Duben 2008

Andělé mají nebe, co mají lidé?

27. dubna 2008 v 22:43 | Terezka |  Povídky
Ahoj, s kámoškou jsme se rozhodly napsat společně příběh.. Už máme zhruba děj i postavy. Budu to sem postupně dávat, ale protože se až tolik nevídáme, tak to asi nepůjde moc rychle...
Příběh se nakonec jmenuje:
Podle popisu, který jsme si vytvořily, jsem se pokusila najít jim podobné postavy a tak sem udělala i takový obrázek. Třeba vám text v něm něco řeken o ději (Je možný, že ne,protože moje angličtina opravdu není nějak dobra.. ) a počkáte si na příběh...=)
(Co když jsi anděl... a věříš v pravou lásku, nemůžeš se do nikoho zamilovat...... ale zamiluješ se do normálního člověka a plány ti kazí Ďáblovo dítě... Co budeš dělat???)
Jinak jako postavy se mi nejvíc hodily: Veronica- Natalia Portman, Angela-Hillary Duff, Michael- Oliver James
Mějte se hezky..pá Koldinka=)

Once upon a broken heart

25. dubna 2008 v 13:04 | Terezka |  texty písniček
krásná písnička..ale nenašla jsem ji nikde na stažení..kdyby ji někdo měl, prosím, budu moc ráda,když mi ji pošlete na mail..(v záhlaví=)) Díky=)

výzva

21. dubna 2008 v 19:57 | Terezka
Ahoj=)
Jestli píšete rádi a chtěli byste, aby vaše dílka byla zveřejněna na mé stránce, se jménem, přezdívkou nebo i anonymně, pošlete mi je na můj mail:


Třeba i na výměnu.. budu ráda=) mějte se
Kolda 8)

Odloučení

21. dubna 2008 v 19:49 | Terezka |  jednorázovky-twilight
Odloučení
Bylo obyčejné odpoledne za chladného deštivého dne, jaké tam obvykle bývalo. Nebylo tam nic, co by mělo lákat mladou studentku z Norska vyjet do toho zapadlého nevýznamného a na první pohled zcela obyčejného městečka, jakým byl Forks. Ale něco ji sem přivedlo. Byla tu kvůli své nejlepší přítelkyni. Té, která tu žila, té, která tu "zemřela" a té, která se kvůli tomuto místo už tak dlouho trápí.
Annie procházela po ulicích městečka a rozhlížela se všude, jakoby něco hledala. Jen nevěděla sama co. Na obloze nebyly ani stopy po slunečném dni. Celé nebe pokrývala hustá neproniknutelná černá mračna, která hrozila brzkým deštěm. Studený vítr tohoto podzimního počasí ji cuchal dlouhé rezavé vlasy. Foukal proti směru, kterým šla, jakoby ji odtam vyháněl.
Procházela městečko křížem krážem. Projít kolem školy ji museli lidé vidět aspoň třikrát, ale ona se ani jednou nezastavila. Nakonec došla ke kraji města, kde začínal les. Tak se vydala jím. Po nějaké době chůze uslyšela zvuky. Otočila se, ale nic, co by ji mohlo zneklidnit, nezahlédla. Tak pokračovala dál v cestě, pořád netušíc kam. Znovu ten divný zvuk, jakoby něco kolem ní proběhlo takovou rychlostí, že to ani spatřit nemohla.
Jenže když se otočila zpátky, viděla, co vidět mohla. Před ní stál obrovský černo šedý vlk. Výhružné, nebezpečné a přesto tak inteligentní oči ji upřeně sledovali. Velké špičáky, které vlk cenil, doplňovalo vrčení. Se strachem v očích začala Ann pomalu couvat. Nevěděla, co má dělat. začala by křičet nebo panicky utíkat, ale strach ji ani jedno z toho nedovolil.
Vlk se nahrbil a zavrčel ještě hlouběji a hlasitěji. Pak se přikrčil, připravený na ni skočit a rozsápat. Jenže když se vlk odlepil při skoku od země, Annie tam nestála. A to z jediného prostého důvodu. Zpoza stromu se v tu chvíli vynořil člověk, který rychlostí dosahující snad rychlosti světla ji popadl a utíkal i sní pryč. Onen "člověk" ji držel v náručí a doběhl na kraj lesa za pouhých pár sekund. Pak zastavil a postavil ji na zem. Vyděšeným a zoufalým pohledem ho pozorovala. neudržela se na nohách a sesula se na zem. Muž s krátkými tmavými vlasy se zasmál a pomohl ji lehnout si.
"V pořádku?" zeptal se s úsměvem. Ann jen valila oči do andělské tváře a před tím, než z šoku omdlela stihla říct pouhá tři slova. "Ty jsi upír."
Do očí ji zasvítili světla a to ji začalo probírat. Ten muž ji opět nesl v náručí a procházeli vchodovými dveřmi do velkého domu. Pořádně otevřela své smaragdové oči a rozhlídla se po pokoji. Vypadalo to na obývák.
"Carlisle!" zavolal upír. Volaný se tu hned objevil. Měl zlaté vlasy a milý obličej. Hned po něm se zjevila žena. Annie poznala, že jsou všichni upíři. Podle bledé kůže, nafialovělých kruhů pod očima i nadlidsky krásných obličejů. Po schodech seběhla dolů další dívka s rozčepýřenými černými vlasy a úsměvem na rtech. "Návštěva přijela." poznamenala.
"Alice, je to ona?" ptala se žena, která přišla těsně po Carlislovi. Měla hnědé vlasy a okamžitě se začala o Annie starat.
"Emmette," oslovil Carlisle tmavovlasého upíra, který ji pořád držel v náručí. "polož ji tu na sedačku." prohlásil. Žena s hnědými, lehce zvlněnými vlasy se k neznámé, ale očekávané dívce hned vrhla. "Ahoj zlatíčko, já jsem Emsé. Jak se cítíš?" představila se a starala. Annie se rozhlédla kolem sebe a každému se podívala do tváře. Všichni ji pohled opětovali a ještě se na i přívětivě usmáli. "Jsem, jsem v pořádku.." řekla pořád lehce v šoku. Jenže upíry znala, nebylo to pro ni tolik překvapivé.
Esmé začala představovat jednotlivé členy rodiny a přitom na ně ukazovala. "Carliesle, můj manžel. Syn Emmett, dcera Alice."
"Edwarde! Jaspere! Rosalie!" zavolal Emmett směrem ke schodům. Hned se dole objevila krásná blondýnka. "Toto je Rosalie." představila Annie dalšího člena. Rosalie se usmála a pokynula hlavou na pozdrav. Chvilinku po ní se dole ukázal další chlapec. Měl delší světlé vlasy a Esmé ho představila jako Jaspera. Zbýval už jen Edward. Ten přišel dolů lidskou rychlostí, kývl na pozdrav a šel si sednout na nejvzdálenější židli do jídelny.
"Jmenuju se Annie Scottleová. A děkuju za záchranu." otočila se na Emmetta. ten se okamžitě zakřenil a šel obejmout Rosalii kolem pasu. Ta kolem jeho ramene taky ovinula ruce. Annie se posadila na pohovce a všichni si sedli k ní. kromě Edwarda. Ten koukal nepřítomným pohledem z okna ven a se ztrápeným výrazem v očích.
"Tak co tě do Forks přivádí?" ptal se Ann Jasper.
"Jedu sem kvůli kamarádce. Žila tu." pak Annie směřila pohled k Edwardovi. Ten jediný se ji nezdál. Všichni byli veselí, milí a usměvaví, jen on vypadal zničeně, smutně a na dně. "Co je mu?"starala se Annie. Edward zvedl hlavu a podíval se na ni. Pak na členy své rodiny a zase zpátky do stolu. Annie chvíli přemýšlela, jestli není na té desce stolu něco zajímavého, když tam pořád kouká. Začal to vysvětlovat Carlisle. "Asi před rokem tu byla jedna zlá upírka, se kterou jsme bojovali. Edward v tom boji přišel o osobu, kterou na světě nejvíc miloval. Pověděli nám to Volturiovi. To je taková ro-"
"Znám Volturiovi. Vím o upírech toho hodně." přerušila ho Ann.
"Dobře. pro všechny byla její smrt velká ztráta, ale Edward se s její ztrátou není pořád schopný vypořádat." Dokončil krátkou, ale docela výstižnou řeč. Annie to bylo trochu povědomé. Muselo jim taky něco říct.
"Vím toho upírech tolik, protože moje nejlepší kamarádka je taky upírka. Edwarde, je mi tě moc líto." Edward zvedl hlavu a zase sklopil. "protože vím, jak se cítíš. No,skoro. Mé kamarádce se stalo něco podobného." Annie začala vyprávět a všichni Cullenovi ji bedlivě poslouchali. V pokoji byla najednou taková temná atmosféra. "Milovala taky jednoho upíra. V boji se něco stalo a je to rozdělilo. Byla zraněná a tak ji Volturiovi odvedli a nakonec museli přeměnit, protože umírala. Pak ji řekli, že zlá upírka všechny zabila. Jeho i jeho celou rodinu.. Přestěhovala se do Norska, protože tady už nemohla zůstat." V místnosti teď zavládlo ticho. Prolomila ho Alice. "Říkala jsi tady?" Annie kývla. "Asi před rokem."
V tu chvíli jakoby Edward procitl. Větší, než upíří rychlostí přiběhl ke křeslu, kde Ann seděla. Byl hrozně rozrušený a v jeho očích byla naděje. Chytil ji za ramena a skoro s ní zatřásl. " Jak se jmenuje ta kamarádka?!" zakřičel. Annie z něj byla skoro v šoku. Byla člověk, už jen ta upíří rychlost, jak k ní přiběhl, ji překvapila.
"Jak se jmenuje!?!" zařval znovu.
"Isa- Isabella Swanová." Edward na nic nečekal a vyběhl ze dveří. V pokoji bylo opět naprosté ticho, jen Anniina poslední slova visela ve vzduchu. Jako první se "probudila" Esmé.
"Alice." otočila se na černovlásku. " Jakto, že jsi neviděla, že Bella přežila?"
"Já, já nevím. Neviděla jsme ani že umřela. Nevím, jak se to stalo." říkala skoro pro sebe. V tu chvíli se zase rozletěly dveře a v nich byl opět Edward. Přiběhl k Ann a klekl si před ni.
"Jaká je ta adresa v Norsku?" snažil se o klidný hlas, ale byl stále hrozně rozrušený a netrpělivý.Byl slyšet Emmettův tichý smích. Annie mu nadiktovala adresu svého domu, ve kterém žila v podnájmu s upírkou. silný vítr proletěl obývákem, když se Edward zase vyřítil z domu.
Bella
Bez nálady, kterou jsem už ňákej ten pátek stejně postrádala, jsem si šla sednout na židli do kuchyně. Chvíli jsem sledovala desku stolu a pak přemýšlela, co dělá Annie ve Forks. Fuj, už jen město mi láme mé mrtvé srdce. Jsem upír, splnil se mi sen. Ale věčnost bez mé lásky se podobá spíš noční můře. Ne, to je ještě slabé slovo. Ani horor by na to nestačilo. Každou minutu na ten den vzpomínám, i když už je to rok. Ale teď už pro mě čas stejně nehraje žádnou roli. Jen věčnost a já. Teď mám Annie. Snad se vždycky najde nějaký přítel, který kousek té věčnosti se mnou zůstane. Nebo pak už nezůstane nikdo. A tyhle myšlenky mě pronásledují pořád. Pro mě je pochmurným dnem i rozzářené slunce. Ani tisíce sluncí se nemůžou vyrovnat těm topazovým studánkám, které jsem denně vídala. Ani svěží vůně letního rána smíšena s vůní květinovou nebo ovocnou se nemůže rovnat nasládlé vůni, kterou jsem cítila v jeho přítomnosti. Nic nemůže překonat okamžiky strávené s ním. A tyhle vzpomínky mě užírají. Trhají mě na kousky, stejně jakoby mohla Victoria, ale tyhle jsou zevnitř. Zaslechla jsem někoho přiběhnout ke dveřím a pak po chvilce ticha slabé zaklepání. Vstala jsem ze židle a kolem jsem ucítila známou vůni linoucí se zpoza dveří. To není možné. Došla jsem ke dveřím a chvíli nehybně stála. Vdechovala tu tak krásnou vůni, kterou jsem necítila už tak dlouho. Mohla jsem si aspoň v duchu představovat, že za těmi dveřmi stojí jediná osoba, kterou tolik miluju. Ozvalo se další zaklepání a o něco naléhavější. A pak znovu.Zavřela jsem oči a vzpomínala na ten bledý obličej, ostré rysy, jemné rty, něžné oči. Ty jsem si vybavovala nejlíp. Ozvalo se hlasitější zabouchání a já se zase podívala zpoza víček. Pomalu otevřela dveře a málem se mi podruhé zastavilo srdce. Koukala jsem do těch topazových jezírek neschopná slova. Se slabým úsměvem na rtech tam stál Edward. Můj Edward. Ne, sen, nebo halucinace. Ale tím si nemůžu být jistá. Už několikrát se mi stalo, že jsem slyšela jeho sametový hlas a viděla ho třeba stát pod oknem. Nikdy to ale nebylo skutečné. Tento Edward ale taky nemohl být skutečný, je mrtvý. Jenže tahle teorie mě za chvíli začala připadat stejně neskutečná, jak se mi zdál i Edward.
Moje vize mě popadla kolem pasu a největší silou přitiskla k sobě. "Bello." zašeptal. Jsem mimo.Tak živé představy jsme ještě neměla.
"Edwarde?" zamumlala jsem jak omámená a odtáhl se od něj, abych na něj viděla. Kdyby mohl, měl by v očích slzy. Přikývl. "Edwarde!" zavolala jsem s radostí a vrhla se mu hned kolem krku. Pevně mě objal, jako by mě ani nechtěl pustit a tomu jsem se opravdu nebránila. Pak mě políbil.
"Já to.. já..nechápu" snažila jsem se mu něco říct mezi polibky, ale nenechal mě. "Později. Všichni jsou živí."odpověděl a to mi zatím stačilo a jen se mi podlomila kolena a já se nechala unášet Edwardovými polibky.
Bylo tu takové množství nezodpovězených otázek a málo, tak málo odpovědí. Ale odpověď na jednu nejdůležitější otázku jsem teď znala na jisto. Od Edwarda mě už nic neoddělí.
konec=)


I love U

16. dubna 2008 v 20:15 | Terezka |  obrázky a tapety...


