkla si jen tílko, protože v teplákách jsme přišla. Když jsem vycházela z budovy, narazila jsem do nějaké osoby. Zvedla jsem hlavu, abych se omluvila a viděla před sebou Jeffa.
"Ahoj, zlato." pozdravil mě s úsměvem. Zamračila jsem se.
"Čau. co chceš?" zeptala jsem se ne příliš mile.
"Ale no tak, Sam. Stýskalo se mi. A tobě taky. Nikoho sis nenašla, tak se můžeme vrátit k tomu, kde jsme skončili." navrhoval s trochu samolibým úšklebkem. Teď opravdu nedokážu pochopit, co se mi na jeho úsměvu tolik líbilo. Zvedla jsem ruku a zapíchla mu ukazováček do hrudi. "Tak zaprvé: Jestli myslíš tím, kde jsme skončili to, jak si mě podved a zesměšňoval, nemám chuť. Za druhé: Fakt jsem po tobě moc netesknila, možná poroto - a to je taky třetí důvod - ,že jsem si přece jenom někoho našla." Úsměv mu pohasl, ale zato se vykouzlil lehký na mé tváři. Jeho výraz se změnil spíš v rozzuřený. Hrubě mě chytit za zápěstí a škubnul mnou k sobě.
"Ty děvko! Ty. Nebudeš. S nikým. Jiným." syčel mi do obličeje. Co s ním je? Nikdy takovej nebyl. Nebyl žárlivej, nikdy si mě nepřivlastňoval, nikdy mě nenadával. Proč se změnil?
Byl hnusnej, nezůstala jsem pozadu. "A jak mě zastavíš?"zasyčela jsem mu do ksichtíku úplně stejně a nezapomněla na přivřený oči, zvednutý obočí a snaha o vražednej pohled byla taky. Jenže on napřáhl ruku a jednu mi ubalil. Jen jsem valila oči. To už nebyl on. Předtím by mě facku nikdy nedal. Chytila jsem se rukou za tvář a nevěřícně a zděšeně na něj koukala.
Taky jen tak stál a zíral na mě zděšeným pohledem. Doufám, že byl zděšenej ze sebe. Jenže pak se začaly jeho rty hodně pomalu roztahovat do úsměvu. Ten mu ale nevydržel dlouho, protože byl sražen k zemi. Fakt. V jednu chvíli tam stojím s rukou na tváři a on se naproti mně šklebí a v druhé kolem mě někdo prolítne a vrazí mu pěstí takovou ránu, že Jeff slítl na zem. Podívala jsem se, kdo mu udělal to, co jsem měla v plánu už nějakou dobu. Když se dotyčný postavil, koukala jsem mu přímo do tváře. Do známé tváře patřící Dukovi.

sonb

26. května 2008 v 17:43 | Terezka/Kolda |  zprávičky
Všechno je jednou poprvé a tak jsem se zkusila se svým blogem přihlásit do sonb soutěže.
Tak, jestli se vám tento blog líbí a myslíte, že by mohl vyhrát, budu moc ráda, když budete pro mě (Kolda) hlasovat! Díky moooc a mějte se!!!
Koli

Blog o všem... možném i nemožném

25. května 2008 v 22:59 | Terezka/Kolda |  spřátelené blogy
Ahoj=)
Dneska mi napsala Lirael, jestli nechci spřátelit blog a já ráda souhlasila. Skvělá holka, která nádherně píše! Taky mě má na své stránce nasáčkovanou pořád! (Natáhni ruku a dotkni se hvězd je upa nej povídka!!! )
Desing blogu ještě víc přiláká, je krásně sladěn do modra a protože má Lirael ráda modrou, obrázek sem dám stejné barvy (ale ten ještě teprve bude...=))
Na její blog se určitě podívejte a vsadím se, že tam nebudete naposledy

Pluviassol

25. května 2008 v 22:21 | Terezka/Kolda |  spřátelené blogy
Další spřátelený blogís je blog Pluviassol.
Je to moc super holka, seznámily jsme se na Edwardcullen.kx.cz. Na jejím blogu najdete snad všechno, od příběhů, přes EMO a různé srandičky po filmy. (Pár pařmenů 4ever! =D).
Její krásný blog můžu jen doporučit!
Tak tady:

+ druhý její krásný blog! Celý o skupině Rattle bucket!

Ance´s fictional world

25. května 2008 v 22:09 | Terezka/Kolda |  spřátelené blogy
Nedávno mi napsala Ance, jestli nechci spřátelit blog a já samozřejmě souhlasila.
Ance je úžasná spisovatelka a její blog jsem objevila už asi před půl rokem. Byla to první stránka, kam jsem začala pravidelně chodit na příběhy. A to fakt krásný příběhy! Strašně jsem zbožňovala mediátora a ona o něm psala - to mě tam přivedlo. Jenže psala i spoustu dalších příběhu a tak jsem se pomalu ale jistě stala pravidelným návštěvníkem=)
Ale od té doby už těch stránek bylo víc... Tak tady to je:

SB=spřátelené blogy

25. května 2008 v 21:50 | Terezka/Kolda |  spřátelené blogy
Ahojky=)
Tenhle blog mám už od srpna, takže to bude brzo rok, ale nějak víc starat jsem se o něj začala až kolem Vánoc.
Poslední dobou jsem se na to vrhla nejvíc a asi zásluhou toho teď nějak spřátelujem blogy.
Nikdy jsem nevěděla, co spřátelení blogů přesně obnáší a doteď asi úplně newím , ale prošla jsem pár blogů a nejvíc jsem se inspirovala u Lariel a vytvořila si na SB rubriku. Ty stránky v ní jsou FAKT ÚŽASNÝ a všem je doporučuju! Tak se jukněte=)
Mějte se fajn! Ale ne líp než já !! nebo jooo!!
Koli=)

5.část - psychiatra? ne!