X.kapitola DzS konec

9. dubna 2008 v 21:52 | Terezka |  mediator
10.kapitolka "Odjezd narychlo"
Brzo ráno se u nás zase stavila Suze. I s Jessem, ale nepřišlo mi, že by si to doma všechno probrali. Spíš to působilo, že spolu ještě nepromluvili a to nepřispívalo k dobré náladě, která se mě od rána držela. Už po chvíli s nimi hodně ochabovala a tak jsem se aspoň těšila, že už to se Sam budeme mít za sebou. Dom nás vezl do Salinasu autem a tak jsme tam byly ještě dopoledne. Navštívili jsem tamější nemocnici a hned se vyptávali.
"Dobrý den, neleží tu Samantha Kelthonsová?" Příjmení jsem od ní stihla zjistit ještě včera na pláži.
"Ano leží." odpověděla ne moc mile sestra u recepce. Mohla to být tak padesátiletá bývalá bruneta ještě s dolíčky ve tvářích a brýlemi. Asi se často smávala, protože měla od smíchu n na tvářích vrásky,ale asi neměla den. "A vy jste...?"
"My jsme její přátelé ze školy. jdeme Sam navštívit." Posunula si brýle na kraj nosu a váhavě si nás měřila pohledem. Teda jen mě a Suze. Jesseho, stojícího vedle Suze neviděla. "No, dobře. Běžte do druhého patra, na třinácté oddělení a tam se na ni zeptejte. Dovedou vás za ní." řekla už o něco mileji. Nebo to tak aspoň mělo znít. V obličeji se ji ale žádný náznak milosti neprojevil.
Došli jsme do druhého patra a na třinácté oddělení Hned se nás tam ujala jedna mladá sestra. Mohlo ji být tak kolem dvaceti a na tváři ji zářil úsměv. Aspoň že ne všichni v nemocnici jsou tak nepříjemní. "Tak tady to máme. Samantha Kelthonsová. Ale asi si sní moc nepokecáte. Už nějakou dobu je v bezvědomí. Není jisté, že se probudí."
Zavedla nás do jejího pokoje a pak nechala o samotě. "Sam?" zavolala jsem a ona se hned zhmotnila vedle mě. "tak co? Půjdeš zpět?" navrhla jsem s úsměvem. Nevypadalo to, že by ji to přesvědčilo. najednou se ji nějak moc nechtělo. Spíš se tak nějak toužebně zadívala na Jesseho. ten ji ale pohled nevrátil. Suze si toho všimla a tak hned dodala. "Zpět do života. Víš, co by za to jiné duše dali? Těm jsme pomáhali,dostat se pryč. Ale ty jdeš znovu, ne od začátku, ale pokračuješ ve svém dosavadním životě. ty ho máš ještě celý před sebou." Dobý argumenty, Suze. Za to ji teda pochvala nemine. Sam se najednou zase usmívala.
"OK. Už jdu." Hodila úsměvem po mě i po Jessem. na Suze se taky usmála,ale trošku jinak. Tak trochu naštvaně. Suze protočila oči v sloup, ale nic nenamítala. Samantha přistoupila ke svému tělu, ležícímu na bílé posteli se světle žlutým povlečením,které ladilo se stěnami. Měla pokoj sama a uprostřed něj tu postel. Kolem ní bylo spousta přístrojů, které měla na sebe napojené. Naproti dveřím bylo velké okno s květinami. Myslím, že to byly orchideje. stejně měla i v uvázané v kytici na nočním stolku, stojícím vedle postele.
Jen se prstem dotkla své živé ruky a její tělo ji hned vcuclo.
na monitoru, který ukazoval její nízký srdeční rytmus se čára začal zvedat a klesat mnohem víc. Na přístroji, který ji měřil tlak a tep se taky ukázalo větší číslo a Sam se začala probouzet.
"sestro!" zavolala Suze ze dveří ven. sestra i s doktorem, který šel kolem vběhla do pokoje, očekávajíc, co se děje, ale když viděli, jak se Sam probouzí, pozastavili se a usmáli.
"Díky." zavolala Sam polohlasem, když jsme odcházeli z pokoje. Pak se do něj nahnuli její příbuzní. Nebo aspoň myslím, že to byli oni. Byla mezi nima i malá holčička, hodně podobná Sam a tak usuzuju, že to byla ta její mladší sestra Clare.
Vrátili jsme se do auta, kde čekala strejda Dom. Suze už se usmívala. I na Jesseho, který ji s radostí úsměvy oplácel, vrhala pohledy plný lásky.
"Tak jak to šlo?" vyzvídal hned Dom. "Je zpátky ve svém životě a asi šťastná." Prohlásila Suze a jeli jsme domů.
"Možná by jsi už měla začít balit, Camelie." podotkl strejda Dom, když jsme přijížděli k misii.
"Cože?" vyjekly jsme se Suze obě současně. "Je devětadvacátého. Zítra jedeš domů" připomněl mi.
No,jo. Prázdniny jsem si dost užívala a vůbec mě nenapadlo, že se blíží konec.
Suze se se mnou ještě normálně rozloučila, a že se zítra ještě za mnou staví.
Doma jsem začala balit si věci. Pozdě večer už jsem to všechno měla a tak jsem šla spát. probudila jsem se docela pozdě. "Podívala jsem e na hodiny. Bylo půl jedenácté a v jednu mi letělo letadlo.
"Dome!" zavolal jsem na celý dům. Po chvíli se ozval rozespalý hlas z vedlejšího pokoje. "Co se děje?"
"Honem! Musíme jet na letiště!"Okamžitě vystřelil a stejně tak i já. dobalila jsem pyžamu a hygienické potřeby a šla se rychle nasnídat. Po chvíli jsme vyjeli směrem na letiště. Bylo mi moc líto, že jsem se nerozloučila se Suze,ani s Jessem. Dojeli jsme na letiště a rychle se šli odbavit. Polekaně jsem sebou škubla, když na mě někdo zakřičel. Otočila jsem se rychlostí blesku za známým hlasem a viděla,jak ke mně pospíchá Suze s jessem. V ruce táhla nějakou krabičku. Vrhla se mi kolem krku. "Camelie, jsme moc ráda, že jsme tě stihly."
"Jsem taky moc ráda, že jste se tu objevili." usmívala jsem se, celá šťastná, že nakonec mě rozlučka nemine.
"Camelie! rychle, nebo nám ještě uletí letadlo." popoháněl mě strejda Dom. Objala jsem Suze a pak i Jesseho. "Tak se tu mějte. Někdy určitě přijedu." slíbila jsem a to už mi Suze vrážela do ruky Tu malou červenou krabičku, ovázanou zlatou páskou. "Tady máš, abys na nás nezapomněla." usmála jsem se. Chtěla jsem ji ještě rozbalit, ale Dom už mě táhl k pasovým kontrolám. Rychle jsem ji ještě objala a pak utíkal za ním. otočila jsem se, abych na ně ještě zamávala a pak už jsem jen předkládala pas. Pak se se mnou rozloučil ještě strejda Dom. "Doufám, že sis to tu užila. Nezapomeň, kdybys cokoliv potřebovala, třeba ohledně duchů, zavolej." usmál se. Objala jsem ho a vlepila mu na tvář pusu. "díky moc. Bylo to úžasný!" volal jsem na něj a odcházela ještě s máváním pryč.
V letadle jsem konečně krabičku otevřela. Byl v ní ten diamant, nějaký text na papíře a fotografie. Vytáhla jsem nejdřív ten kámen a sevřela ho v ruce. Aniž bych ho položila zpět, vyndala jsem dopis. "Co ty víš, kdy se ti bude hodit ovládat lidi." stálo na něm a za tím byl řehtající se smajlík. Pak jsem papír s dopisem i kámen, připomínající křemen položila do krabičky a vyndala fotky. Na první byl Paul.Stál tam v černých plavkách s tmavě modrými květy někde na pláži. No to je hezký, ale i na něj bych nerada zapomněla. Na druhé byl strejda Dom, jak stojí v misii a opírá se o zeď. Na poslední fotce byla skupinka lidí. Ta fotka pro mě moc znamenala. Byly jsme na ní my dvě, Jesse - ten bohužel nebyl vidět, ale bylo tam pro něj místo - CeeCee a Adam.Jendou jsme ji fotili na pláži. Ještě někdy na začátku prázdnin. Moc jsem sice CeeCee ani Adama nepoznala,ale i jiný přátelé jsem tady určitě měla. Položila jsem fotky zpátky do krabičky, tu zavřela a zase obvázala zlatou páskou. S úsměvem v očích i na tváři jsme se podívala z okna a věděla, že na tyhle prázdniny stejně nikdy nezapomenu.
KONEC

IX.kapitola DzS

9. dubna 2008 v 21:51 | Terezka |  mediator
9.kapitolka "živý duch"
"Jasně že jo." snažila se ji přesvědčit Suze. "Ne,já nevím, proč jsem tady, ale nezemřela jsem. Zatím ne." vyvracela jí to Samantha.
"Co si pamatuješ...no,naposled?" zkoušela jsem zjistit.
"Byli jsme...na moři. Nevím proč, ale loď se začala potápět.Byla to jen naše malá rodinná plachetnička," No, to si umím představit, plachetnička. Ta holka nevypadala,jako z chudé rodinky, právě naopak. Měla na sobě černé jednodílné plavky, které vypadali,jako by byla jen obvázaná látkou. Měla pruh přes prsa, pak šikmo přes břicho a normální spodek, který na ten pruh vzadu navazoval. Na tom prostředním pruhu přes břicho byla kulatá zlatá spona. Nevypadaly jako plavky ze sekáče, spíš z pořádně drahýho butiku. Sam byla heská dlouhonohá blondska. Mohla by klidně chodit fotit do časopisů. Prostě byla takovej ten typ modelky na předních stranách časáků pro teenagery.
Takže asi ta rodinná plachetnička mohla být třípatrová luxusní loď, podobná Titaniku. Ona se tý Rose nějak moc podobá. Taky sem doufala, jestli se tak nebude i jmenovat. Nebo aspoň Rosalie. Falešný naděje. Ale jak na ni Jesse koukal. Doufám, že si toho Suze nevšimla, nebo by mohla udělat klidně žárlivou scénu. Sam po něm taky házela očkem.
"Zůstali jsem na malým člunu. Moje sestra, Clare, je jí pět, skočila z člunu do vody, protože ji uplavala hračka. Táta byl v bezvědomí a matka neumí plavat a tak jsem pro ni skočila já. Vytáhla jsem ji na člun, ale odplavila mě vlna. Nemohla jsem se k člunu nijak dostat, i když se i oni ke mně snažili doplavat. A pak jsem se objevila nad svým tělem, který někde plavalo v moři.
Pak je někdo zachránil a mě tam pořád hledali. Víc nevím, pak jsem byla tady na břehu a pořád hledám,jestli se mé tělo najde,protože já ale nejsem mrtvá. Jen se do něj musím vrátit."
Všichni jsme napjatě poslouchali a jak domluvila,byla chvíle ticha.
"Tak ti pomůžeme, najdeme tvé tělo." navrhl Jesse.
Všichni jsme přikývla. "Teď už musíme jít" prohlásila Suze. "zítra půjdem zjišťovat." usmála se a pak jsme odešli. Jesse se Suze mě doprovodili domů a taky jsme to probralli s Dominikem. Ten věděl víc.
"Jistě,něco o tom jsem slyšel. její tělo už se našlo a není mrtvá. Je někde v nemocnici,jenže netuším kde." pokrčil rameny.
"to neva, nějak to najdem." řekla povzbudivě Susannah.
Pak jsme se s nimi rozloučili a Jesse se Suze odešli domů.
Druhý den na ráno jsem byli domluvení, že půjdeme do místní nemocnice, zeptat se, jestli tam náhodou "Sam" neleží, ale nebyla tam. Nakonec Jesseho napadlo zajít na policii a tam se zeptat. řekli nám, že je v nemocnici v Salinas.
To je trošku kousek od Carmelu, takže se budem muset projet.
strejda Dom nám slíbil, že nás tam hodí. Pojedem ale až zítra. Dneska jsem ještě zašli na pláž. Zase ti, jenže tentokrát s námi šla i Sam.
Viditelně Suze štvalo, že se kolem Jesseho tak motá, ale nějak viditelně najevo to nedávala. Asi už nechtěla působit jako žárlivá histerka po tom, co bylo...předtím.
Ale vždycky na ni Suze hodila vražednej pohled. Už jakoby plnej nenávisti. Myslím, že bych s tím před ní někdy utekla. Ale Sam si ho nevšímala. Místo toho si až moc všímala Jesseho. Možná kdyby ji Suze řekla, že spolu chodí, nebo Jesse by mohl, když s ním Samantha tak otevřeně flirtovala.
Ale cestou zpátky z pláže to už Suze nevydržela. Nešlo přehlídnout ty ostýchavé i vyzývavé pohledy a koketní úsměvy. I když z nich Jesse občas vypadal zmatený. Asi mu to moc nedocházela, o co se Sam pokouší. Sbalit ho.
"Nechceš už toho nechat?!" vyjela na ni, až se Sam celkem polekala a uskočila.
"Prosím?" nechápala. Jesse aspoň nevypadal, že stojí proti Suze a stoupl si vedle ní. Chytl ji za ruku a upřeně se na ni podíval. "Co se děje, Susannah?"
"Co- co se děje?" podívala se na něj, vykulený oči, že to nechápe. Pak se Suze zas otočila na Samanthu. "Vždyť ty tady s ním úplně normálně flirtuješ!" Suze měla pravdu, ale radši jsem se do toho nepřimíchávala.
Možná až teď začala Sam trochu chápat situaci, když Jesse držel za ruku Suze. Ale asi tomu moc nevěřila. "A co máš s tím za problém?" opáčila kysele a rádoby výhružně se ke Suze naklonila. Suze ji výhružnej pohled opětovala. "No, možná to že s Jessem chodím!"zasyčela.
Sam se zase vrátila a začala se smát. Překvapeně jsme na ni všichni tři hleděli. "Něco vtipného?" začala Suze a bylo vidět, že je furt naštvaná.
"Jo, to bych řekla." smála se dál Sam. "Vždyť on je duch. Ty seš člověk! On je mrtvej, ty seš živá."
"Neříkej, díky že jsi mi to objasnila, to bych asi bez tebe nevěděla." poznamenala Suze a sarkasmus byl v jejím hlase víc než zřetelný. Sam se ale dál smála.
"Tak to by snad stačilo." ukončil to pevným tónem v hlase Jesse. Sam zmlkla a udiveně se na něj podívala. Možná si myslela, že ji bude bránit, nebo že ji vyvrátí to, že s ním Suze chodí,ale to on rozhodně v plánu neměl.
Divně se zašklebila a pak se odhmotnila Celou cestu jsme už šli v tichu. Nikdo - nebo-li moje maličkost - se neodvážil promluvit a nebo nikdo - nebo-li Jesse a Suze - si asi neměli co říct.
Jen jsem to ticho trochu porušila, když jsem kvákla něco jako. "Byl to hezký den, dík. Uvidíme se zítra." Snažila jsem se, aby to znělo mile a tu mrtvolnou náladu do trochu přemohlo, ale můj pokus nevyšel.

VIII.kapitola DzS 2.část

9. dubna 2008 v 21:49 | Terezka |  mediator
CAMELIA
To bylo fakt drsný. Najednou takový uvolnění. Předtím jakoby se mi zatemnil mozek, vidění, mysl. Snad všechno. Jako bych to ani nebyla já. Párkrát se mi stalo, že jsem se objevila na místě, a ani jsem netušila jak jsme se tam dostala. Možná výpadek, jak jsem si předtím myslela. Jenže teď vím, že to tak opravdu nebylo. To s Jessem. Vážně jsem litovala Suze, ale netušila jsem, jak se to stalo a teď už to všechno skončilo. Konečně. Nejradši bych navštívila Paula a trochu mu přelomila vaz. Jesse Suze obejmul a políbil a tak jsem si tam teď připadla malinko přebytečná. "No,tak já...ehm..půjdu." prohlásila jsem trochu rozpačitě.
Stejně se taky zatvářila Suze a trochu se začervenala.
"Chci vám ještě poděkovat. A omluvit se."
"Nemůžeš za to."přerušila mě Suze. " všechno to bylo způsobený Paulem."
"No jo,no. Já už opravdu půjdu. tak se mějte." popřála jsem jim s úsměvem. Pak jsem vyšla z pokoje. Slyšela jsem je, jak na mě volají Ahoj a Suze pak ještě,jestli chci vyprovodit. Houkla jsme na ně, že je to dobrý a odešla.
Cestou jsem hodně přemýšlela. kdybych nejezdila do Carmleu, nic by se asi nestalo. Nebyla bych tu jako druhá mediátorka a nedala tím Paulovi šanci. Jenže bych taky nepoznala super kámoše a nikdy bych nezjistila, že mediátorů je mnohem víc. A navíc,že jeden je rovnou strejda Dominik. najednou mě popadla zlost. Na sebe, že jsem na to Paulovi skočila. Jak si se mnou na začátku zahrával, ale i na něj, že se vůbec opovážil. že mě takhle využil.
Otočila jsem to a mířila si to směrem k Paulovu domu. Mezitím, co jsem tam došla, začala ve mě vřít zuřivost.
Zazvonila jsem u něj a čekala,až otevře. Když konečně otevřel dveře, málem ze mě zlost vyprchala a nahradilo ji pobavení. Suze i Jesse mu to taky docela ukázali. Měl přelepenej nos a byl divně zohnutý. Asi něco s žebrama a taky měl obvázaný břicho.
Chtěla jsem vyprsknout smíchy, ale asi by to trochu zkazilo moje plány. Ještě jsem chtěla trochu zuřit a v tom mu nakopat zadek a ne začít se válet smíchy.
Paul vypadal trochu překvapený, že mě tu vidí. Smích mě zase trochu přešel a když jsem zachytila jeho samolibí úšklebek - který nasadil asi, aby si nepřipadal tak trapně, když tu stojí jako mrzák - zase mě popadla zlost. Najednou jsem se neudržela a prostě mu vrazila. Dostal ránu do přelepeného a už dneska minimálně jednou zlomeného nosu. otočilo mu to s tváří a při nárazu zavyl bolestí. "seš pitomá?!" zaječel.
"To říká ten pravej, když ses pokusil o něco tak podlýho." utrousila jsme kysele.
"Mělo mě napadnout že vynalezneš ňákej způsob, jak jim to překazit, podle toho co mi Suze říkala. mumlala jsem si potichu a už zády k Paulovi odcházela.
"To mělo, ty si příště radši vynalezni mozek." poznamenal. Otočila jsem se a vrátila se k němu. S úsměvem jsem ho kopla do toho jeho citlivého místa. V bolesti se začal svíjet. Našpulila jsem rty a pozdvihla obočí. "To by bylo nespravedlivé, kdybych já ho měla a ty ne." ještě jsem se usmála a pak odkráčela.
Ty jo, to byl najednou pocit. Byla jsem sama na sebe hrdá. Myslím, že ten úsměv jsem neměla jen v podvědomí, ale i nahození na tváři.
Došla jsem domů, kde už čekal strejda Dominik.
"Už jsi v pořádku?" vyptával se.
"Jak to myslíš?" nechápala jsem. "No,byla jsi malinko jiná, taková..no...někdy si ani nevnímala,když jsem na tebe mluvil. Prostě si někdy vypadla z domu a nic. nebo jsi mluvila úplně z cesty. Co se dělo?"
usmála jsem se. "To nic. Už jsem v pohodě a někdy ti to Suze třeba vysvětlí." řekla jsem a šal do svého pokoje. Ještě za mnou říkal něco jako: "A co s tím má společného Susannah?"
Druhý den jsem se Suze a Jessem zašla na pláž. Jessemu se moc nelíbilo, že se za náma někteří kluci otáčejí, no spíš kvůli Suze, ale nikdy jsem si toho nevšimla, pokud bych teda Jesseho neslyšela každou chvíli lehce zavrčet nebo někdy zastavil a jen zlostným pohledem sledoval některé jedince. Jednou chtěl i vystartovat a malinko poničit obličej dotyčnýho, který byl moc sebevědomý a obdivně hvízdl.
Ale byla to taková pohoda. Celý prázdniny se neobjevili ani žádní duchové a to kolik jich tu mají. Už se blížil konec prázdnin a já to zase zakřikla.
když jsme se vraceli domů, uviděli jsme u krajnice zářící postavu. Byla to holka, něco starší než já a chtěla skočit z útesu. Opravdu nevím, na co by jí to bylo. pokud se chtěla zabít - úkol splněn.O co jí šlo. Stála tam stejně, jako když Rose v Titaniku chtěla skočit z lodi, nakonec uklouzla,ale Jack ji zachránil. Ta holka stála stejně. Za svodidly, otočená čelem k oceánu - no vidíte,jak to na Rose sedí. Rukama se těch svodidel držela a upřeně koukala na vodu.
Došli jsem za ní. "hej" zavolala jsem opatrně,aby se nelekla a neskočila. Otočila se a trochu vyjeveně koukala. Překvapená, že ji vidíme, ale když zjistila, že už s námi jeden duch je, uklidnila se. "Co tu děláš? A kdo seš?" začal se vyptávat Suze.
"Jmenuji se Samantha."
"Ok, a co tady děláš, Samantho?" pokračovala Suze. "kromě toho, že tu stojíš, jako bys chtěla spáchat sebevraždu skokem odtud." ukázala směrem z útesu na oceán.
"A co když chci."
"Nemyslím, že by ti to k něčemu bylo." svraštila jsem obočí a našpulila trochu rty.
Sam překročila svodidla a pak si na něj sedla. "Jenže já už to takhle nevydržím. Nechci žít TAKHLE. Nikdo mě nevidí, nemůžu nic dělat, nikam chodit. Už to chci skončit." naříkala.
"Takhle to neskončíš." zapojil se konečně do rozhovoru Jesse. Sam vzhlédla k němu a měla v očích slzy.
"Ty už o tom asi něco víš,co?" poznamenala. Jesse se trošku zamračil,ale asi mu už to bylo jedno. "Jo, Jesse už to ví." zamluvila to Suze a sedla si vedle ní. "Koukni, ty už jsi mrtvá. Tvoje duše tady bloudí" vysvětlovala dál Susannah, "protože jsi zemřela nějak neočekávaně, nebo něco ohledně tvé smrti není dořešené. Odejdeš na ...ehm...onen svět až se to dořeší a s tím ti máme pomoct my." ukázala na mě a na sebe.
"Fakt to půjde?"
"Samozřejmě" oznámil ji Jesse. Je to nečekaná změna, když si duch dobrovolně a s radostí nechá pomoct. "Jen nám řekni, jak jsi zemřela."
"Jenže já jsem nezemřela"

VIII.kapitola DzS 1.část

9. dubna 2008 v 21:48 | Terezka |  mediator
8. kapitolka "vyřešení..."
"Bylo to aspoň k něčemu?" zeptal se Jesse, když mi ošetřoval ruku desinfekcí. Už jsme byly zase u mě v pokoji a seděli na posteli.
"Jo,bylo to k něčemu." zopakovala jsem. "Vím,co potřebuju, ne že by mi to nějak extra dávalo smysl,ale na tom už nezáleží."
"Můžeš mi už říct, co jsi zjistila?" naléhal Jesse.
"Ta věčná síla, to je láska." zakřenila jsem se. A ta jedna správná osoba...jsi ty." oznámila jsem mu pořád s úsměvem. Jesse vypadal trochu překvapeně. "No,teda asi aji já,no." dodala jsem. přece jsem do víru lásky taky ponořená,ne?
Jesse se konečně už taky usmál. spíš skoro zasmál. "Tak bychom možná měli zavolat Camelii, aby sem přišla a mohli jsme to zvrátit. Kameny mít..."odmlčel se. "nebudeme." hlesl smutně. "Pokud vím,hlavní má Paul. S ještě větším úsměvem sem zavrtěla hlavou a vytáhla z kapsy tu jeho část šutříku. Jesse mi úsměv oplatil a pak mi podal telefon.
(((((PAUL
Doháje, to teda moc nevyšlo. Ale jak na tom mohla přijít? No, v každým případě se to ještě zachránit dá. určitě zavolají Came, aby to mohli zrušit. Možná si udělám procházku za Suze. Budou tam oba dva - De Silva a Camelie - plus můj kamínek. Nějak jim to zkomplikuju, třeba nařídím de Silvovi, aby suze něco udělal. Aby ji zkusil zabít, cokoliv! Jestli ji nemůžu mít já, nikdo! Sobecký, ale to jsem prostě já a pořádně jim to... nepřekazím. Doprdele! Suze mi ten pitomej kus šutru čmajzla! To nepřežije. Ale asi si s tím budu muset trochu počkat. Teď se budu dávat chvíli do pořádku.)))))
SUSANNAH
"Came? Ahoj, prosím tě, víme,co se děje. Nutně sem musíš přijít! Co nejrychleji."
"Jo,tak pohni. čau." a položila jsem.
"Camelia sem přijde co nejrychleji." oznámila jsem Jessemu a povzdychla si. Jesse se trochu zamračil a přišel za mnou k oknu.
"Co se děje, querida?" objal mě. "Jesse, já nechápu,jak to Paul mohl udělat. Myslela jsem, že už bude tak nějak... v pohodě." přišlo mi, že při vyslovení jména Paul, Jesse lehce zavrčel. "Už to bude v pořádku, Susannah. Slibuji, že tohle skončí."
"Ale co když neskončí? co když Paul zase něco vymyslí, o něco se pokusí, co když-" pořád co když,co když,až mě Jesse přerušil. "Jestli něco zkusí, tak mu to zase překazíme. My to přejdeme, Susannah. Věř mi. Já tě miluju a nedovolím nic, co by nám to zkazilo."
Týjo, to bylo...fakt krásný. Na to už nešlo říct nic jinýho než: "Miluju tě, Jesse." vytáhla jsem se na špičky a Jesse si mě přitáhl blíž a něžně mě políbil. A víc se naše polibky prohlubovaly. Dokud nezazvonil zvonek u dveří.
Musela jsem se od Jesseho rtů odtrhnout a s úsměvem, pořád vysazeným na tváři, jsem šla otevřít. "Stihla jsi to rychle." řekla jsem uznale a pustila ji dál.
"Znělo to naléhavě. Co jste zjistili?"
"úplně všechno a proto se ti chci taky omluvit, fakt promiň."
V pokoji ji Jesse začal všechno vysvětlovat. "Takže ty kusy diamantu musíme teď spojit." dokončil to. Came celou dobu poslušně poslouchala a teď jen vytáhla z kapsy ten malinký úlomek. úlomek,který všechno způsobil. úlomek, který mě přelomil srdce, ale dokázal ty rány zase slepit. Pokud vůbec ten kus. Spíš ta osoba,kterou nehorázně moc miluju, to vyřešila.
"Takže, co teď máme udělat?" zeptala se Camy a otočila se na mě. Já jen pokrčila rameny a koukla na Jesseho.
"Asi je dáme dohromady. Susannah, ty drž ten Paulův kousek a Camelie, ty svůj. Já svůj. Teď je dáme dohromady."
Všichni tři jsme stáli čelem k sobě. Tvořili takový trojúhelník.. Každý v ruce před sebou držel ten úlomek, natočený stranami,které k sobě patří, k sobě.Drželi jsme je od sebe asi 5 centimetrů a pořád jejich vzdálenost zmenšovali. Všichni jsme v napětí a s očekáváním vyčkávali,co se bude dít, když je spojíme.
"Tak teď" poručil opatrně pomalu Jesse. Kousky diamantu jsme přitiskli k sobě. Nevím,proč ta osoba s věčnou silou byla důležitá, protože jsem ty úlomky spojili všichni a zdá se, že to fungovalo. hned, jak se jednotlivé strany úlomků sebe dotkly, kámen začal zářit. To prudké bílé až nažloutlé světlo oslnilo celý pokoj a my všichni museli zavřít oči, abychom z té ostré záře neoslepli. I přes zavřené oči jsem uviděla, že světlo pomíjí a tak jsem je zase otevřela. Záře opravdu pomalu ustupovala a jakoby se vracela do diamantu. A najednou šly lehké paprsky světla a třpytivé kousky vycházeli i z Jesseho a Camelie. Jakoby je ta moc opouštěla. Vypadalo to,že to opravdu funguje. Kámen už byl spojený a vtáhl do sebe všechno světlo a jakoby ho v sobě uzavřel. Camelia i já jsme kámen pustili a Jesse ho teď svíral v ruce celý. Vydechla jsem. snad je to všechno pryč. Viditelně se Jessemu taky pořádně ulevilo a Came jakbysmet.
"To bylo..." snažila se to popsat Camy, ale zřejmě nenacházela slova. Jesse je asi našel. "...opojné, uvolňující..." ale ať se snažil jak chtěl, asi se mu to nepodařilo popsat.