25. května 2008 v 14:34 | Terezka/Kolda |  btl
AHoj=)
Tak konečně přidávám slibovanou pátou část. Slíbila jsem, že ji přidám ještě včera, ale nebyl čas, tak se omlouvám. Už to bude mít asi jen dvě pokračování. Tak si užijte počteníčko a doufám, že se bude líbit
________________________________________________________________________________________
Psychiatra? Ne!
Sedla jsem si na postel. Položila kytku vedle sebe a o méďu jsem si opřela bradu a přemýšlela. Byla jsem malinko zmatená. Vlastně nebyla. Jen moje myšlenky. Ne. Já. No tak to vidíte? Jedna pravda to může vyřešit. Ale která? Mám si to přiznat? Ok, zamilovala jsem se do Duka. Další? Nemůže to vyjít. Jsme každej z jiné doby. A jestli chcete slyšet další? Tak to je ta, kterou musím Dukovi říct.
Došla jsem k oknu a podívala se ven. Tady svítilo ještě docela ostré odpolední slunko a foukal teplý vítr. Převlíkla jsem se do plavek, na který jsem si natáhla ty černý kraťase z rána. Plán - jít na pláž. Došla jsem dolů do kuchyně, kde už byla máma.
"Sam, zlatíčko, kde se tady bereš? Já myslela, že jsi pryč. Neviděla jsem tě přijít."
"Jen sis mě nevšimla, mami. Už jsem chvilku doma. Jdu ven na pláž. Brzo přijdu. Měj se." zamávala jsem ji a šla ke dveřím.
"Dobře, zlato. pápá."
Hodně dlouho jsem chodila po útesech a nakonec došla na pláž. Už začalo zapadat slunce a pláž se vylidnila. Boty držíc v ruce jsem brouzdala po písku, který chvilkami zalila větší vlna. Slunce se odráželo o vodní hladinu a nebe se zbarvovalo do všech odstínů růžové a oranžové. Nakonec ta velká hořící koule zapadla za oceán. Pomalu jsem se vydala domů.
"Ťuk ťuk." ozvalo se zpoza dveří současně se zaklepáním. Seděla jsem ve svém posteli na posteli, opřená v polštářích o její pelest.
"Ano?" dveře se otevřeli a vešel Kevin. "Ahoj, Keve." pozdravila jsem ho, ale neodpověděl. Přišel a sedl si ke mně na postel.
Nadechl se a spustil. "Ty ses debil! Ty ses snad úplně zbláznila!" vyjel na mě až jsem se přikrčila.
"Co je?" zeptala jsem se tiše a opatrně.
"Můj, Bože! Jak ses mohla zamilovat do kluka z minulosti?!"
Teď jsem se naštvala já. "Tys mi poslouchal myšlenky!" obvinila jsem ho. Pokrčil rameny.
"Ale jaks mohla udělat takovou blbost?"
Sklopila jsem hlavu. "Nějak jsem to... nezvládla."
Teď už nebyl nějak naštvaný. Spíš plný soucitu. "Měla bys tam přestat chodit, Sam. Nemůže to dopadnout dobře."
Měl pravdu. To je na tom to nejhorší.
"Dobře. Už to skončím." vyslovila jsem pomalu. "Jen naposledy, Kevine."
"Jak myslíš." zvedl se, povzbudivě se na mě usmál a odešel. Zůstala jsem skoro nehybně sedět a hlavou mi proplouval potůček myšlenek. No, řeka by bylo výstižnější.
Byla už noc, když jsem se vydala do Dukova pokoje. Ležel v posteli a tiše a pravidelně oddechoval. Usoudila jsem, že spí. Chvilku jsem na něj koukala a pak se opatrně posadila na postel vedle něj. Zase jsem ho pár minut nehybně pozorovala a říkala si, jestli to dokážu, nevrátit se sem. Už nikdy. Za těch několik dní jsem se k němu téměř připoutala. Skoro každou volnou chvíli jsem tady s ním trávila.
Povzdychla jsem si a vstala z postele. Došla jsem k oknu, otevřela jej a vylezla na střechu hned za okno. Byla jsem ráda, že je pod tím oknem ještě střecha. Asi by se tudy hůř vylízalo, kdyby to bylo okno v paneláku. Sedla jsem si na střechu vedle okna a koukala do dálky, neurčito kam. Vlhkost v mých očích přetekla a drobné slzy se mi začali kutálet po tvářích. Jak tohle mám zvládnout? Mám se s ním rozloučit? Nebo raději jen beze slova odejít a už se nevracet. Ale taková já nejsem.
V tu chvíli jsem ucítila na rameni něčí ruku. Trochu jsem se lekla, ale neotočila jsme ani hlavu. Pohled pořád upřený do krajiny s lesem. Sedl si na střechu vedle mě a objal mě paží kolem ramen.
"Ahoj." pozdravil tiše. Spíš mi to zašeptal do ucha. Pokusila jsem se o úsměv. "Ahoj." oplatila jsem mu pozdrav hodně slabým a nakřáplým hlasem, i když jsem se snažila to co nejvíc zamaskovat. Nepovedlo se to.
"Děje se něco?" zavrtěla jsem hlavou.
"Co jsi dneska dělal?" snažila jsem se převést na jiné téma.
"Po tom úžasným dni s tebou?" usmál se. "nic zábavnýho. Stýskalo se mi." zašeptal mi zase do ucha. Povzdychla jsem si. "Mě taky." řekla jsem popravdě. Chytil mě rukou pod bradou a přitáhl si můj obličej k sobě. A pak mě jemně políbil na rty. Nejdřív něžně a pak víc vášnivějíc. V hlavě jsem měla milióny protichůdných myšlenek. Některé šťastné a nadšené, jiné říkaly, ať rychle přestanu. Víc se mi líbily ty šťastnější, ale po chvilce jsem ty druhé poslechla. Začala jsem být naštvaná sama na sebe. Zašlo to moc daleko a to jsem neměla připustit. Odtáhla jsem rty od jeho, ale pořád mi držel obličej v dlaních těsně u svého. Opatrně jsem se snažila se vyprostit. "Do háje," říkala jsem si potichu pro sebe. "to není možný, já sem kráva." Nadávala jsem si pořád dokola. Snažila jsem se jen pro sebe, ale Duke mě slyšel.
"Sam, promiň, neměl jsem..." zněl smutně. V jeho očích byla bolest.
"Ne, nemůžeš za to, já.. neměla jsem.. musím..já..." nevěděla jsem co říct. Pořádně jsem se prala se slovy. "To jsem neměla. Musím se vrátit. Neměla bych sem chodit."
"Cože?" přerušil mě. "Proč? Proč bys sem nechodila?" zamračil se a obočí se mu stáhlo.
"Neměla bych." vstala jsem a vlezla zpátky do pokoje oknem. Rychle seskočil za mnou a chytil mě za předloktí. "Proč?" zopakoval zase svou otázku.
"Je to složité." snažila jsem se přímé odpovědi vyhnout.
"Snad to pochopím." Nevzdával to. Zhluboka jsem se nadechla.
"Víš, že se sem jakoby… přenáším." začala jsem pomalu a od začátku.
"Vůbec nechápu jak, ale vím to." přikývl.
"No, tak já se nepřenáším ani z jiného města, ani země. chodím sem... z budoucnosti." dostala jsem konečně ze sebe. trochu vyjeveně na mě zíral. Těch deset vteřin jeho mlčení mi připadalo jako hodiny. Pak se mu obličej vyjasnil a on se se starostí v očích usmál. Oddychla jsem si. Nevěděla jsem, jak by to mohl vzít. Třeba by to fungovalo i tak. Každý den se sem přenášet. V hlavě jsem teď měla řešení na všechno. Nemyslím, jak vytvořit světový mír, ale na všechno ohledně našeho vztahu. Ten pohled na budoucí dny, týdny, měsíce nebo já nevím, jak dlouho, byl mnohem optimističtější. Jenže on to všechno zkazil.
Vyrovnaným a opatrným hlasem řekl: "Dobře, teď raději zavolám doktora, možná ses bouchla do hlavy." úsměv mi ztvrdl na tváři. Myslí si, že jsem debil. že potřebuju svěrací kazajku a co nejrychleji převézt na oddělené pro duševně choré, když si myslím, že můžu cestovat časem? Jenže já si to nemyslím. Já to vím. Začal se teď strašně smát. "Dobře, už toho necháme." Snažil se říct přes smích, ale moc se mu to nedařilo. Beze smíchu jsem se na něj dívala, obočí trochu pozvednuté. Čekala jsem, kdy se přestane smát. Po chvíli se skutečně uklidnil a když viděl můj výraz, dodal: "Sam, snad si to vážně nemyslíš?" zeptal se nevěřícně. Můj výraz se nezměnil, jen se mi oči zaplavily slzami. "Děláš si srandu, že jo? Přece bys nevěřila na cestování v čase?" Pořád jsem nic neříkala a jen jsem cítila, jak mi po tvářích tečou slzy. Jeho úsměv pohasl. "Sam?"
"Jo,Duku!" zakřičela jsem na něj sama zaskočená svým náhlým vzplanutím hněvu. "Já na tohle věřím! Já sem chodím z jinýho času. Já JSEM z roku 2008!" s očima plnýma slz, ve kterých byla vepsaná bolest jsem se od něj odvrátila a sklopila hlavu. Vlasy mi spadli do obličeje. Zlost ze mě vyprchala a nahradil ji smutek a zklamání. Duke jen ohromeně pozoroval moji reakci, jenže já se zase zklidnila. Zase jsem se k němu otočila.
"Kev měl pravdu, už jsem sem neměla chodit. Nechala jsem to zajít dál, než jsem měla."
Prošla jsem kolem něj k oknu, ale on mě přitom zase chytil za ruku. Povzdychla jsem si.
"Počkej, přece nemůžeš jen tak odejít. Jen odejít kvůli tvé představě, že cestuješ časem. Jen si to myslíš, bude to v pohodě, půjdeme za doktorem, neodcházej." prosil. Co si myslí? že mě pošle k psychiatrovi? To teda ne. Pootočila jsem jen hlavou k němu, tělem namířená pořád ven.
"Duku, já nepotřebuju pomoc. Možná potřebuju, ale ne v tomhle ohledu a rozhodně ne od psychiatra!" vrátila jsem se pohledem k oknu. "Myslela jsem si, že jsi jinej. Že to pochopíš a nebudeš se smát. Že to nějak půjde." zavrtěla jsem lehce hlavou, vymanila ruku z jeho sevření a zavřela oči. Když jsem se přemisťovala, slyšela jsem jak za mnou zavolal moje jméno.
Zjevila jsem se před domem. Nevím proč. Vždycky jsem se vracela přímo do pokoje, tam, kam jsem chtěla. Byla noc a v domě všude zhasnuto. Bylo zamčeno, ale naštěstí byl z boku dobu velký dub, vysoký ke střeše. Vylezla jsem přes něj na střechu a došla k oknu mého pokoje. Chytila jsem se za okap a zhoupla se dovnitř.
Šla jsem si dát sprchu a tím se snažila pročistit si hlavu. Nejsem si jistá, že to pomohlo a tak jsem vsadila na hluboký spánek. Nebyl hluboký, ale aspoň jsem na chvíli zapomněla a to bylo uvolňující. Prospat jsem se ještě mohla, ještěže je zítra neděle. Vlastně už dnes.
Probudila jsem se kolem poledne. Nevím, jak poznal, že jsem se zrovna probudila, ale v tu chvíli, kdy jsme se na posteli posadila, zaklepal na dveře Kevin. Vešel a se starostí v očích si mě prohlížel. "Co je?" zeptala jsem se už trochu nervózní z jeho pohledu.
"Viděla ses už v zrcadle?" vykulila jsem oči, vyskočila z postele a rychle došla k zrcadlu. Ten odraz se mi vůbec nelíbil. Kruhy pod zarudlýma očima a bledá kůže. Když k tomu připočítáte ty nehorázně rozcuchané tmavé vlasy, může vám vyjít zombí. Ou, myslela jsem, že se mi jen zdál sen, ve kterým tak brečím, ne že to bylo doopravdy. Vrhla jsem zoufalý pohled na Keva, který za mnou přišel a objal mě.
"Řekni mi, prosím, co se stalo." žadonil. Povzdychla jsem si a posadila se na postel. Kev udělal to samé. Znovu jsem se zhluboka nadechla, pak vydechla a začala.
"V noci jsem za ním šla. Spal. Sedla jsme si na střechu, je z ní krásný výhled. Přišel za mnou a pak jsem se políbili." Možná by někomu přišlo divný říkat tohle svýmu bráchovi, ale on byl můj nejlepší kámoš, moje moudrá vrba, ke které si chodím pro radu a porozumění. Byl pro mě někým, komu můžu říct vše a nebát se, že by se o tom dověděl i někdo jiný.
"Uvědomila jsem si, že jsem to nechala zajít dál a pak jsem mu řekla, že sem chodím z budoucnosti." Vzpomněla jsem si na tu noc a málem jsem zase začala brečet. Popotáhla jsem, ale slzy se naštěstí nedostavily. Kevin nic neříkal. jen tiše seděl a nechal mě mluvit.
"Myslela jsem, že to snad pochopí nebo tak něco, že to prostě nějak půjde, ale on se začal smát. Myslel si, že si dělám srandu. Když viděl, že se nesměju, snažil se sebe ujistit, že si přece nemůžu něco takovýho myslet, že bych mohla cestovat časem a navrhl mi psychiatra!" zase mě naplnila ta zloba. Jenže pak jsem opět posmutněla a sklopila oči na své ruce. "Nečekala jsem takovou reakci. Ne od něj." Kevin si to doposlechl a objal mě. Zase mě tekly po tvářích slzy. Asi bych nepřežila, kdyby Kevin neměl taky schopnosti a nevěděl nic o mých a já to neměla komu říct. Se vším mi pomáhal, až že už toho bylo.
"Někteří mají takové dary a zase jsou jiní, kteří je nedokážou chápat." pověděl potichu. Zase jsem se uklidnila a Kevin mě nechal samotnou. Bylo odpoledne a na obědě mě naši oznámili, že jedem společně na piknik. Na něj jsem ale opravdu neměla náladu a tak jsem řekla, že nejedu. Mamka se začala zlobit, že když už se takovej výlet pořádá, ať jede celá rodina, ale Kev se mě zastala a nakonec odjeli všichni, jen beze mě. Vzala jsem si svoje oblíbené volné černé tepláky, velkou červenou mikinu na zip, ale s velkýma kapsama a kapucí. Tu jsem si nasadila na hlavu a na uši si dala sluchátka. Lehla jsem si do postele a zapnula MP3 s mýma oblíbenýma písničkama. Teď jsem ale místo toho poslouchala smutný a pomalý. Hodně jsme se zaposlouchala do písničky When you´re gone od Avril. Pustila si ji naplno a ponořila se do jejího rytmu, slov, melodie. Nějaká slova vystihovala přesně mé pocity, některá jim byly cizí.