VII.kapitola DzS 2.část

9. dubna 2008 v 20:14 | Terezka |  mediator
"O básničce jsi mi nic neříkala, querida." poznamenal Jesse,a tak jsem mu ji řekla.
"Celý sílu nemá žádnou,
na kusy je ovládá.
Najdi jednu osobu správnou,
která věčné síle podléhá.
V jeden se spojí
a rány se zhojí." začala jsem nad ní přemýšlet a aby to šlo líp, napsala jsem si ji na kus papíru. Jesse si sedl zase vedle mě na postel a oba jsem tam jen tak zírali na kus papíru přes sebou. Kus papíru, na kterým je odpověď na náš problém.
"No," začal Jesse, "myslím, že začátek a konec jsou jasný. Celý sílu nemá žádnou, na kusy je ovládá. Když je v celku, tak nic a když ho někdo rozlomí, může ovládat lidi, který mají ty kousky." shrnul to. "A ten konec-"
"Ten konec"přerušila jsem ho, "když se ty kousky šutříku spojí, všechno bude zas oukej, ale co to s tou osobou správnou?"
"Netuším." přiznal smutně Jesse.
"třeba tam nebude ta osoba potřeba?"
"To by to tam jinak nebylo, to spíš jen ta osoba je může spojit." tak nic,ale zkusila jsem to.
"Tak to rozeberem," navrhl Jesse, " správná osoba, která podléhá věčné síle, co je věčná síla?" pokrčila jsem rameny. Chvíli bylo ticho, jak jsme oba v hlavě přemítali.
"Myslím, že si půjdu došlápnout na Paula."přemýšlela jsem nahlas, ale měla jsem si to spíš nechat pro sebe. Jessemu se můj návrh totiž moc nezamlouval.
"Za Paulem teda rozhodně nepůjdeš!" zakázal mi příkře. "Jesse," zakňučela jsem. "chceš snad, aby Paul ovládal tvou i Cameliinu mysl a mě tím furt zraňoval?" dobrý argumenty, Suze. "Co když ti nažene do mozku myšlenky,abys odešel nebo já nevím co a tím jsem tě už ztratila navždycky?"
To se mi povedlo. Na to Jesse jen smutně a zároveň naštvaně sklopil hlavu.
"Jesse, prosím. Já to nějak zvládnu." Ani ke mně nezvedl hlavu a tak jsem se otočila a odešla. Před tím, než jsem zatočila za dveře, podívala jsem se ještě na něj,ale on se ani nepohnul. Ani nezved hlavu, ani neuhnul očima. Pořád mu směřovali na prázdné místo vedle postele. Chtěl mi tím naznačit, že to opravdu nechce, ale s tou návštěvou Paula taky nesouhlasí.
Po nějaký době chůze jsem se dostala před ten velkej studenej skleněnej barák.
Přemýšlela jsem, jestli za ním nemám přijít v slzách, aby mu to nepřišlo nápadný, ale teď nějakou akci asi nedělal, takže by si toho asi všiml. S trochu rozklepanou rukou - možná strachem, možná vztekem, který se do mě nalil cestou, jsem zazvonila. Otevřel až po chvilce a ani to nebyl Paul. Byl to ten asistent jeho dědy.
"Dobrý den, Susan, co pro vás mohu udělat?" zeptal se zdvořile. Hej, já si snad na tu Susan zvykla u všech. Jsem podezřele shovívavá.
"Dobrý, je tu Paul?"
"Jistě, mám ho zavolat?"
"Nemusíte." jenže tohle už jsem neřekla já,ale ten,kdo měl být zavolaný- teda Paul. Objevil se na schodech a hned sešel ke dveřím. "čau, Suze, co ty tady?" Byl trošku překvapený, že nemám zarudlý či od celodenního svíjení se v slzách.
Nechtěla jsem s ním moc konverzovat a ve dveřích ho skopnout na zem asi taky ne, tak jsem zkusila vejít. "Můžu dál?" Asistent s dredy odešel a Paul udělal takový to gentlemanský gesto, kdy napřáhl ruku a sklonil se do úklonu a tím vším naznačil, že mám vejít. Po optání, jestli nechci něco k pití, jsme došli do jeho pokoje a hned jak zavřel dveře a otočil se ke mně, musel ucítit hořkou bolest ve tváři. Možná jsem to měla upřesnit. Ucítil hořkou bolest na tváři, tiché křupnutí v nose a zároveň prudký dopad na chladnou podlahu. Při mém úderu pěstí do obličeje jsem mu malinko pokřivila nos a aby se náhodou nesnažil mi to hned oplatit, jak měl ve zvyku, podkopla jsem mu nohy a tím ho složila k zemi.
Snažil se zvednout, ale nohou, kterou jsem mu silněji položila na hrudník, jsem uvěznila u země. Snažila jsem se na něj něco zařvat, ale s tím návalem vzteku jsem ze sebe nic nedostala. Nejradši bych na něj zakřičela snad všechny nadávky, co znám najednou. Ale to způsobila, že jsem vydávala jen podivný zvuky podobný začátečním písmenům.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.A spustila. Paul zatím trpělivě čekal. Asi se bál, že když kecne, bude si v nemocnici spravovat i na kousky rozšlápnutý žebra.
"Proč?" podívala jsem se vyčítavě a ublíženě. Asi nejdřív čekal, že ho seřvu a moje reakce ho malinko zaskočila. Napadla mě tahle otázka,přestože jsem tak trochu věděla odpověď. Jenže nějak jsem čas na to,co říct, udělat potřebovala. Celou cestu sem jsem si úplně představovala,jak ho dostanu k zemi - a to se povedlo podle plánu. Jenže jsem taky přesně věděla, co mu říct a jak mu to vyčíst a jak z něj dostat řešení. Ale na ty slova jsem si nemohla za boha vzpomenout.
Paul neodpovídal. "Tak proč, Paule?!" zařvala jsem skoro. "Jestli sis myslel, že se to nedozvím,tak ses spletl! I Jestli sis myslel, že ti to projde, a jestli jsi čekal, že to nějak změní můj vztah k tobě? Tak změnil,ale víc než kámoš si stejně nebyl! Já jenom nechápu, jak můžeš bejt takovej ubožák." furt jsem něco mlela, až jsem se konečně dostala k tomu, co jsem chtěla celou dobu - zjistit,jak to zrušit! Paul pořád nic neříkal,a ani jsem ho nenechala a pokračovala dál. "A teď mi sakra řekni, jak z toho Jesseho a Came dostat!"
Teď už Paul něco udělal, jenže to nevypadalo, že sahá po papíru a chce mi popsat přesný instrukce. Spíš se začal usmívat. Smál se mi. "Copak si vážně myslíš, že ti to řeknu? že ti slovo od slova popíšu postup? a ještě bych ti k tomu mohl rovnou přihodit ten šutr, co?" přidal se sarkasmem. protočila jsem oči v sloup. "Moc vtipné. Ne všechno mi říkat opravdu nemusíš. Náhodou jsem mluvila s Isabellou." pronesla jsem vážně.
"No,tak ta ti určitě moc pomohla. Co o tom může vědět malá mrtvá holka?" začal skoro řvát,kdyby ovšem moje sevření jeho hrudníku nezesílilo. A to ho zklidnilo.
"Jen mi řekni, kdo je ta osoba správná, která věčné síle podléhá." odrecitovala jsem. Přes obličej mu rychle proletěl stín překvapení,ale hned ho překryl úšklebek. Jeho ledově modrý oči se do mě zabořili. "Zkus si dojít pro Boha!" navrhl s posměchem, který se mu v těch očích odrážel. Jenže i smích ho brzo přešel,když jsem ze stoje přešla do kleku - klečela na něm. Jedno koleno jsem měla opřený o zem a druhý mu zarývala do břicha pořídnou silou, takže sykl bolestí a obličej se mu i do bolestné grimasy zkroutil. "Já nežertuju" zasyčela jsem skrze zaťatý zuby a s přimhouřenýma očima. tentokrát jsem z něj neměla strach. byla jsem naštvaná a jestli se mi pořád klepala lehce ruka, bylo to jen z toho důvodu. "dělej!" křikla jsem a chytla ho u krku za tričko, který jsme teď mačkala v pěsti a i s ní zarážela jemu do krku.
"Kurňa, Suze, přestaň!" snažil se křičet,ale měl skříplý hlas. "De Silva! Ta správná osoba je von a ty! Věčná síla je láska, do prdele!" dostal konečně ze sebe. Chvilku jsem ohromeně zírala a uvolnila jeho sevření, což byla největší chyba. Využil toho a odhodil mě od sebe. Jenže ne moc daleko od sebe,takže mě ještě stihl skopnout ke zdi. Doufám, že se mi to jen zdá, že by měl najednou větší sílu.
Začala jsem se zvedat, ale v tu ránu byl u mě. Vrazil mi pořádnou facku a mě se stočila hlava na tu stranu. V tom mi do oka padl ten šutr. Blbá skrýš, Paule. Fakt ubohý nechávat ho na stolku u postele. Myslela jsem, že ho bude nějak pořádně skrývat nebo tak něco. Předpokládala jsme sejf. Rychle jsem vstala a to už dával další ránu, která mě na ten stolek shodila. jaké to štěstí. Ale ucítila jsem řezavou bolest v rameni. Kus průsvitnýho kamínku se mi octil u ruky. Nenápadně jsem po něm chňapla a pevně ho sevřela v pěsti. Paul si toho viditelně nevšiml. U noh mi teď ležela rozbitá skleněná lampička, kterou na tom stolku měl a která spadla a rozpadla se na kousky zároveň mým dopadem na stolek. část skla se mi zaryla d ramene,jak jsme zjistila. jenže na to jsem teď nemyslela. Paul se vrhal zas na mě a tak jsem popadla tu lampičku a snažila se mu ji zabodnout do břicha. Moc se teda nezabodla,ale sklo se do něj zarylo a i když zbytek spadl, velké střepy skla měl v břiše. Chytil se za břicho a patrně se snažil střepy vytáhnout. Krev mu kapala skrz nasákle tričko na doposud čistou podlahu.
Taky jsem jeho nepozornosti využila, zvedla se a vyběhla z pokoje a po chvíli i z domu.
Ještě na schodech jsem slyšela jeho kroky, takže běžel za mnou. Vyběhla jsem na ulici, kde ale nikdo nebyl. Paul a mnou volal, že stejně neuteču a takový ty kecy.
Už jsem se těšila, jak to řeknu doma Jessemu, že vím, jak se toho všeho zbavit, když mě Paul dohonil a podkopl nohy. A táhla jsem se na zemi jak dlouhá, tak široká. Byla jsem rozběhnutá, takže jak mě srazil k zemi, jela jsem ještě chvíli po bradě po sluncem rozehřátým asfaltu. Cítila jsem na bradě krev a taky ji viděla na zemi pode mnou, když sem se začala zvedat. Otočila jsem se na záda a chtěla si sednout, mě něco sešláplo k zemi. Doslova. S Paulem jsme si prohodili místa a on mě teď držel v šachu mezi silnicí a jeho nohou. pořád mu kapala z břicha krev a skoro až vražednicky se smál. Teď už jsem teda strach dostala. Dal do nohy větší sílu, a já jsem břichu ucítila silný tlak, který doprovázela bolest.A Paul přidával víc a víc síly a pořád se strašně smál. Najednou mi začala téct po tváři slza. Přišlo mi, že mi Paul rozdrtí orgány a napadlo mě, že jestli to takhle půjde dál, Jessemu toho moc neřeknu, ale nemohla jsem teď nic dělat. Házela jsem kolem sebe rukama a snažila se tu nohu dostat z mýho břicha pryč,ale nešlo to. Skoro se na o mě začal opírat celou váho, když mě t zas napadlo. no jasný. Jesse!
"Jesse, já vím, si za to můžu sama, ale potřebuju tě". říkala jsem si v duchu a v tu chvíli se Paulova noha pohnula z mýho břicha a Paul dopadl na silnici dobrých 10 metrů ode mě. Vzhlídla jsem a nade mnou se už skláněl můj zachránce a pomáhal mi vstát.
"Jako bych tě nevaroval, neměla jsi sem chodit!" vyčítal mi naštvaně Jesse. "promiň mi to Jesse." sklopila jsem hlavu. Zvedl mi za bradu hlavu a podíval se mi do očí. "Hlavně že jsi v pořádku, querida." řekl zase tím nádherným sametovým hlasem a chtěl mě obejmout, ale když se dotkl mýho ramene,jen jsem sykla bolestí. Podíval se a zjistil,to co já ještě u Paula v pokoji.že tam má zaraženej nemalej střep. Jesse ho opatrně a s pečlivostí vytáhl a pak mi položil na ránu kapesník. Ten už jsem dobře znala. Byly na něm vyšité iniciály M.D.S. María de Silva. Další duchařská zkušenost. Nerada vzpomínám.
Za sebou jsem uslyšela kroky a s Jessem jsem se zároveň otočili. Belhal se směrem k nám Paul. Jesse za ním vykročil přímím rychlím krokem, dal mu pěstí do nosu - tentokrát stopro zlomený, pak se otočil na patě a aniž by na Paula hodil jediný pohled, vrátil se ke mě. Vzal mě za ruku a spolu jsme odešli.