3.kapitola- Návrat Victorie

21. května 2008 v 22:33 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Tak tady je třetí kapitolka. Je trošku kratší, ale nějak mi to dneska přestává myslet, tak radši sem to ukončila, ať nepíšu blbosti
_______________________________________________________________________________
3.kapitola- návrat Victorie
Najednou, jako mávnutím proutku, jsem se uvolnila. Víc jsem se opřela o pravou nohu, levou pokrčila a zkřížila ruce na hrudi. Victorie mě nejistě sledovala. Moje počínání se ji nelíbilo.
"Dobře," souhlasila jsem.
"Co dobře?" znovu se zamračila a nervózně si mě měřila pohledem.
"Můžeš mě zabít." Řekla jsem rozhodně, až mě samotnou to překvapilo. Udělala jsem krok blíž k ní. Ale ona couvla.
Říct, že vypadala zmateně by ani v nejmenším nevystihlo její pohled.
"Cože? Chceš smrt?" přikývla jsem.
"Sama jsi to řekla. Já bez nich už ani nežiju. Smrt bude maximálně vysvobozením." Vysvětlovala jsem a koukala přitom do země. Pak se ji podívala do obličeje. Byl pořád zmatený ale byl tam i záblesk pochopení.
"Opustil tě? Odešel?" ptala se. Teď mi její tón hlasu spíš připomínal, jakoby byla moje kamarádka, která se mě snaží utěšit.
"Našel si někoho jiného." Sklopila jsem zase hlavu.
"Takže,.." pokračovala zamyšleně, "Když tě zabiju, už mu to neublíží? Musím nějak pomstít Jamese!" řekla spíš pro sebe trochu rozzuřeným hlasem.
"Druh za druha." Řekla jsem, když jsem si vzpomněla na svůj sen. Přikývla.
Její rty se zase zvlnily do úsměvu. "Tak ti udělám aspoň ze života peklo." Usmívala se a tleskla si rukama, jak se ji to podařilo vymyslet. Spíš to říkala, jako by kvůli dešti nemohla jít nakupovat a tak vymyslela lepší plán - video večer, než jako to, že místo smrti mě jen bude zaživa týrat. A rovnou s tím začala.
"Co kdybych se byla podívat na, jak že se jmenuje? Charlie?" teď jsem ztuhla. Ona bude ničit můj život tím, že ho zničí těm, které miluju? To je ještě horší než cokoliv jiného.
Moje další dva měsíce života byly peklo. Už jsem nebalancovala nad propastí. Tentokrát jsem do ni spadla a čím dál víc mi připadalo, že se nade mnou temnota uzavírá. Že se propadám pořád hlouběji a jen čekám, jak dlouho ještě můžu padat, než nadejde tvrdá rána a já skončím na dně. Victoria mě sledovala na každém kroku. I když už chvilkami vynechávala, začala jsem trpět stihomamem. Pořád jsem ji všude viděla. Ty její zářivé rudé vlasy a úsměv na rtech, který doplňovali oči s vražedným výrazem v očích.
Víc mě ale děsilo, jak se přibližovala k mým známým, když měla oči černé jako uhel. Asi se musela svou chuť lidské krve naučit potlačit a nikde jsem tady neslyšela o vraždách. Musela chodit lovit daleko.
Nemohla jsem Charlieho vystavovat takovému nebezpečí jenom kvůli mé hlouposti. Stejně tak Mika, Angelu a další spolužáky. Victoria se odvážila přijít i do školy. Vždycky se na ně tak dlouho dívala, že jsme měla strach, že po jednom z nich skočí.
Najednou jsem dostala strašný záchvat histerie. Brečela jsem, řvala a řekla Charliemu, že to nezvládnu. Sbalila si pár věcí - mikinu, kalhoty, tričko,tepláky - a vyběhla z domu, jak nejrychleji jsem uměla. I když Charlie, hned jak se vzpamatoval, vyběhl za mnou, schovala jsem se do lesa. Nenašel mě. Dokonce nechal vyhlásit pátrání a hledali všichni tři policisti z jeho stanice. Ale měla jsem dobrý úkryt. Dvě velké klády, které v lese přes sebe leželi už dlouho, byly porostlé mechem a tvořili přístřeší. Schovala jsem se tam před deštěm i silným větrem a hlavně před společností lidí, které mám ráda. I před Viktorií. Ale nevím, na jak dlouho. Moje "obydlí" bylo vyhovující pro chvilkové přebývání, než odjedu úplně z města nebo ze země, ale nemělo nejvhodnější místo. Bylo hodně blízko Naší louky. Té, kde mě Edward poprvé ukázal, jak se od něj odráží paprsky slunce. Poprvé přede mnou vystoupil na světlo a já viděla jeho pleť, která se ve vteřině proměnila na bílou plochu posetou miliony malých diamantů. Bolelo na to vzpomínat. A hodně, ale tahle skrýš byla ideální a ty klády bych opravdu přestěhovat nedokázala, takže jsem to musela vydržet.
Týden jsem tam byla. V mé skrýši, která se mi zatím stala domovem. Nebo aspoň měla stát. Nepodařilo se.
Nejedla jsem. Neměla jsem hlad. Z domu jsem měla dvě flašky vody a pár rohlíků, ale snědla jsem jen jeden. Stejně tak vypila jen půl láhve vody. Druhou jsem měla spíš na umytí. Necítila jsem se nejlíp, sprchu bych potřebovala a konečně se prospat v posteli taky, ale moc jsem to nevnímala. Pořád jsem byla tak nějak schoulená v klubíčku a toužila, aby se Edward vrátil. Strašně jsem si to přála, aby řekl, že to byl jen vtip a ta holka ho políbila, když to on nechtěl. Druhá polovina mého já na něj byla ale naštvaná. A ty dvě poloviny spojit - to bylo ještě horší. Týden jsem přežívala úspěšně schovaná před Victorií i světem kolem, ale ne na dlouho. Dostihla mě - teda Victoria. Objevila se před mým doupátkem s úsměvem na tváři a už jen to mi nahánělo hrůzu. Ona se ale po chvíli zamračila.
"Už tě mám plný zuby." Prohlásila.
"Nápodobně." Zasyčela jsem.
"No výborně. Takže ti nebude vadit, když tě zabiju?"
"Posluž si." Přišlo mi to víc jako odpověď na půjčení kosmetiky, než jako odpověď, jestli můj život bude pokračovat nebo ne. Ale tohle už mě nebavilo. Vylezla jsem z teď už prozrazeného úkrytu.
"Pěkný místečko sis našla." pochválila mi výběr.
"Dík, tahle louka mi nechala dost vzpomínek a tahle skrýš je 3+kk, kdo by to nebral?"
Zasmála se. Ale mě do smíchu nebylo. Už nějakej ten pátek…
"Tak jo? Kousneš mě a vysaješ? Nebo mě uškrtíš?" Přišlo mi tak strašně jednoduché mluvit o své smrti. Jako o počasí a to, musím přiznat, nebylo dneska nic moc.
Victorie a najednou trochu zarazila. Lehce zavětřila a otočila hlavou. Chvilku se zamyslela a pak nasadila zas stejný výraz, který dával jasně najevo nadvládu. Věděla, že tady je ona ta, která má navrch.
"Spíš tě vypiju. Tvoje krev musí být tak sladká. Moc hezky voníš, víš?"
"Jo, to už jsem dlouho neslyšela." Hlesla jsem.
Přikrčila se a přichystala ke skoku. Taky jsem se skrčila, ale nikam jsem neskákala. Spíš mě trochu polil strach. Ale taky úleva. Všechno to budu mít za sebou. Zavřela jsem oči a čekala. Ale nic se nedělo. Po chvíli jsem je otevřela a jen viděla, jak po Victorii někdo skočil a svalil ji k zemi. Uslyšela jsem výkřik a pak několik dalších hlasů.

2.kapitola-Propast

21. května 2008 v 21:38 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Ahoj=) Tak je tu druhá kapitola.. Měla jsme už komentáře, že je to melancholický a smutný(spíš k té první asi...), ale prostě to tak je Další už tolik asi nebudou..ale stejně to šťastnej bude mít asi až konec.. no a to se vlastně ještě neví, protože se mi tam něco trochu kryje a nevim moc dopředu, jestli Bella s Edwardem budou pak vůbec spolu... = já ráda napínám
No, to už by stačilo s těma mýma kecama,ne? Užijte si čtení
_________________________________________________________________________________________
2.kapitola - propast
Z pohledu Belly:
Nemohla jsem tomu uvěřit. Že by mě Edward jednou opustil, jsem tušila. Věděla jsem, že pro něj nejsem dost dobrá. Ale fakt to bolelo. Ale uvěřila jsem Alici. Edward byl schopný něco takového udělat pro moje bezpečí. Jenže když mě tam dovedla a já viděla, jak se tam líbá s nějakou holkou, málem se mi zastavilo srdce. Našel si někoho. Byla to pěkná upírka. Zrzavě blonďaté vlasy, víc jsem neviděla. Nahrnuli se mi do očí slzy a pak jsem jen chtěla být co nejrychleji pryč. Ale ten pohled na ně mě bude užírat ještě hodně dlouho. Nechtěla jsem domů a tak jsem běžela do lesa vedle jejich domu. Sice směrem k nám, ale chtěla jsem být na místě, kde mě nikdo nenajde a jen tam sama chvíli brečet. Možná delší chvíli. Ale uběhla jsem sotva padesát metrů a hned zakopla o větev trčící ze země. Ale přede mnou ze země vyčníval její druhý konec.Nabodla jsem si na něj ruku,když jsem padala a pak si ji víc rozřízla,když jsem dopadla.
Asi bych tam zůstala ležet kdovíjak dlouho, protože jsem na nic jiného neměla sílu. Jen ležet a brečet, ale z té krve se mi zvedal žaludek. Takže jsem se hodně pomalu zvedla na kolena, pak do sedu. Podívala jsem se na tu ruku. Měla jsem ji skoro stejně pořezanou jako tu druhou, když jsem na své oslavě spadla do rozbitých talířů a střepů od sklenic. Zranění na ruce mě štípalo, ale přitlačila jsem ji tím krvavým na tričko. Nemohla jsem tu krev ani vidět. Snažila jsem se moc nedýchat a když už, rozhodně ne nosem, abych tu krev necítila. Obličej jsem měla ulepený od slz a na něm kousky jehličí, když jsem ležela na zemi a k tomu smíchaná krev, když jsem si otírala tváře. Skvělá kombinace.
Pomalu jsem vstala na nohy a opírající se o stromy se belhala směrem domů. Slzy mi tekly po tvářích a kdykoliv jsem objevila nějaký pařez nebo shozenou velkou kládu, sedla jsem si a na chvíli si odpočala.Už sem se víc blížila k domu- to bylo jediný,co jsem věděla. A ještě ani ne na jisto, protože je možný, že jsem chvílemi měnila směr. Snažila jsem se co nejvíc si vzpomenout, jak jsme se ve škole na základce učili, jak se určují v přírodě světové strany. Podle lišejníku na stromech jsem určila sever. Ale pak jsem musela vzpomínat, na jaké světové straně leží náš dům. Začala padat tma. Stromy ještě víc stínily a tak jsem pomalu přestávala vidět dál. To nezvládnu. Nedostanu se už dneska domů. Ale to jsem nemyslela. Nezvládnu žít bez Edwarda. Strašně moc ho miluju, ale teď ho i nenávidím. Asi. Jak dlouho s ní byl? Zůstal se mnou pak už jen ze soucitu? Tohle nevydržím. Ale tohle musím vydržet. Zase jsem vstala a pomalu šla dál.
"Bello! Bello!"slyšela jsem někoho volat.
"Tady jsem!" zakřičela jsem, ale jen v mé mysli. Nemohla jsem v sobě najít hlas. Po pár pokusech se mi to povedlo.
"Bello?" zkusil to ten dotyčný znovu.
"Tady." řekla jsem znovu. Proč mě tu někdo hledá? Dobře, je tma, ale přece nemám večerku v devět.
"Charlie, tady je!" zařval ten chlápek. Po chvilce jsem uslyšela Charlieho známý hlas,který se přibližuje. "Bello!" S rukou pořád přitisknutou k tričku jsem zůstala stát opřená o strom. Nevěděla jsem, odkud přesně ty hlasy jdou. Až jsem tátu zahlédla, vyšla jsem mu naproti. Měl baterku a když mě s ní objevil, zase ji sklopil,aby mi nesvítil do očí. Přišel i ten druhý chlápek, který mě našel.
"Bello."objal mě Charlie. "Kde jsi byla,měl jsem strach." sykla jsem bolestí, když mě stiskl tu ruku.
"Jsi v pořádku?" starala se a snažil se mě prohlídnout.
"Proč mě hledáš, vždyť nemám večerku v devět."vyčítala jsem mu. Chvilku se na mě díval a pak zavrtěl hlavou.
"Bello,vždyť je něco kolem tří hodin ráno."
Ou, to uteklo podezřele rychle.
"Charlie! Její ruka." upozornil ho ten chlápek. Charlie mi posvítil na ruku. Viděl, že je v pořádku a tak posvítil na druhou. A viděl krev. Hodně krve. Asi jsem ji dost ztratila, proto jsem byla tak malátná a musela se opírat o stromy a každou chvilku odpočívat.
"Můj bože, Bello!" co se ti stalo?" opatrně zvedal mou ruku a prohlížel si ji. Zase jsem ucítila známý pach rzi a soli a udělalo se mi zle. Takové množství pachu krve a její ztráta měli za následek jen to, že jsem ztratila vědomí.
Probudila jsem se doma. Ve své posteli. Vzpomněla jsem si na sen, co se mi zdál. Byl v něm Edward, ostatně jako v každém mém snu. Ale tentokrát se držel za ruku s tou zrzavou holkou. Pak odešli a já zůstala stát v temnotě. Volala jsem jeho jméno, chtěla ho zpátky, ale taky jsem na něj cítila zlost. najednou se za mnou objevil James a Victoria. Když jsem se k nim otočila, James padl mrtvý k zemi a pak zmizel. Vicotira se na mě dívala nenávistným pohledem.
"Druh za druha, Edwarde Cullene." řekla. Skoro to zavrčela. Přikrčila jsem. Ona se ke mně rozběhla a s vyceněnými zuby se ke mně vrhla.Skrčila jsem se ještě víc a zavřela oči. Zakřičela jsem a když jsem otevřela, už jsem ležela na posteli a byla vzhůru.
Ruka mě pořád bolela a pořád jsem byla upatlaná od krve. Ale místo řezu tam byly mašličky z náplastí,abych neměla ránu otevřenou. Vstala jsme z postele a šla si dát sprchu. Když na mou hlavu bubnovaly horké kapky vody, hodně jsem nad Edwardem přemýšlela. Měl někoho jinýho. A kdoví jak dlouho. Bez něj to přece taky zvládnu. Je to jen kluk. Jen kluk. Plus upír a má životní láska, říkal pořád někde můj podvědomí hlas. Snažila jsem se ho co nejvíc zatlačit, ale pořád tam byl. Nakonec jsme ho umlčela a zbylo jen odhodlání, že jeho odchodem se rozhodně zničit nenechám.
Sešla jsem dolů po schodech, kde už čekal Charlie a náhodou mi nachystal snídani. Nachystal mi omelety. Byl moc hodnej. Místo čerstvých vajíček ale kuchyní smrděla spíš spálenina.Ale snaha se cení.
"Tak co ruka?"zeptal se. Viděla jsem, že to není všechno, na co se chce ptát.
"Už je dobrá." zalhala jsem a šla si sednout ke stolu, kde zrovna servíroval z pánvičky na talíř cosi žluto bílo černého. Alias Charlieho amoleta.
"Díky." poděkovala jsem, když mi ji položil na talíř.
"No,není to moc povedené, ale.."
"Je to super." pokusila jsem se o povzbudivý úsměv. Málem se začal červenat. Po snídani jsem mu chtěla pomoc s nádobím, ale rázně to odmítl, že mám pořezaný obě ruce a celkem dost.
"Bello, já vím, že asi nebude pro tebe příjemné o tom mluvit, ale.." začal a já dobře věděla jaké téma myslí.
"Bello, Cullenovi prý odjeli z města. Carlisle dostal nějakou lepší nabídku na Aljašce. A prý tam mají známé. Jen, že E-" nadechl se zhluboka.
"Že Edward odjel taky a už se nevrátí." dokončila jsem za něj. Přikývl.
"Řekl ti to?" ptal se dál opatrně.
"Řekl, že se semnou rozchází a že odjíždí. Neřekl mi, že má holku, ale to jsem zjistila sama."
Charlie zalapal po dechu. Pak se zase uklidnil. Nebo se o to snažil. "Bello, vím, že to pro tebe musí být těžké, ale musíš se s tím vyrovnat." snažil se mě konejšit. Ale to jsem nepotřebovala. Já jsem byla rozhodnutá na něj zapomenout.
"Jsem v pohodě." řekla jsem ,ale na konci se mi trochu roztřásl hlas. Zvedla jsem se a odešla do pokoje.Sedla jsem si do houpacího křesla, ve kterém vždycky sedával on.
První den jsem zvládla. Druhý den jsem zvládla. První týden jsem zvládla. Pak už to šlo z kopce....
Uvědomovala jsem si, že jsem s ním trávila tolik času, že teď nemám co dělat. A to mi to ještě ztěžovalo. Pořád jsem na něj myslela, ale nevěděla, jestli ne i naštvaně. Čím delší to byla doba, tím víc jsem byla mimo. Celou dobu jsem stála na kraji propasti, a věděla že dlouho mi balanc nevydrží. Moje noční můry k tomu jen přidávaly. Už to mohly být tak tři měsíce, od jeho odchodu. Tři měsíce bez života. Bez důvodu pro život. Chvíli jsem si bláhově myslela, že se z toho dostávám, že už to nebude tak hrozný. Ale opak je pravdou.
Když jsem se šla projít do lesa za domem, potkala jsem známou osobu. A náhodou mi rodinu mé lásky připomněla a asi ne jenom tím, že byla taky upír.
"Ale, ale, koho pak to tu máme?" zeptala se posměšně Victoria. Znejistila jsem. Nevěděla jsem, co od ní můžu čekat.
"Kdepak máš své ochránce? Na výletě?" ušklebovala se.
"Pryč." Zamumlala jsem tiše, ale věděla, že mě stejně uslyší.
"To ještě žiješ?" divila se s pořád stejně samolibým úsměvem na rtech. Pak se zamračila. "Ale přijdou o tu podívanou, když tě budu zabíjet." Na chvíli jsem ztuhla.
Ale už znám její plán. A víte co? Líbil se mi.