VII.kapitola DzS 1.část

9. dubna 2008 v 20:14 | Terezka |  mediator
7.kapitolka "zrádci???"
Takhle to bylo i několik dalších dnů. V Jesseho přítomnosti jsem byla ta chladná, odměřená Suze a v jeho nepřítomnosti ubulená troska. (Jednou mi volala i Camelie. No několikrát,ale jen jednou jsem ji to zvedla. Snažila se mi to vysvětlit, jenže netušila jak. Pořád mi opakovala, že chvíli byla tam a pak najednou tam. A že si nic nepamatuje a ostatní výmluvy. Ale já ji to nebaštila. Byla jsem pořád tak nějak mimo.)
Jenže čeho jsem si tentokrát nevšimla bylo, že Jesse vůbec neodešel,jen se přesunul ven za okno a sedl si na střechu. Ale okno zůstalo pootevřený, takže mě musel slyšet po naší konverzaci ("Jak se-" "Fajn." a pak jsme v pokoji jen tak potichu seděli až nakonec Jesse vždycky odešel) brečet. A taky slyšel, protože nakoukl do okna a když se ujistil, že fakt ležím a bulím, přišel za mnou. Všimla jsem si ho až si přisedl vedle mě na postel. "Susannah..."
"Jesse, prosím, běž pryč." Nechtěla jsem,aby mě takhle viděl. "Ne, Susannah." řekl rázně. "Každý den po naší...ehm...konverzaci si myslíš, že jsem odešel. Ale já každý den sedím jen venku za oknem a každý den tě slyším plakat." vyvalila jsem kukadla promočený od slz. On ví, že pak vždycky brečím? no supr, Suze. příště se přesvědč, že venku nikdo není. "Proč se chováš jinak, když jsem tu a jinak když tu nejsem. Proč jsi chladná, když se ti to snažím vysvětlit a ty děláš, že je ti to jedno, když pak sama pláčeš?"
Jenže ani já neznala odpovědi na jeho otázky. Ani jsem si to neuvědomila a začala mi téct po tváři slza. teď jsem nebrečela, nevzlykala, jen se mi z očí valily kapičky slz. pořád jsem cítila tu bolest u srdce, ale Jesse byl teď už zase u mě a já na něj prostě nemohla bejt naštvaná, to nešlo. "Jesse?" podíval se mi do očí s pohledem: copak?
"Proč jsi mi řekl, že mě miluješ,když hned potom jsem tě viděla tady" poklepala jsem na postel "s Camy?"
"Protože tě skutečně miluju." snažil se mě přesvědčit.
"To mi to dokazuješ tím, že se válíš v posteli s mou kámoškou?" Jesse si povzdychl. "Netuším, jak se to stalo, v jedné chvíli jsem byla na okenním sedátku a sám a v druhé.." nedokončil to. Oba jsme věděli, co v druhé. "Cameila taky říkala, že byla doma a pak najednou tady. Prostě se nám zatemnilo myšlení, nebo já opravdu nevím, querida." Celou dobu, kdy to říkal, se mi díval upřeně do očí,ale teď jsem pohledem uhla a dívala se dolů. To pro něj byl důkaz, že mu to moc nežeru. "Querida, věř mi to, prosím tě."
"Jesse, jak po mě můžeš chtít,abych ti to věřila?"
"Přece mi ještě věříš?" Neodpovídala jsem. jen jsem se na něj podívala a pak zase sklopila hlavu. Jesse mě vzal za ruku a palcem mě hladil po jejím hřbetu. "Jesse, byl jsi člověk, kterýmu jsem na světě nejvíc důvěřovala." Přišlo mi, že se mu taky začínaj slzama plnit oči, ale prudkým mrkáním je zase zahnal. A pak mě k sobě přitiskl a objal. Byla jsem tím trochu zaskočená, ale bylo to moc fajn. Ještě víc sem se k němu přitulila.
Nakonec si Jesse lehl a natáhl vedle sebe ruku, na kterou jsem si pak lehla a kterou mě taky hned potom objal. Byla to najednou taková pohoda. tak moc hezký, být zase s Jessem. Jen jsme tam mlčky leželi a Jesse mě hladil na ruce. Málem jsem u něj takhle usnula, kdyby nás nevyrušilo zvonění mého mobilu. Chvilku jsem se bála, že je to Paul, protože si nějak zvykl mi večer volat, ale byla to CeeCee. Poprosila jsem ji totiž, jestli může něco zkusit najít o Diamantu za Shadowlandu,ale nepočítala jsem s tím že by mohla.
"čau, Simonová."
"Ahoj,CeeCee, tak máš něco?"
"Jasný,já najdu vždycky to, co potřebuju."
"počkej, fakt něco máš?"
"Jo a s tou básničkou to docela sedí, proč ses nepokusila ji vyluštit?" pokrčila jsem rameny, čemuž se Jesse zasmál, protože mě CeeCee nemůže vidět.
"No,tak ten diamant, Shadowland je prej nějaká tajná čekárna na další život nebo tak něco, vědělas to? drsný,co? a je to tam prej-"
"Dobrý CeeCee, vím, jak to tam vypadá,byla jsem tam." ajaj..to ale ona neví.
"Cooože? simonová! dyť ty nejseš mrtvá!"
"Nepovídej,to jsem netušila. Já se tam dostat můžu, někdy ti to asi budu muset vysvětlit,ale pokračuj o tom diamantu."
"No jo,porád. Prej vznikl v tom Shadowlandu, ale kde byl pak se neví. Ví se,že takhle sám o sobě nemá žádnou moc- pokud je ovšem v celku."
"A když není?" vyzvídala jsem..
"Bože,máš to v té básničce. Ten,kdo ho rozlomí, může dát jeden díl někomu a pak ho bude ovládat, toho dotyčnýho. Jeho myšlení, bude mu vnucovat své myšlenky a nutit ho dělat věci, který by nikdy neudělal. A ten dotyčnej o tom pak nemá ani tucha. samozřejmě to může zlomit na víc částí a ovládat víc lidí, jen ty lidi musí mít část toho diamantu u sebe."
"CeeCee,seš genius! a nemáš tam někde, jak se toho zbavit?"
"no,to tam není, možná, kdyby ti dotyční ten kousek vyhodili, a nebo to má v té básničce. Už musím končit. čau, Suze"
"čau a dík."
"Jesse" otočila jsem se zase na něj. "nemáš ňákej kousek šutru u sebe?"obočí mu malinko vyletělo nahoru,nechápal, na co mi bude kousek šutru, ale pak kývl.
"Jo, našel jsem u sebe nějaký úlomek. Proč?" A mě to všechno došlo. Jesseho někdo ovládal a stejně tak i Came, ani jeden si nic z toho nepamatovali.
"Jesse,já tě miluju!" vrhla jsem se mu kolem krku. On byl z toho zmatenej ještě víc. "Můžeš mi to prosím odpustit, Jesse. prosím, byla jsem úplně pitomá. Prosím, promiň mi, že jsem ti nevěřila, omlouvám se, promiň!"z těch mých omluv, co jsem na něj valila byl taky mimo.
"Susannah, zasvětíš mě prosím do toho taky?"
"Jasný, někdo tě ovládal, i Camelii a všechno přes ten ku šutru, co máš u sebe. Ty sis pak nic nepamatoval. Ale kdo-" No jasný, už mi to taky docvaklo. Kdo by mě chtěl rozhádat s Jessem, když o něm vědělo sotva pět a půl lidí, kdo by mě chtěl pro sebe. Paul! Dokonce když jsem se za ním byla vybrečet, věděl, co se mi přesně stalo a ani jsem mu nic neříkala.
Jesse jen zíral.
"Já. Ho. Zabiju!" zařvala jsem a zvedla se z postele. Jesse mě ale přitáhl zpátky.
"Nikam tě nepustím" řekl laškovně, ale pak zvážněl " dokud mi neřekneš koho chceš zabít a proč."
"není to jasný? Paul tebe a Came ovládal, abychom se rozhádali, aby jsi mě zradil a já na to skočila a s brekem šla rovnou za ním. Já jsem tak pitomá, Jesse, odpustíš mi,prosím?"
"jistě,querida." řekl a políbil mě.
"Počkej, Jesse," odtrhla jsem své rty od jeho. "Víme, co se stalo, ale nevíme, jak se toho zbavit. Zkus ten úlomek zahodit." poradila jsem mu. Jesse vytáhl z kapsy malý kousek průhlednýho kamínku, který měl broušené strany, teda kromě dvou. ty byly spíš odlomené.
Vypadal docela obyčejně, jako nějakej křemen. Jesse ho držel na natažené dlani a chvíli jsme na něj zkoumavě hleděli. Pak přišel k oknu a vyhodil ho ven.
"Jsme z toho venku" pronesl vesele a usmál se. jenže hned se mu obličej zase zachmuřil, protože se mu ten kus podělanýho šutru objevil zase v dlani.
"No, ten se tě asi nebude chtít pustit." okomentovala jsem to, a nejradši bych k tomu přidala: stejně jako já. Jesse jen pokrčil rameny.
"Tak jednoduše to asi nepůjde. CeeCee říkala, že bych něco mohla najít v té básničce."

VI.kapitola DzS 2.část

8. dubna 2008 v 21:23 | Terezka |  mediator
To řekla a pak se otočila. Když zahlídla Paula, odhmotnila se. No to je super. To toho hodně vím. Abych si ji zapamatovala, řekla jsem si ji ještě párkrát v hlavě.: "Celý sílu nemá žádnou,na kusy je ovládá.Najdi osobu správnou,která věčné síle podléhá.V jeden se spojí a rány se zhojí."
Paul mi donesl colu s ledem a lehl si zas vedle mě. Jenže já jsem ho nevnímala. Měla jsme v hlavě pořád tu její odpověď. nemůže odpovídat v otázkách, a ještě k tomu v hádankách. A proč se tu zjeví, jen když Paul odejde?
Něco na mě mluvil,ale nevnímala jsem ho. "Suze? Suze? Suze!!! slyšíš mě?!"
"co-co je?"
"co je? vůbec mě nevnímáš."
"Jen jsem se zamyslela. chtěl jsi něco?"
"už ne..."
Pak jsme šli do pokoje a na oběd. chvíli po něm se vrátili pan a paní Slaterovi a jak mě dovolili, šla jsem domů. Paul říkal, že taky někam jede, že mě může kousek hodit,ale odmítla jsem to a šla domů pěcha. Zajímavý, teď bývá pořád v hotelu. A asi to nebude kvůli rodičům, protože ti tam věčně nejsou.
Došla jsem domů úplně v pohodě a zase se těšila na Jesseho.
Doma nikdo, kromě Maxe nebyl a tak mě šel přivítat ke dveřím aspoň on. Došla jsem ke schodům nahoru a Max u nich začal vrčet. to mi bylo dost jasný znamení- Jesse je nahoře. Rychle jsem vyběhla schody a vběhla do pokoje. A zase nestačila zírat. Jesse tam byl a zase s Came. A zase se líbali,jenže tentokrát leželi na posteli. Na mé posteli! Málem si to spolu snad rozdali! můj bože, Jesse! zase ta pichlavá bolest u srdce, zas ta černá díra to ne, znovu ne!!!
"Jesse" vydechla jsem tišeji, jenže to stačilo aby si mě všimli. Jakoby se Jesse vzpamatoval. Podíval se na Camelii a ta na něj taky koukala trochu vyjeveně. Pak se trefil pohledem na mě a já ucítila na tvářích slzy. "Susannah,já-" snažil se nějak obkecat Jesse,ale já už ho neposlouchala. čapla jsem mobil a vyběhla z pokoje. "Susannah!" slyšela jsem za sebou křik.
Doběhla jsem po schodech dolů a někde v obýváku se zastavila. Vyťukala jsem číslo a i když jsem nemohla skoro mluvit, volala jsem Paulovi. chvilku mi přišlo, že mobil slyším zvonit z vrchu,ale to asi nechal mobil doma Brad a někdo mu volal. Paul to po chvilce zvedl.
"Paule,prosím" brečela jsem do telefonu, "přijeď pro mě." Byl to teď můj dobrej kámoš. A toho jsem teď potřebovala jako sůl.
(PAUL
Suze mu to odpustila? to sem myslel, že takový chování nesnáší. Kusy diamantu jsem dal k sobě,až byla pryč. De Silva si nemoh nic pamatovat,chtěl jsem, aby se rozhádali a Suze mu to vyčítala, a on netušil o co jde. Jenže tak to moc nepomohlo. Teď vinu musí cítit! Camelii jsem nařídil aby šla za ním oknem, stejně jak leze Suze, když se vrací v noci odněkud. Když tam přišla, stál jsem za dveřma a skrz diamant jim vnucoval svoje myšlenky. Taky mi to rvalo srdce vidět ji. její pohled plnej bolesti a tentokrát jsem mou část diamantu schoval,aby síla přestal působit dřív a jim se vrátili jejich vlastní myšlenky,takže De Silva ji ještě viděl se slzama utíkat.
Co jsem nepředpokládal bylo, že mi Suze hned zavolá a mobil mi začal zvonit ještě u ní v pokoji. Naštěstí si toho nevšimla a de Silva s Camelií mě už vůbec nevnímali. Nemohli, byl jsem tam jako duch. Prostě jsem se posunul, jako posouvač, jenže ne do Shadowlandu,ale do jejího pokoje a hned po zazvonění mobilu radši ven.Chtěla,abych pro ni přijel, tak jsem rychle běžel pro auto, který jsem zaparkoval za rohem na konci ulice a přijel za ní. Seděla venku na zemi, brečela a čekala. Dneska jsem zašel dál a nechal je trochu víc uvolnit a tak byli u ní v posteli. Nejvtipnější je, že neví,jak se tam dostali, co dělali- no to možná ví, protože jsem jim vrátil myšlenky, když se líbali,ale stejně.)
JESSE
Probudil jsem se jako z transu a otevřel oči. Těsně u mě byla Camelia a leželi jsme v posteli Susannah,rty u sebe. Netušil jsem,co se dělo a podle zmateného výrazu v očích Came jsem vydedukoval, že ona taky ne. Jenže pak jsem za sebou uslyšel známý hlas jen tiše vzdychnout: "Jesse."
To ne! otočil jsem se a tam stála Susannah s vyjeveným obličejem. Věděl jsem,co jsme s Camelii museli dělat - jen jsme se líbali!- a pokud tam přišla Susannah, nebylo to moc dobře. Viděl jsem její pohled, ve kterém ta bolest i smutek a možná i vztek byly vepsané. "Susannah,já.." ale nevěděl jsem co mám říct. Susannah, já jsem tě nechtěl podvíst, Susannah,já nevím,jak se to stalo? Myslíte si někdo, že by mi věřila? chňapla po telefonu a rychle vyšla z pokoje. "Susannah!" zavolal jsem ještě na ni. Podíval jsem se na Camy a ta nevypadala o nic víc ohromeně a zmateně než já. Netušila, jak se sem dostala a ani já. "omlouvám se" řekl jsem a odhmotnil se. Chtěl jsem jít za Susannah. Zhmotnil jsem se za ní,když sbíhala ze schodů. Zůstal jsem na nich stát a ona přiběhla do obýváku. Slyšel jsem,jak tiše vzlyká a někomu volá. "Paule,prosím, přijeď pro mě." Cože? volala Slaterovi? cítil jsem zlost,ale jen na něj. Pak si otřela slzy a vyšla před dům. Rozhlédla se, jestli už nejede a když zjistila že ne, klesla do trávy. Jen tak tam seděla na zemi s nohama pokrčenýma pod bradou a tekly ji slzy. Chtěl jsem jít za ní a zhmotnil jsem se těsně za ní,když před domem zastavilo auto a vyšel Paul. Rychle jsem zmizel a objevil se za stromem,abych nebyl vidět. Když ji viděl, povzdychl si a přišel za ní. Susannah zvedla hlavu a podívala se uplakanýma očima na Paula. Podala mu ruce a on ji pomohl vstát. A pak ji objal. To si Paul hraje na hodnýho nebo co?! Začal ji utěšovat a pak spolu nastoupili do auta. Jak může? Ale pak mě napadlo další: Jak jsem mohl Já?!?
Hodně dlouho se nevracela,až jsem si dělal starosti. Camelia už dávno odešla, trochu jsme to spolu probrali, ale taky nic nechápala.
Uklidnil jsem se, až jak jsem viděl přijíždět Paulovo auto, ze kterého Susannah v pořádku vystoupila. Sledoval jsem ji z okna. Neměla ani červené oči, nebo aspoň ne moc, protože jsem je z vrchu neviděl. Vystoupil i Paul. Už nebrečela, vlastně se i usmívala,když k ní Paul přistoupil a objal. A pak ji políbil! Dobře, byla to jen obyčejná kamarádská pusa na tvář,ale stejně jsem cítil jak to ve mě vře. Susannah se na něj krásně usmála- tak,jak se předtím usmívala na mě, teď už to asi neudělá...- něco řekla a odešla. Zdola jsem uslyšel její hlas,jak se baví s matkou a nevlastním otcem. Ještě dole povečeřela a pak se vydala nahoru. Stoupl jsem si a šel ke dveřím. Chtěl jsem vědět, jak se bude chovat, co mi řekne, chtěl jsem ji to vysvětlit, chtěl jsem ji říct, že ji miluju,ale když vešla, nedokázal jsem ze sebe nic dostat. Otevřela dveře a když si mě všimla, zastavila se v nich. Rozhlídla se kolem a pak pokynula hlavou, ať jdu dál ode dveří,aby mohla taky vstoupit. Poslechl jsem a ustoupil o krok zpátky. Susannah vešla, zavřela za sebou dveře a pak se otočila na mě. Jen se na mě dívala takovým pohledem, jakoby se ptala: tak co mi na to řekneš. jenže,jak už jsem se zmiňoval,chtěl jsem ji toho říct hodně,ale nevypadlo ze mně nic. Takže jsme jen tak tam oba stáli a koukali na sebe. Hleděl jsem do jejích zelených očí, které mě uchvacovaly.
Povzdychla si a obešla mě. Sedla si na postel. Už neplakala, ani oči neměla červené, jen plné smutku. Došel jsem k okennímu sedátku a usedl na něj. Nějak jsem doufal, že ta chvíle ticha to trochu spraví a mě se podaří ze sebe něco dostat, nějak ji to vysvětlit,ale vysvětlení jsem neměl. Ticho prolomila querida.
"Jesse, jestli mi nic nechceš, tak můžeš jít." prohodila docela mile, ne nějak naštvaně, že bych se ji měl omlouvat, ale spíš ve společenským duchu. Docela mě to překvapilo, minule byla trochu hysterická, no. Ale když ke mně zvedla hlavu, uviděl jsem ji v očích, že je zklamaná. Já jsem ji zklamal. Když jsem se ji do těch krásných očí zadíval, cítil jsem její bolest a zármutek, který ale nedávalo najevo. Jako by to v sobě dusila, ale netušil jsem proč. Ne, odejít jsem nemohl. "Susannah,já-" ale přerušilo mě zvonění jejího mobilu. Vzala ho do ruky a když se podívala na displej a zjistila, kdo volá, lehce se usmála. Pak to zvedla. "Ahoj, Paule, co se děje?" Paul? PAUL SLATER?!
"ne,díky,jsem v pohodě, fakt díky," usmívala se. "čau" a položila.
Co se to tu děje?! Z Paula je hodnej kluk, Susannah si s ním mile povídá a on ji viditelně naslouchá. Jen tak ji dal kamarádskou pusu a ona ho objala. pak ji večer volá, jestli je všechno OK! Neříkejte mi, že by spolu třeba začali chodit! To ne! To přece nejde!
"Susannah?" položila mobil a zvedla ke mně hlavy. "Hm?"
Jak se dokázala chovat takhle..takhle...normálně? Předtím brečela a nechtěla mě ani vidět. Leda že by byla opravdu s Paulem. To by nebyla naštvaná na mě, protože by dělala to,co já.
"Ty- ty chodíš se Slaterem?"
pozdvihla obočí. "A proč se o to staráš?" to jsem koukal, ne aby se mi to snažila vyvrátit, zato to tímhle skoro potvrdila. Cítil jsem bolest u srdce. Pak dodala: "Ne nechodím, jestli tě to tak zajímá." trochu odsekla,ale pořád byla úplně v klidu. Byl jsem z toho docela zmatený...
SUZE
Jesse se ptá, jestli chodím s Paulem? tomu bych se nejradši zasmála, ale když jsem mu odpověděla: "a proč se o to staráš?", cítila jsem, jak žárlí. Začalo se lehce třást zrcadlo, ale Jesse si toho ani nevšiml. Aby mi nespadlo na podlahu, jak těch několik před ním a nerozbilo se, snažila jsem se ho uklidnit. "Ne, nechodím, jestli tě to tak zajímá." Trošku se zklidnil,ale já zas ne. Jenže jsem si řekla, že teď už žádný scény dělat nebudu, nic. Paul mi pomohl přestat brečet. Celou dobu jsme byli u něj doma - ne v hotelu, u něj - a já tam bulela a všechno se mu to snažila říct. Pak jsem vymyslela tohle, že nechám Jesseho taky trochu vydusit a Paul mi pomoh zbavit se slz, když na Jesseho pomyslím. a víte co? Fungovalo to.
Jesse nevěděl co říct, moje chování ho očividně zaskočilo a tak po chvilce začal o tom sám. "Susannah, mrzí mě to." sklopil hlavu. "Jasný, v pohodě." řekla jsem bez jakýkoliv známky emocí. Nevěřil svým uším a ani očím, když jsem si normálně vzala sluchátka a nasadila si je na uši, pak si lehla, zavřela oči a dělala, jako by tam Jesse nebyl. po chvilce jsem pootevřela oči a on už tam nebyl. Takže neviděl moji další reakci a ta byla, že jsem strhla sluchátka, přetočila jsem se na břicho a zabořila hlavu do polštáře a zase se rozbrečela.