No promises - Shayne Ward

21. května 2008 v 12:04 | Terezka/Kolda
No promises od Shayna Warda..

1.kapitola- Odcházím...

20. května 2008 v 21:58 | Terezka/Kolda |  Nový začátek
Navazuje na začátek Nového měsíce, po Bellině katastrofické oslavě narozenin.
z pohledu Edwarda
1.kapitola- Odcházím…
"To nemyslíš vážně!" vyjela na mě Alice a zabodla mi ukazováček do hrudi.
"Je to jediný možný způsob, Alice. Nemůžu ji dál vystavovat smrtelnému nebezpečí, kdykoliv jsme trochu poblíž."
"Vždyť ji znáš! Je to Bella, myslíš, že je bezpečnější nechat ji tu samotnou?!" řvala na mě pořád. Bella je její nejlepší kamarádka, nechce ji tu nechat. Taky je to moje životní láska. Proto musím odejít. Musím ji dát šanci na normální život.
"Alice, už jsem se rozhodl a nic s tím nenaděláš! Nech to na mě a nepleť se do toho!" zakřičel jsem na ni a vyběhl z domu. Běžel jsem za Bellou. Musel jsem ji dát šanci žít, než si to rozmyslím. Za chvíli jsem stál pod jejím oknem. Podíval jsme se nahoru a říkal si, že je to asi naposled, co tu stojím. Zhluboka jsem se nadechl, i když dýchaní nepotřebuji už skoro devadesát let, a vyskočil do okna. Seděla na posteli a četla si Na větrné hůrce. Přišel jsem za ní tiše a objal ji kolem pasu. Srdce se ji rozbušilo snad rychlostí světla, jak se lekla a taky to dělal, jako vždy, můj dotyk. Ucítil jsem její sladkou vůni. Nejsem si jistý, jak dlouho se mi podaří bez ni přežívat, ale jestli ji to zachrání před strašným osudem v zatracení, musím to risknout.
"Bello," začal jsem tiše, "musíme si promluvit." Její tělo se napjalo, zavřela knížku a otočila se ke mně.
"Ano?" podívala se na mě tázavým pohledem a v jejích očích byl cítit zmatek. Otevřel jsem pusu,abych něco řekl, ale když jsem se zadíval do těch hnědých studánek, do té hloubky jejích očí, nedokázal jsem to.
"Pojď se projít, prosím." v jejích očích se zjevil záblesk strachu. Nepromluvila, jen přikývla a vstala z postele. Asi trochu očekávala, co přijde, jinak si ten strach v jejích očích nedokážu vysvětlit. Došli jsme k lesu za jejím domem.
Musím ji to říct. Musím ji dát šanci na normální život, protože ji miluju. Opakoval jsem si pořád dokola, ale mé odhodlání bylo čím dál menší, když jsem ji viděl nervózně stát. Vypadala tak zranitelně. A mohl by ji zabít jeden neopatrný upír. To nesmím dopustit.
"Bello, odcházím."
Nechápavě se zamračila. "Cože? Kam jdeš?"
"Pryč. Celá rodina odjede."
"Proč? Na jak dlouho? Chci jet s vá-"
"Navždy." přerušil jsem ji. Nedokázala promluvit, jen na mě koukala a já trpělivě čekal. V jejích očích se zračila bolest. Nemůžu ji takhle ubližovat. Chtěl jsem to už vzdát. Chtěl jsem ji říct, že nikam nepojedu a kdyby, rozhodně ne bez ní. Chtěl jsem ji říct, jak moc mi na ni záleží a jak ji miluju, ale nesměl jsem. Jestli se toto bude protahovat, už to nevydržím, a řeknu pravdu. Rychle jsem nasadil tu nepřístupnou masku s co nejvíc lhostejným výrazem a pokračoval.
"Je mi líto, Bello." chtěl jsem pokračovat, ale přerušila mě docela pevným hlasem. "Chci jet s vámi."
"Nemůžeš jet s námi, Bello."Zase vypadala spíš nechápavě. Teď a nebo nikdy. Nadechl jsem se a spustil tu nejhorší větu, co snad dokážu. Tu největší lež.
"Nechci, abys s námi jela. Už nechci, Bello." Mluvil jsem pomalu a ji se ve tváři každým slovem objevovala větší bolest.
"Ty..mě ...nechceš?"cítil jsem v jejím hlase bezmoc, ale ještě větší jsem cítil, když jsem ji odpovídal.
"Ne." podívala se vedle na zem do trávy a jen tiše dýchala.Pár minut jsme tak stálo a skoro se nehýbali.
"Dobře," řekla pomalu, ale její pohled prozrazoval opak. V jejích očích byla pořád ta bolest, co mě ubíjela. "jestli to takhle chceš." Přikývl jsem a z jejích hnědých studánek, které mi prosvěcovali život jako slunce, zmizelo i to poslední zrníčko naděje.
"Dávej na sebe prosím pozor, Bello." kývla. Udělal jsem krok k ní a ona napřáhla ke mně pomalu ruku. Chytil jsem ji a naposledy si užíval ten pocit být v její blízkosti, ten pocit, cítit teplo její dlaně v mé. Zadíval jsem se ji do očí, ale neodkázal jsem se tam dívat dlouho. I když její obličej neprozrazoval skoro žádné emoce, její oči byly výmluvné až moc. A vypovídaly jen o bolesti, kterou cítila. Pustil jsem její ruku a v sekundě byl několik desítek metrů od ní. Říkal jsem si, že se nesmím ohlédnout, že se nesmím otočit, ale neubránil jsem se poslednímu pohledu na svou lásku, kterou teď opouštím. Seděla na zemi a plakala. Ne, že by brečela, jen tiše vzlykala, ale i na dálku jsem ji slyšel díky mým upířím schopnostem. Kdybych je neměl. Kéž bych nebyl upír. Nikdy bych její život nemusel riskovat. Nikdy by nehrozilo, že ji někdo z mé rodiny zabije, když se řízne do prsty. Nikdy bych ji nemusel opouštět. Takhle jsem zahodil ten nejkrásnější cit. Lásku k ní budu cítit navěky. Každý den věčnosti, ale už ji budu jen cítit. Nikdy ne prožívat, nikdy s ní už nebudu.
Rychle jsem vrátil pohled před sebe a běžel dál. Jen ona mohla být důležitější, než moje potřeby. Než tužby po věčnosti strávené s ní.
Doběhl jsem do k domu a zrovna se minul s Alicí. Ta z domu vybíhala. Zastavil jsem několik metrů před domem a docházel pak ke dveřím normální chůzí. C je s Alicí, že tak vyběhla? V hlavě se učila nazpaměť celý anglicko-španělský slovník. Na nic jiného nemyslela. Ale když se její mysl dostala k písmenku B, objevilo se v její mysli jméno Bella. A už to víc nezamaskovala. Viděl jsem, že jde za ní říct ji pravdu. To snad nemyslí vážně! Teď už je u musí být u Belly. Skoro jsem rozrazil dveře domu, jak jsem zuřil. Ale celkem rychle jsem se uklidnil, když jsem uviděl na sedačce Tanyu.
"Ahoj," pozdravil jsem nejistě, "Co ty tady?" zeptal jsem se a snažil se o milý tón, i když ve mě byla pořád zloba na Alici.
"Prý pojedete na nějaký čas k nám a já se nudila, tak jsem vám vyjela naproti. Nevadí ti to?" zeptala se opatrně a já se usmál, jako že je to v pořádku a zavrtěl hlavou. A přitom se mi v ní urodil plán. Hodně podlý plán a hodně ji ublížím, ale za její život to stojí.
"Tanyo, mohl bych tě o něco poprosit?" přikývla. Vyšel jsem ven ze dveří a ona šla za mnou. kousek od domu jsem se zastavil. Nevadilo by mi, kdyby mě slyšeli obyvatelé našeho domu, asi by to bylo lepší.
"Vím, že to zní asi zvláštně, ale asi se sem brzy přiřítí s Alicí Bella. Je to hodně podlý, ale mohli bychom se před ní prosím políbit? Jen krátce." V mým pohledu byla zoufalost a slyšel jsem i ze svého hlasu. Bellin život musím zachránit jakýmkoliv způsobem. Tohle bude možná rychlejší a když bude na mě naštvaná, nebude ji to tolik bolet.
Přikývla. "Carlisle mi pověděl o tobě a Belle a já chápu, proč ji opouštíš. Tohle ji ale zraní hodně. Ale jestli to opravdu chceš, tak souhlasím."
"Děkuji ti, Tanyo." řekl jsem a i s ní odešel do domu. Slyšel jsem Aliciny myšlenky, jak se blížila k domu. Byla v nich nadšená, že budeme zase s Bellou spolu, že to Bella pochopila a v hlavě se ji ještě odehrávala ta scéna. Našla ji ležet schoulenou do klubíčka v lese, bezmocnou a uplakanou. "Bello," promluvila na ni potichu a chytila ji za rameno. Bella se na ni hned otočila. "Alice!" Alice ji objala a Bella ji plakala na rameni. "Bello, musíš to Edwardovi odpustit. Choval se jako naprostý debil a nedokázala jsem mu to rozmluvit, ale proto jsem taky tady. Opustil tě jen proto, že tě miluje a chce, abys žila normálně bez společnosti upírů." Po chvilce vysvětlování ji Bella uvěřila. Pořád se ještě ptala, ale proč by to dělal? Ale pak byla šťastná, že ji doopravdy pořád miluju. A Alice ji vzala na záda a doběhla s ní sem. Tady ji postavila na zem, zhruba v místech, kde jsem zastavil já, když jsem sem přicházel a k domu se taky blížily lidskou chůzí.
Posadil jsem se s Tanyou na sedačku a aby to Alice dopředu neviděla, snažil jsem se celou svojí myslí být rozhodnutý, že zůstanu s Bellou. Vyšli schody na verandu a blížily se ke dveřím. Alice počkala na verandě a nechala vstoupit jen Bellu. Tak jsem se k Tanye přiklonil a ona mi přitiskla rty na mé.
"Ty debile blbej! Jak ji můžeš takhle ublížit!" nadávala mi Alice v myšlenkách. Uslyšel jsem rychle bijící srdce a pak ještě rychlejší kroky ze dveří. Odtrhl jsem se od Tanyi a jen frustrovaně sledoval otevřené dveře a ještě zahlédl, jak kolem Alice probíhá Bella.
"Bello, to není-" chtěla ji vysvětlit Alice, ale Bella ji utnula. Podívala se na ni uslzenýma očima a bolestným výrazem ve tváři. "Fakt díky, Alice." Možná v tom měl být sarkasmus, ale několikrát se ji přitom zlomil hlas. Pak utekla pryč.
Alice vyšla před dům, aby viděla, kam běží, ale nešla za ní. Chvíli tam stála, pak přestala dýchat a vrátila se domů.
"Ty seš takovej idiot!" vyčetla mi hned, jak překročil práh. "Proč si to udělal?!"
"Abych zachránil její život." hlesl jsem.
"Zachránil?!," řvala pořád, "vždyť ji znáš, je to Bella! Jak dlouho myslíš, že vydrží na živu, než ji přejede náklaďák?! Vždyť i teď běžela do lesa a hned spadla. Musela se o něco pořádně pořezat, tu vůni krve bych cítila přes celý les!" Beze slova jsem vstal a šel do svého pokoje. Slyšel jsem za sebou Alici říkat: "Tak tohle ti neodpustím, Edwarde." Došel jsem do svého pokoje a zavřel dveře. Byl už skoro prázdný. Jen pohovka, překrytá bílým prostěradlem a prázdná police, kde byla původně cédéčka. Sedl jsem si na zem před sedačku a opřel se ni. A brečel bez slz. Mým tělem otřásaly pouhé vzlyky. Za chvíli ale někdo zaklepal na dveře. Neodpověděl jsem, ale uslyšel myšlenky Esme. "Pojď dál, mami." řekl jsem po chvíli a ona pomalu vešla.
"Je mi to líto, Edwarde."
"Nemluv o tom, prosím." přikývla.
"Jen jsem ti chtěla říct, že už odjíždíme." Teď jsem zase kývl na souhlas já a vstal ze země. Sešel jsem ze schodů a došel ke dveřím, kde byly ještě nějaké zabalené věci. Rosalie si zrovna do auta skládala tašky se svými šaty. O vedlejší auto se opíral Jasper a mnul si prsty spánky. Musel vycítit ty emoce všude kolem. Rosalie po mě vrhla zlý pohled, když jsem kolem ni procházel. V myšlenkách říkala něco o tom, že sice Bellu neměla ráda, ale tohle bylo hodně podlý. Nasedl jsme do svého Volva, kde už jsem měl sbalená cédéčka, zbytek jsme tam nechal, a vyjel. Ve zpětném zrcátku jsem vyděl vycházet z domu Tanyu s Carlislem. Kolem už se rozprostírala tma. Dovolil jsem si úplně naposledy projet kolem Bellina domu. Zrovna před nim stál Charlie ještě s pár lidmi a asi šli hledat Bellu. Ať na mě zapomene. Ať je šťastná a ať si najde nějakého muže, který ji bude milovat a ona jeho.
Ale v hlouby jsem doufal, že na mě nezapomene, že si nikoho nenajde. Pocítil jsem žárlivost. Byl jsem sobecký. Ale v obou případech jsme ji přál, ať je šťastná. Takhle bude moct mít rodinu, děti, vnoučata...
To stačí. Pustil jsem si naplno hudbu a pomalu opouštěl malé městečko Forks. Městečko, kde jsem poznal lásku a taky lásku zahodil. Kde jsem pocítil tu největší radost teď taky největší bolest. Tohle bude nový život. Nový začátek.