VI.kapitola DzS 1.část

8. dubna 2008 v 21:22 | Terezka |  mediator
6.kapitolka "zrádci na druhou"
Ráno jsem se neprobudila už tak nevyspaná. Byla jsem celkem v pohodě. Možná i šťastná. Bylo to supr zase Jesseho cítit u sebe a líbat ho. Když jsme se v noci od sebe po snad deseti minutách odtrhli, jen se krásně usmál a pak odešel. Prý abych se taky vyspala. Jenže jsem věděla, že doopravdy nikam nešel. celou noc seděl na okenním sedátku a svůj pohled střídal ze mě a na oceán.
Vstala jsem a Jesse mě přivítal dalším polibkem na tvář. Bylo to jako předtím, ale pořád jsem to měla v hlavě. Asi se moc šťourám ve věcech,ale pořád jsem na to myslela. Už ne moc na Jesseho, jako na zrádce, ale proč se to stalo a proč o tom on neví. Jen jsem zamyšleně koukala z okna,když za mnou přišel ze zadu Jesse a obejmul mě. "Copak, querida?"
"Pořád na to myslím. Co se stalo? A jak? a Jakto, že o tom nic nevíš?"
"Byl jsem i u Camelie a když jsem ji to pověděl, jen na mě nevěřícně koukala. Netušila o čem mluvím. Jsi si jistá, že to nebyl výplody tvojí fantazie?"
"Jesse!" vyvalila jsem na něj oči. "Proč bych si prosím tě něco takovýho představovala? Nevíš snad, jak mi po tom bylo?"připomněla jsem mu.
"Mrzí mě to, Susannah." řekl a políbil mě na krk. Najednou jsem si vzpomněla na tu malou holku. "On za to nemůže. Nebyla to jeho vůle. Ovládl ho. Diamant ze Shadowlandu."
"Jesse, říká ti něco Diamant ze Shadowlandu?" otočila jsem se na něj a konečně odtrhla pohled z Pacifiku.
Jesse povytáhl tázavě obočí. "Kde si o tom slyšela?"
"No,u bazénu za mnou přišla taková malá holčička, kterou jsem tam nikdy neviděla. Byla úplně bílá a trošku mi přišlo, že z ní taky vyzařuje ta posmrtná aura, ale jen trochu. Došla ke mně a řekla: on za to nemůže,nebyla to jeho vůle, ovládl ho. Diamant ze Shadowlandu." vyprávěla jsem mu. "Dokud neřekla Shadowland, tak sem tomu moc pozornost nedávala, zrovna jsem přemýšlela nad..." postupně se mi ztišoval hlas,až se vytratil. Neměla jsem zapotřebí o tom zase mluvit,ale Jesse chtěl znát mé myšlenky.
"Nad čím,querida?" vyzvídal. "Nad tebou. A ona, jako by mi četla myšlenky a řekla tohle." vysvětlila jsem mu všechno a doufala jsem, že o tom bude něco vědět, protože mě to přišlo jako pitomost.
"Přijde mi to jako blbost," řekl Jesse to, co já v duchu. "V Shadowlandu není nic. Je to jen nekonečná chodba s dveřmi. Ale je možné, že nemusí být odtam, jen se tak jmenuje."
"Ok. Jesse. Jak myslíš. Já jdu do hotelu. Měj se." Vlepila jsem mu krátkou pusu na rty a odešla z pokoje. Somna už dole dosnídával.
Andy stál u sporáku a vařil palačinky. "Dobré ráno, Suze" pozdravil mě. "brý ránko" odpověděla jsme s úsměvem. jak vyřešení - nebo aleposň částečné vyřešení problémů dokáže zvednout náladu. Andy si všiml, že teď už nemám slzy na krajíčku a taky se usmál. Sedla jsem si na židli naproti Jakovi a Andy hned přiskočil a dal mi na talíř palačinku.
Po fakt dobré snídani - Andy je vynikajííící kuchař! - jsme se Somnou zas vyjeli do Peoblle beach. Caitlin se ptala jestli už je to v pohodě a byla viditelně ráda, že už se nemusí bát, že budu strašit malý děcka.
"Caitlin, má tu někdo takovou malou holčičku? rovný dlouhý zlatý vlásky, bílá tvář a černý oči."Cait se zamyslela a pak zavrtěla hlavou.
"Počkej, podle toho popisu..." začala zase přemýšlet. "no, podobná holčička byla nedávno v novinách. Prý zemřela. Její rodiče zemřeli a nějaká její teta ji týrala a od malinka byla zavřená ve sklepě. Jednou na ni týden nebo i dýl zapomněla a ona zemřela. Až bylo sousedům divný, že ji dlouho nikde neviděli, začali se po ní všichni shánět a našli její mrtvolku ve sklepě. ta teta je ve vězení. Ale proč ses ptala, jestli tu není? Je už ňákej ten měsíc po smrti."
Měsíce po smrti? Takže byl to duch. Duch té mrtvé holky. "To nic,já jen tak. jak se jmenovala?"
"hm..myslím, že Isabella." začala kývat hlavou "jo, určitě Isabella"
"Dobře,díky moc, tak já jdu. čau."
"nazdar." odpověděla,ale nějak nechápavě se za mnou dívala,proč sem to chtěla vědět.
zaklepala jsme na 215 a otevřela Jackova a Paulova matka. "Dobré ráno, Susan." pozdravila. Stejně jak jsem si od mamky zvykla na Susie, tady už skoro na Susan. I když s tak vlastně nejmenuju,ale už to neřeším.
"Paul tu bude opět s vámi a já s Rickem se vrátíme dnes dřív, takže kolem třetí budete moci jít. Sbohem." a rychle vystřelila i s Rickem ven. Oba v golfovém oblečku si to cupitali chodbou.
Vešla jsem do apartmá a rozhlídla se. Právě vyšel z koupelny Paul. Už oblečený do plavek, že půjdem k bazénu. Byl hodně překvapenej,když viděl,jak jsem v pohodě. Doufala jsem, že z toho bude mít radost. Jo, po chvilce mu úsměv naskočil na tvář. "Ahoj, Susie" ušklíbl se. Věděl, že já nesnáším, když mi tak kdokoliv- kromě mamky - říká. "Vidím, že už je ti dobře. Co se stalo? už jsi na něj zapomněla?" skoro se začal radovat, ale jen do té doby než jsme zavrtěla hlavou. "právě naopak." usmála jsem se.
"prosím? vy jste se usmířili? neříkej, že si mu to odpustila?"
"proč ne? a chci ti moc poděkovat, fakt si mi moc pomoh." řekla jsem a prošla kolem měj za Jackem do pokoje. Jen překvapeně zůstal stát na místě a koukal tam,kde jsem před chvílí byla já. zdálo se mi, že jsem ho slyšela říkat: tak musíme zajít dál. Ale asi se mi to jen zdálo.
"jacku? kde jsi? jdeme ven!" volala jsem po pokoji. "Jack byl schovaný pod postelí.
"Tady jsem, Suze" zvedl ruku nad postel,abych ho viděla. "Hledám potápěčský brýle." vysvětlil mi.
"mám je!" zavolal vítězoslavně. "Supr, tak jdem."
se jsme šli k bazénu a ke stejným lehátkům,jak včera, protože byly prázdný.
Rozhlížela sem se všude kolem, jestli se tam neobjeví zase Isabella,pokud to byla ona.
"Nechceš něco k pití?" nabídl se Paul.
"Jasný,díky." když odešel, zase jsem ji zahlídla. byl tam nějaký chlápek u jinýho lehátka. otočil se a sklonil k vedlejšímu, kde měl asi přítelkyni a když se zase obrátil ke svému, stála za ním ta holka. Jakoby se tam zničehonic objevila. A šla za mnou. tentokrát jsem ale začala mluvit já. "Ty jsi Isabella?" usmála se a přikývla. tak jsem pokračovala.
"Co je Diamant ze Shadowlandu?"
Jenže odpověď byla jiná,než jsem čekala.
"Celý sílu nemá žádnou,
na kusy je ovládá.
Najdi jednu osobu správnou,
která věčné síle podléhá.
V jeden se spojí
a rány se zhojí."

V.kapitola DzS 3.část

8. dubna 2008 v 17:29 | Terezka |  mediator
Neměla jsem ze sebe radost. Chtěla jsem to vyřešit normálně a v klidu,což se mi povedlo nebo aspoň jsem neležela v záchvatu hysterie na zemi. Jenže nevíte,jak to bolelo. Najednou mi hlavou proběhla jedna písnička. Ve které kluk, co ji napsal, zpívá o holce, co ho podvedla s jeho kamošem. A pak tam hlasem, plným emocema do melodie jen tak zakřičí: Kurva to bolí!
A přesně tak to bolelo. U srdce, Takový divný pocit, kterýho se nemůžete zbavit vás pronásleduje. Já vím, že už to trochu přeháním a jestli chce bejt Jesse šťastnej s Came,tak mu v tom nemůžu bránit,- nestavěj své lásce vězení, milovat znamená křídla si dát. Pokud vy dva jste si souzení,svobodná vrátí se tisíckrát. Ta pitomá básnička. Jenže já Jessemu volnost dám,ale on se nevrátí. Já jsem ho už ztratila...- ale po tom všem,co už jsme spolu zažili! taky to mohl říct jinak. nebo aspoň nějak říct a ne tohle. To prostě mi na Jesseho nesedí.
Po chvilince jsem vešla do pokoje a věděla, že tam už Jesse nebude. Nikdy. Přitom se mi zase nahnaly slzy do očí. Proč teď pořád brečím. To nejsem já, pláč nesnáším. Ten pocit,kdy se vám chce brečet. A proč se tak hloupě ptám,když přesně vím, proč jsem teď taková. Kvůli Jessemu, protože jsem ho fakticky milovala.
Zbytek týdne nebyl o nic lepší,jen už jsem nepotkávala Jesseho a snažila se na něj nemyslet. Chodila jsem hodně ven,abych na něj zapomněla,ale věděla jsem,že to nepůjde. Paul mě skoro každý večer bral někam do restaurace nebo na pláž a byl moc milej. Nic na mě nezkoušel,jen jsme si vždycky povídali, jedli,popřípadě sledovali západ slunce. Bylo to příjemný, ale to prázdno ve mě furt bylo.Ta černá díra, která se už naštěstí nezvětšovala,ale pořád tam přetrvávala. Jenže jednou se mi to všechno zase rychle připomnělo.
V noci jsem se probudila a otevřela oči. Byla jsem natočená k oknu,kde náhodou seděl Jesse. Smutně se na mě díval skoro taky se slzama v očích. Po chvilince si uvědomil, že jsem ho chytal při činu. Byl tu,hlídal mě,seděl u mě v noci. Proč mi to dělal? Zvedla jsem se na lokty a zadívala se na něj. Koukali jsme jeden na druhého. Já čekala,co udělá a on asi taktéž. nakonec jsem si jen povzdychla a hlavu vrátila do polštáře. Ležela jsem na zádech a dívala se do stropu, aby mohl Jesse zase odejít a já ho neviděla. A neuhádnete,co se objevilo v mých očích. Spletla jsem se - slzným kanálkům stačí na doplnění asi fakt málo času.
Ale Jesse neudělal to, co jsem od něj čekala, že zase v klidu dojde. Ne, on přišel za mnou, sedl si na postel a chytil mě za ruku, kterou si dal ke tváři a pak ji políbil. otočila jsem na něj. Než jsem stačila cokoliv říct, předběhl mě. "Susannah,prosím, věř mi. Přísahám ti, že jsem tu opravdu s Camelií...nebyl."
"Jesse-" chtěla jsem mu připomenout zase,že jsem ho přece viděla a tak,ale přerušil mě. "Přísahám ti, Susannah." ty jeho oči se do mých vpíjeli a jeho úpěnlivý a prosebný pohled. pak dodal: "Te queiro, mi amor."
Na to jsem mu nic říct nestihla, protože si přitáhl moji hlavu a políbil mě. A já mu ten polibek oplatila. A víte co? Já mu uvěřila.

V.kapitola DzS 2.část

8. dubna 2008 v 17:28 | Terezka |  mediator
"Vypadni!" zařvala jsem na něj jak jsem jen mohla a tím ho přerušila. Takhle rozbulená jsem toho ze sebe moc nedostala.
Najednou mi blesklo hlavou. Koupelna! tam Jesse nikdy nechodí. jenže on stál přímo mezi mnou a dveřmi. prostě jsem neviděla jinou možnost, tak jsem se rozběhla jeho směrem a silou ho odstrčila. Se slzami v očích- jak teď pořád mám- jsem doběhla do koupelny a zarazila za sebou dveře. Už jsem fakt nevěděla co dál. za těch několik hodil se ze mě stala úplná troska. Věřila jsem Jessemu. Milovala jsem ho.
opřela jsem se zády o dveře a po nich nakonec sjela na zem do sedu. Kolena jsem si zase přitáhla až k bradě a opřela si o ně lokty. Ruce jsem si dala kolem hlavy a kolem uší a tím si je skoro zacpala. Nechtěla jsem nic slyšet, nic vidět a nic vědět. Netušila jsem, že by mě to mohlo tak položit.
Jesse porušil svou zásadu - zákaz vstupu do koupelny - a zhmotnil se tam přímo přede mnou. "Nombre de Dios, Susannah, co je s tebou? proč se ke mně tak chováš?"
"Na to by ses měl zeptat sebe!"odsekla jsem ledově. Jen kdyby to tak s mým roztřeseným hlasem aji znělo... Nechtěla jsem brečet,ale přesně tohle jsem dělala už celou dobu. Nedokázala jsem to nijak ovládat. Už jsem si na to skoro zvykala, že vidím svět rozmazaně přes slzovou clonu v mých očích.
Jesse se na mě nechápavě podíval. Už jsem fakt neměla sílu být naštvaná. a řvát na něj. Jen jsme se na něj s očima přeplněnýma slz podívala prosebným pohledem. "Běž pryč, Jesse." ale nikam se nehnul. "prosím!" zakňučela jsem skoro. povolil,začal se odhmotňovat,ale pak se najednou přestal mihotat a neodešel. Asi se rozhodl tu zůstat nebo já nevím. "Vypadni!" už jsem to nevydržela. Ublíženě se na mě podíval. Jenže to už nešlo. Složila jsem se.Nervově zhroutila. Já nevím jak to mám nazvat! Prostě jsem sjela na zem do lehu. začala jsem hystericky řvát a divně jsem sebou cukala. Trochu ho vylekalo, co se mnou je. Co by bylo, byla jsem na dně. Kvůli člověku, kterej neví, že něco udělal. Ještě nikdy mě takhle neviděl. Vlastně ani já sem se takhle neznala.Ale představovat nás nikdo nemusel. Už sem tuhle chvíli nechtěla nikdy zažít. Cítitla jsem jen neúprosnou nekonečnou bolest. Přestala jsem sebou cukala a jen ležela na zemi a brečela. byla jsem nesmírně vděčná, že si toho dole nikdo nevšiml.to bych už nerozdejchala ještě někomu vysvětlovat, proč tady řvu do vzduchu a mám hysterický záchvaty. Jesse poznal, že musím bejt naštvaná na něj - to brzo,co? - a konečně se rozhodl zmizet...
Po nekončících hodinách jsem se uklidnila a dalších pár hodin tam jen tak seděla a koukala do neurčita. Přemýšlela jsem. Nad Jessem, nad Came, nad sebou a taky nad Paulem.
Uvědomila jsem si, že jsem se chovala jako naprostý idiot. Ale neovládala jsem se. Ze mě mluvil - a nejenom mluvil- vztek, zlost a podraz a ta bolest. Nesnáším ji. Nikdy už ji nechci zažít. Jenže ji mám pořád v sobě.Buď se to nějak vyřeší, nebo ho budu do konce života ignorovat, pokud tu zůstane,ale doporučovala bych mu pravej opak. Nebo ho zaříkat. Ale tu myšlenku jsem rychle vypudila z hlavy. to by nebylo fér.
Mohlo být už kolem třetí ráno, ne-li později. Ráno jdu zase na brigošku do Peoblle, měla bych jít spát a všechno tohle zaspat.
Když jsem otevřela dveře do pokoje, byla tam tma. Ale nevnímala jsem ji. měla jsem hlavu sklopenou a pomalu se šourala pokojem. Ubrečený nateklý oči se mi zavíraly a já chtěla do postele. Jenže jsem do někoho vrazila. Ten někdo chytil jednou svou jednu moji ruku a druhou mi zvedl hlavu za bradu, abych se mu dívala do očí. Což nešlo. Oslepovala mě jeho zářivá aura.
Jesse se mi díval upřeně do očí, jako by tam hledal odpovědi. na ty otázky, na které já odpovědi neznám. Nevím proč to dělal. proč se najednou chová, že se nic nestalo. Jenže teď už mi byl jedno. Oči se mi zavírali, byla jsem snad po největším zklamání svýho života, po bloudění Carmelem a utěšování Paulem, po hysterickým záchvatu i po několika hodinovém sezení potmě zavřená v koupelně. A totálně unavená, že se mi podlamovali kolena. Očima už jsem skoro ani neviděla a hlavně jsem nic nevnímala.
Jesse mě zkoumavě prohlížel,jestli jsem v pořádku. Možná by mě měl odvézt do ústavu a zavřít do klece. Hrabe mě? ne.to si nemyslím. myslím si, že se chovám jako normální holka se zlomeným srdcem.I když takové jednání se ke mě totálně nehodí. Možná jsem měl říct,jako každá přehnaná citlivka se zlomeným srdcem,ale nevím.
"Susannah, co to bylo? Co jsem provedl, že se ke mně takhle chováš?"
podlomily se mi kolena a já pomalu klesala k zemi,jenže Jesse mě chytit a držel v náručí. normálně bych asi byla blahem bez sebe,ale teď ne. A ke všemu jsem už usínala a jeho skoro nevnímala. "Proč si mi to udělal, Jesse? Proč si mi tak ublížil?" řekla jsem už jen tichounce a pak už usla. Nebo omdlela. To nevím, prostě vyčerpáním jsem padla. Ještě jsem slyšela lehce Jesseho hlas, jak říká. "Susannah? ublížil? jak jsem ti ublížil? Susannah, probuď se, prosím, Susanna-..." jenže to už jsem na tyto slova ani nereagovala.
Doháje! kterej magor mě nastavil budík!?! Nedokázala jsem otevřít oči, ale musela jsem. Podívala jsem se kolem. Jesse tu už nebyl, ani se mu nedivím po tom mým výstupu v noci. Ale jsme ráda, protože teď mám sílu ho zase nenávidět. Jenže nějak to moc nejde. Proč to tak bolí? Proč nejsem naštvaná,ale smutná?
Radši jsem se nedívala do zrcadla,ale asi jsme měla, protože jak mě viděl Somna, vytřeštil oči. Nevnímala jsem ho a tak to dopadlo ještě hůř v Peoblle beach. Za Caitlin jsem nešla,měla jsem mít Jacka celou dobu. šla jsem pozdě, takže když jsem klepala na pokoj číslo 215, Slaterovi nejstarší už tam nebyli. otevřel mi Paul. vytřeštil oči ještě víc než ráno Jake. "Suze? je- je ti dobře?"
"jsem v pohodě."
"nevypadáš tak." ukázal na můj obličej a pak na zrcadlo.
"Ale Paule, víš co udělá s lidma,když do rána brečí a chytaj hysterický záchvaty." Tohle teda Paul nečekal. ani to, že jsem něco takovýho dělala, a už vůbec ne to, že jsem to přiznala. Chytil mě za ruku a přitáhl k sobě. Ale ne jak vždycky. Teď mě jen objemul a pak se povzbudivě usmál. Jenže on stál vedle zrcadla a jak mě k sobě přiáthnul, ocitla jsme se tam taky. A stačil do něj jeden pohled a stála jsem jako přimrazená a zírala na svůj odraz ve skle. "Já ti to říkal." upozornil mě Paul.
Jak jsem takhle mohla vyjít? Asi bych se to stejně nesnažila ničím zamaskovat, ale možná bych ani nikam nešla. Nevypadala jsem hůř, než jsem se cítila. Přesně to jsme řekla i nahlas a na to Paul poznamenal. "To se musíš cítit nehorázně zle. Suze, máš podlitý nateklý, rudý až modrý oči! Kruhy pod očima a celkově vypadáš jako by ses v celou noc prala s bandou krvežíznivých zabijáků."
"A víš, že ses skoro trefil? Večer se za mnou stavil Jesse a byl překvapenej, že mu zabouchnu dveře před nosem." Teď už jsem z jeho jména nebrečela,neměla jsem co. Moje slzný kanálky budou tohle doplňovat do konce příštího roku! jen jsem při vyslovení toho jméno ucítila v hrudi další bodnutí.
"řvala jsi na něj?"otázal se opatrně Paul. Přikývla jsem. "neovládala jsem se." dodala jsem smutně. "Suze, mrzí mě to." Vypadal, že se mnou cítí. Jak se dokáže z někoho takovýho najednou stát tak hodnej člověk a z někoho tak úžasnýho takovej podlej zrádce?. Včera mě Paul taky moc pomoh.
Když mě viděl Jack, taky se neobešel bez toho aby se mě zeptal,jestli mi něco není.Tak stejně Anita, kterou jsem potkala u bazénu. Ležela jsem na lehátku, vedle mě Paul a přišlo mi, že mě kontroluje. Pořád se na mě díval a jakoby se ubezpečoval, že jsem se znovu nezhroutila. Když si Paul šel odskočit, přišla za mnou malá holčička, kterou jsem tady ještě nikdy neviděla. Přišla za mnou a vyrušila mě z mých myšlenek, které zrovna zněli přesně takhle: Jak Jesse mohl?! Ale že už to vůbec řeším. Byla jsem tady jediná mediátorka, nemoh si moc vybírat - když nepočítám duchy a ty na výběr měl, třeba Heather. A hned jak se objeví jiná, vykašle se na mě.
Jakoby mi je četla a řekla mi. "On za to nemůže. Nebyla to jeho vůle. Ovládl ho. Diamant ze Shadowlandu." Pak začal přicházet Paul. Podívala jsem se jeho směrem a pak se otočila zpátky k té malinké zlatovlásce,co tu stála. Měla fakt rovný dlouhý vlásky zlaté barvy. Byla úplně bílá, jakoby nikdy nebyla na slunci. Přišlo mi, že z ní vyzařuje taky ta posmrtná namodralá aura,ale jen lehce.Byla hodně zvláštní. Měla černé oči jako Jesse a k té bledé tvářičce a zlatým vláskům to vypadalo zajímavě. jenže, když jsem se k ní otočila,už tam nebyla. Všude jsme se rozhlížela,ale byla pryč. Celej den jsem ji už neviděla. Caitlin mě radši poslala dřív dom,protože se jí můj vzhled moc nelíbil- jako ty až moc výrazný kruhy pod napuchlejma očima- nechtěli zmizet- ani kruhy,ani otok.
Jake šel taky teda dřív,aby se mi prý cestou nic nestalo, že nevypadám dobře- jak milé.
jenže domů se mi moc nechtělo. nebyla jsem si jistá, že se nepotkám s Jessem.
Ale tentokrát mi to nevyšlo. Když jsem přišla do pokoje, seděl na okenním sedátku a už na mě čekal. V noci mě asi moc vidět nebylo,protože se taky trochu polekal, když mě viděl, ale už jsme si za ten den zvykla.
"Susannah, už se cítíš lépe?" staral se. "Jo, mám se supr" odsekla jsem zase pěkně chladně.
"Querida, proč jsi taková?" ptal se ublíženě. Jako by jemu někdo zlomil srdce,vyrval z hrudi a rozdupal ho ještě tím - nevím co se stalo- na miliony kousků.
"Prosím tě, Jesse,nehraj tady na mě divadlo a radši běž,dneska bych se chtěla prospat a byla bych radši,kdybys už tu nebýval."Normálně bych nic takovýho neřekla a i teď mi to trhalo srdce, přesto vidět ho ještě, tu jeho opálenou pleť a uhrančivé oči mi přináší jen další bolest.
Vyvalil ty svoje temný kukadla. To dneska udělalo už tolik lidí,ale tohle byl z jinýho důvodu. Ne proto,jak jsem vypadala,ale proto,co jsem řekla. "P-proč, Susannah?" nechápal. Ten to hraje dobře, nebo to bylo snad v 19. století normální?
"Protože mi tím jenom ubližuješ, Jesse!" vyjela jsem zase na něj. Na obranu zvedl ruce před sebe dlaněmi natočenými ke mně,abych se uklidnila.
"To mě musíš ničit i teď? nestačilo to včera večer, když jsem sem přišla a ty." zlomil se mi hlas. To ne,zase slzy a vzlyky. Rači jsem ten zbytek,co jsem měla na jazyku spolkla a otočila se k němu zády, abych si utřela slzu.
"Co jsem dělal, Susannah?" chtěl vědět. On snad ani nemá srdce!
přesně to jsem mu taky řekla nahlas. "Jesse, ty snad ani nemáš srdce! Víš, jaký to pro mě je?!"
"A víš,jaký je to pro mě, když se chováš,jako bych dělal já nevím co! Proč mi to nechceš říct? Proč říkáš, jak ti to ubližuje,když jsem nic neudělal. Nikdy bych ti nechtěl ublížit! Vždyť tě miluju!"
"Včera to tak moc nevypadalo,když ses tu líbal s Camelií!" vyhrkla jsem na něj. Ten jeho pohled. Abych nezačala zase brečet,tak jsem se k němu otočila zády. Jesse zmlkl. Absolutně nechápal o co jde.
"Susannah," přišel ke mě a chytil mě za rameno. "to bych přece nikdy neudělal. Vždyť víš, že bych ani nepomyslel na to jít za jinou dívkou, než jsi ty."ujišťoval mě,ale mě tím nepřesvědčil. Viděla jsem ho, stál tu v obětí s Came a pak se otočil a tak jsem mu viděla i do tváře. "Jesse, nelži mi, prosím tě. Já jsem ti věřila. Milovala jsem tě.Ale snad vím, co jsem viděla." řekla jsem smutně a sundala jeho ruku z mého ramene. "Nedělej mi to ještě těžší. klidně můžeš jít, já tě tu přece nechci držet. Běž za Came, ale prosím,už se nevracej. Bolí to." a s tímhle jsem ukončila naši konverzaci a odešla z pokoje. Zavřela jsem dveře a hned za nima jsem se o ně opřela a klesla na podlahu a zase se rozbrečela. Měla jsem štěstí, že dneska, kromě Somny, který ale spal, nebyl nikdo doma.