No promise- Shayne Ward

18. května 2008 v 17:36 | Terezka/Kolda |  texty písniček
Zatím moje neeeejoblíbenější písnička!!!! Nádhernej ploužák od Shayna Warda
NO PROMISES
A kdo by si chtěl písničku stáhnout, hledejte v rubrice Mp3 =)
Hey baby, when we are together, doing things that we love.
Every time you're near I feel like I'm in heaven, feeling high
I don't want to let go, girl.
I just need you to know girl.

I don't wanna run away, baby you're the one I need tonight,
No promises.
Baby, now I need to hold you tight, I just wanna die in your arms

Here tonight

Hey baby, when we are together, doing things that we love.
Everytime you're near I feel like I'm in heaven, feeling high
I don't want to let go, girl.
I just need you to know girl.

I don't wanna run away, baby you're the one I need tonight,
No promises.
Baby, now I need to hold you tight, I just wanna die in your arms

I don't want to run away, I want to stay forever, thru time and time..
No promises

I don't wanna run away, I don't wanna be alone
No Promises
Baby, now I need to hold you tight, now and forever my love

No promises

I don't wanna run away, baby you're the one I need tonight,
No promises.
Baby, now I need to hold you tight, I just wanna die in your arms
Here tonight

I don't wanna run away, baby you're the one I need tonight,
No promises.
Baby, now I need to hold you tight, I just wanna die in your arms
Here tonight
a ještě český překlad:
Hej lásko, když jsme spolu děláme věci, které milujeme,
Vždycky, když jsi na blízku, cítím se v sedmém nebi, intenzivní pocit,
Lásko, nechci Tě nechat jít,
Lásko, abys věděla prostě Tě potřebuji.
Nechci utíkat, jsi ta jediná, potřebuji dnešní večer,
Žádné sliby,
Lásko, zrovna teď Tě potřebuji pevně držet, jen tak chci zemřít ve Tvé náruči.
Tady dnešní noc.
Hej lásko, když jsme spolu děláme věci, které milujeme,
Vždycky, když jsi na blízku, cítím se v sedmém nebi, intenzivní pocit
Lásko, nechci Tě nechat jít,
Lásko, abys věděla prostě Tě potřebuji.
Nechci utíkat, jsi ta jediná, potřebuji dnešní večer,
Žádné sliby,
Lásko, zrovna teď Tě potřebuji pevně držet, jen tak chci zemřít ve Tvé náruči.
Nechci utíkat, chci zůstat na vždy, skrze čas...
Žádné sliby.
Nechci utíkat, nechci být sám,
Žádné sliby,
Lásko, zrovna teď Tě potřebuji pevně držet, teď a navěky lásko moje.
Žádné sliby.
Nechci utíkat, lásko jsi to jediné co dnes večer potřebuji,
Žádné sliby,
Lásko, zrovna teď Tě potřebuji pevně držet, jen tak chci zemřít ve Tvé náruči.
Nechci utíkat, lásko jsi to jediné co dnes večer potřebuji,
Žádné sliby,
Lásko, zrovna teď Tě potřebuji pevně držet, jen tak chci zemřít ve Tvé náruči,
Tady dnešní noc.

Nekonečno

18. května 2008 v 14:20 | Terezka/Kolda |  hmmm...=)
Na netu (přesneji na strance Nory van Hallen) jsem našla tenhle řetězák. Jde to snad do nekonečna Jako odkaz dej adresu tohohle článku..