V.kapitola DzS 1.část

8. dubna 2008 v 17:26 | Terezka |  mediator
Jo, v pokoji byla Camy, byl tam i Jesse. A víte,co? Líbali se spolu. Jo, přesně tak!!!
5. kapitolka "zrádci!!!"
Jen jsem stála v otevřených dveřích a vejrala na ně. Při tom pohledu mě strašně bodalo u srdce. Neúprosná bolest, psychická, ale cítila jsem ji i v těle. Jen ten jeden pohled na ně mi stačil vyvolat v těle, zvláštní pocit, díru, černou díru, která se mi stahovala v hrudníku.Do očí se mi začali drát slzy.
Sice jsem je vyrušila, ale i tak jsem neměla sílu tam být. takže jsem se otočila napatě a skoro vyběhla z pokoje.Nevím,jestli si mě všimli, ale dál ten pohled mi jen zvětšoval úzkost, kterou jsem v tu chvíli cítila. Nevěděla jsem ,kam mám jít. Většinou jsem zalízala do pokoje,ale tam to teď teda fakt nešlo. Rychle jsem proběhla obývákem ke dveřím ven a na mamku a Andyho jsem křikla něco jako že nebudu večeřet a Camelie už šla. Její jméno jsem přitom vyslovila s pořádnou hořkostí. Skoro - dobře velký skoro - se jí tady ujmu a ona mi to takhle oplácí?! A Jesse?!Utíkala jsem a ani nevěděla kam, slzy mi zakrývaly výhled před sebe. Nakonec jsem zjistila,že jsem u pláže a tak jsem zabrousila tam. Nikdo tam nebyl a začalo se už stmívat. Sedla jsme si tam ke stěně a koukala - i když jsem toho pořád moc neviděla- na západ slunce. Uvnitř jsem se cítila tak mizerně, doopravdy to bolelo. Přitáhla jsem si kolena pod bradu a objala je rukama.
"Suze?" ozvalo se za mnou. Byl to Paul. Nechtěla jsem aby mě takhle viděl a nechtěla jsem ho vidět ani já. Chtěla jsem být sama a jen se v klidu vybrečet, kvůli Jessemu jsem přece už brečela tolikrát. Jesse. Jesse! zase Jesse a začaly se ze mě drát vzlyky. Paul si jich všiml a přišel blíž. "Suze? ty brečíš?" řek tišeji. "Ne" vzlykla jsem. a Do toho vzlyku trochu škytla, takže jestli tomu bylo rozumět, to netuším. Paul si sedl vedlě mě do písku a opatrně mě sledoval. Nevydržela jsem to, vrhla se mu kolem krku a začala hrozně brečet. Paul mě rukama objal a zkoušel utěšit takovým tím "ššš..."
"Susie, co se stalo?" nesnášela jsem,když mi říkal Susie,ale tentokrát jem to přehléda. Nedokázala jsem ze sebe nic dostat,tak jsem neodpovídala. Paul to dál ze mě nepáčil, jen zašeptal "To bude v pohodě,Suze."
Nebude!! TOHLE v pohodě nebude! copka to nechápe?!! ok,nemůže to chápat, neví,co se stalo a já se o tom bavit nechci. jen jsme kníkla: "Nebude.."
Po nějaké době takhle v Paulově obětí jsem se začala uklidňovat. Paul mě od sebe odtáhl a podíval se mi do rudých uslzených očí. "Pojď domů." Neodporovala jsem. Pomohl mi na nohy a pak m doprovodil domů. Byl najednou hodnej a aji starostlivej. "Seš v pořádku?" kývla jsem. "Kdybys něco potřebovala, zavolej mi." říkal hned jak jsme přišli před náš dům. celou cestu jsem šli pomalu a v tichu. to ticho mě vyhovovalo. Měla jsem společnost a nemusela o tom všem mluvit. Jen se ještě chvílemi tiše vzlykla. "To je v pohodě, Paule, díky moc."pokusila jsem se o úsměv, ale to s mým rudým obličejem muselo působit docela komicky. I Paulovi rty se zvlnily do úsměvu. Přišla jsem dovnitř a ke mně se hned vrhla mamka. Když mě uviděla, vypadala překvapeně i vystrašeně. Ok, když se po pár hodinách potmě vrátí dcera s rudým uřvaným obličejem, kdo by se divil,že má její matka strach. Vzala mě za ruku a zavedla na schody,kde jsme si sedly. Objala mě a pak se mi podívala do očí, "Susie, copak se stalo, zlato?"
Nic mami,jen duch, kterýho miluju mě podved s jinou mediátorkou. To by po chvilce říkala spíš: Susie, to je v pořádku,ti pánové ti pomůžou a té svěrací kazajky si nevšímej. "Mami,to je v pohodě." nevěřila mi, kdo by taky.
"Susie, mě přece můžeš říct, co se stalo. Je to něco s nějakým chlapcem?" kývla jsem a pak se zvedla ze schodu. "Tím si musím projít sama. Díky, mami." Teď udělala víc, než kdyby mě chtěla utěšovat-Nechala to být. Ustaraně se po mě dívala,když jsem vyšlapávala schody do pokoje, ale nechala to na mě. někdy je lepší se vypovídat, ale tohle bych ji říct nemohla.
Došla jsem do pokoje a z celýho srdce si přála, aby tam Jesse nebyl. Naštěstí se to vyplnilo, jenže když jsem tam byla a stála na tom místě, kde oni předtím, úplně jsem to zase živě viděla. To ne! přece kvůli tomu nepřestanu chodit do svýho pokoje. Než mě to trochu přejde, řekla jsem si, že budu jinde. Ne, že se přestěhuju nebo tak něco, jen jsem si vylezla oknem na střechu. Přes to okenní sedátko, kde sedává Jesse. všechno mi ho připomíná. Nikdy mi to nevadilo, jenže teď to akorát prohlubovalo tu prázdnotu ve mě. Jako bych něco ztratila. Ztratila jsem kousek sebe. Ztratila jsem Jesseho. Ztratila jsem jeho lásku. Byl to jen polibek. Jedna jediná pusa - aspoň doufám. Snažila jsem sama sebe o tom přesvědčit, že to přece nic neznamená, ale nepomáhalo to. Nedokázala jsem si nic takovýho ani namluvit.
Opřela jsem se o zeď vedle okna a zase sledovala oceán. Stejně jak na pláži, mě pohled na něj uklidnil. Ještě jsem si vzala z pokoje sluchátka a poslouchala písničky. Když umřel táta, dělala jsem to celkem často. Zalezla jsem si někdy do nějakýho koutku a do uší si pustila nahlas smutný a pomalý písničky. Nevíte, jak se přitom dá utišit srdce. A to jsem teď potřebovala. Jenže jak i ty písničky jsou smutný a zpívá se v nich o ztracených láskách, donutilo mě to zase brečet. Ne kvůli ztraceným láskám v písničkách, ale kvůli té mé v realitě.. už jsem nevzlykala,jen mi slzy samovolně stékaly po tvářích.
Ani jsem si neuvědomila, že někdo ke mě přišel, dokud mi nestáhl sluchátka. Nebylo by to nic neobvyklého. Když jsem se s nima po tátově smrti schovávala, mamka mě pak našla, sundala mi sluchátka a objala. Někdy jsme tak spolu jen seděli do noci a nakonec usly.
Jenže, když mi teď někdo sundal sluchátka, neobjal mě a neutěšoval, kvůli tátovi. Lehce jsem otočila hlavu a tam stál Jesse!
Myslela jsem, že bude natolik slušnej, že se tu už neobjeví. Když mě uviděl - spíš mí slzy na tvářích a dalších plný oči - vypadal zmateně. To si myslí, že sem ho neměla ráda? Nebo byla snad nevěra - jestli se polibek dá považovat za nevěru? ale mě to v tuto chvíli přišlo snad ještě horší - v 19. století ve zvyku?!Dobře jen se líbali,já s Paulem taky, ale ne potom co mě řekl, že mě miluje!
Rozhodně jsem s ním nechtěla mluvit, nechtěla jsem ho ani vidět. Rychle jsem se zvedla a vklouzla oknem dovnitř. Jesse se za mnou hodně překvapeně díval - jako by měl důvod být překvapenej! Chtěl tím oknem projít za mnou, ale já ho těsně před ním zabouchla. To ho taky zaskočilo a trochu ucukl. Rychlým krokem jsem došla k posteli, sedla si na ní a vzala si polštář, ke kterýmu jsem se přitulila, jakoby to ze mě mohl vysát. Všechnu tu bolest, vztek a smutek dohromady. Zabořila jsem do něj hlavu.
Jenže Jessemu ten signál - že jsem před ním utekla a zabouchla okno - viditelně nestačil, protože se v příští vteřině zhmotnil vedle mě.
"Mě nezabráníš vejít tím, že zabouchneš okno, querida."poznamenal trochu pobaveně,ale pak zase zvážněl. jak mě tak ještě může říkat. měla jsem sto chutí k němu vyletět a s prstem zabodnutým do jeho obličeje mu do něj vpálit : Už nikdy mi tak neříkej! úplně sem to viděla, jak mu s přivřenýma očima a vražedným výrazem syčím do ksichtíku takovou větu.
jenže on už mě ani za pohled nestál. vždyť mi řekl, že mě miluje a hned potom...tohle...
"Susannah, co se děje?" pořád jsem nereagovala. ";Ublížil ti snad nějak Slater?"zněl trochu naštvaně. Nevím, jestli měl dojem, že on mě má utěšovat, ale udělal to. prostě si sedl vedle mě na postel a pevně mě objal. už chtěl říct, něco jako,že to bude dobrý, když jsem ho od sebe prudce a co největší silou odrazila. "Ne, Ty mi ubližuješ!" Teď už slovo zmatený bylo hodně slabé.
"Sus-"

IV.kapitola DzS

7. dubna 2008 v 20:56 | Terezka |  mediator
4.kapitolka "pořádný překvápko!"
To né! Zaklapla jsem budík a pomalu otvírala oči. zase vstávat brzo, abych v osm mohla být v Peoblle beach. To je takový týrání vstávat tak brzo. No nic, zvedla jsem se a šla se umýt. Se Somnou jsme vyjeli kolem třičtvrtě na osm a přijeli jsme včas. Tentokrát jsem neměla mít žádný šortky s pukama jako uniformu, Jen plastovou oranžovou kytku, která se měla někam připnout. V té kytce byl napsaný logo hotelu, aby bylo poznat, že tam patříme. Došla jsme za Caitlin a snažila se zjistit, koho mám hlídat. Cestou jsme potkala taky nějakou hlídačku - měla stejnou kytku- a ta byla s malou holčičkou, která měla pěkný blond kudrnatý vlásky. Moc roztomilá a svou chůvu krásně poslouchala. pak sem se její chůvy, jmenuje se Anita, co ta malá a ta na to říkala,že je andílek. Kdybych ji někdy měla hlídat, asi by mě to nevadilo, ale je s Anitou. "Tak koho budu mít?" řekla jsem ještě s docela veselou náladou. Takhle jsme začínala i minulej rok. Jenže jak tam chodíte každej den a furt to stejný, přejde vás nálada. "Někdo zjistil, že jsi tu a hned si tě zamluvili. Neuhádneš. Jsou tu Slaterovi a budeš jim zas hlídat Jacka."Oznamovala mi to jako skvělou zprávu, ale já moc nadšená nebyla. Vůbec, jestli se k nám přimíchá Paul, nebude to dobrý. "A nemůžeš říct, že...no že.. teď mě nic nenapadá, třeba, že už někoho hlídat mám a-"
"Ale Suze,to přece nejde. Víš jak se už Jack změnil? od té doby, co jsi ho hlídala naposled?Je k nepoznání, je už jak normální kluk,tak proč tě asi jeho rodiče chtějí."
Jako kdyby mě šlo o Jacka. "OK" povzdychla jsem si, "kde maj pokoj?"
"215" mávla jsem na ni a odešla.
Po chvilce už jsem u tohoto čísla pokoje stála a klepala. Otevřela Jackova matka.
"O, Susan,moc ráda tě vidím." málem mě aji objala. "jsem ráda, že tu jsi. Jdeme s Rickem a Paulem na golf," supr, budu bez Paula. "Odpoledne jdeme na tenis. Jen Rick a já a Paul by možná přišel za vámi, nevadí to, že ne?" ani nečekala na mou odpověď. prošla kolem mě, po ní její manžílek a pak i Paul. Když on procházel, mrkl na mě a samolibě se usmál. No nic. Dopoledne musím nějak přežít a vlastně aji dopoledne. "Ahoj Jacku" houkla jsem na něj, když jsem vešla do jeho pokoje. Už byl oblečenej do plavek a nachystanej k bazénu. "Ahoj Suuze!" vrhl se na mě. "Už jsem pomohl pár duchům" pochlubil se.
"To je skvělí, Jacku." nějak jsem to chtěla zamluvit, nepotřebuju slyšet vypravování a duchařskejch začátcích. Nebo spíš mediátorskejch. šli jsme k bazénu, kde si Jack hrál skoro celý dopoledne s dalšíma děckama a já tam ležela na lehátku,opalovala se, chvilkama šla za ním do vody se smočit, a každou chvilku po něm střelila pohledem, jestli je všechno v pořádku. A bylo, dokud jsem nezahlídla, jak se blíží Paul.
"Susie, jakpak se máme?" myslím, že ještě před rokem, bych z toho byla furt trochu mimo. Jenže teď vím, jakej je doopravdy. Sice je to pořád ten řízek, krásnej týpek- a jak s mu leskne ta opálená kůže na slunci- ne ošklivá Suze, ale je to hajzlík. "supr" odpověděla jsem sarkasticky a k tomu přidala stejnej úšklebek, na což se Paul jen zakřenil. "Copak? něco s Jessem?" hej, to zní,jako by něco netrpělivě očekával. Abych ho vyvedla z omylu, mile jsem se usmála a dodala: "Právě naopak." Paulovi trochu klesl úsměv, ale zklamání nechtěl dát moc znát. po chvilce si ho všiml Jack a tak přišel za náma. "Ahoj, Paule." pozdravil ho. "čau." odpověděl ne moc přívětivě jeho bratr. "Vemu si plavky a přijdu za váma." oznámil nám Paul, otočil se a odkráčel si to do haly. Hm,no tak to je supr.Prostě si ho nebudu všímat. Mám hlídat jeho bráchu, ne jeho. Ale co měla bejt ta narážka na Jessho. Hned, jak jsem mu řekla, že je to OK, mohla bych přísahat že naznačil pusou něco jako: zatím. Dobře, přísahat asi ne,ale přišlo mi to tak teda. Po několika minutách se vedle mého lehátka objevil stín. Když jsem zvedla hlavu, všimla jsem si, že je to Paul. Měl na sobě tmavě modré plavky- v barvě oceánu. Na jedné straně byl asi dvacet cenťáků široký pruh vyplněný jen o pár tónů světlejší modrou a přes něj bílé obrysy květin. Nevím jakých. Jen střed kytky a kolem velké okvětní listy beze stonků. Když jsem zvedla hlavu víc, uviděla jsem v odrazu slunka se lesknoucí opálenou vypracovanou postavu. Uvědomila jsem si že zírám, a tak jsem hlavu zase sklopila. Možná jsem se přitom začala trochu červenat, ale nikdo si toho nemohl všimnout, protože jsem ležela na břiše a ruce zkřížený pod hlavou.
Paul tam chvilku jen tak stál a pak si lehl na vedlejší lehátko. zatímco si byl Paul pro plavky, Jack se zase vrátil do bazénu a teď tam po sobě cákal s dalšíma dvěma kluky. Mohli být stejně staří jak on. Jeden měl černý vlasy a světlounkou, lehce spálenou kůži. Druhý světlý vlnitý vlásky a opálený tělo. Byl jako Paul v menší a mladší verzi. doufám jen,že z něj nevyroste to co z toho kluka, co leží vedle mě. Jako mediátor, kterej by nejradši ničil jiným život, protože to mě přesně dělal.
První den v práci a už se nemůžu dočkat, až budu moct jít dom. Somna alias Jake měl stejnou práci jako před rokem- byl plavčík. Což mu vyhovovalo. Za černýma sklama slunečních brýlích měl stopro zavřený oči a pochrupoval. Určitě spolíhal na to, že o dětičky se starají jejich rodiče, případně chůvy- jako já. Zatím se s nim nikdo neutopil,ale myslím, že jestli takhle bude pokračovat, je to jen otázka času...
Když jsem vycházela z hotelu a cupitala si to v polorozpadlých žabkách - když jsem šla s Jackem do pokoje,omylem mi při chůzi stoupl na jednu botu a jak já jsem pokračovala dál, roztrhla se, Přesněji ten proužek,který drží nohu. Tak se nedivte, že sem k autu spíš poskakovala. - doběhl za mnou Paul. "Suze?" otočila jsem se. "Už jedeš dom?"
"Ne, Paule, mám v plánu tu přenocovat, jdu do auta pro stan, proč?" sarkasmus z mých slov jen sršel. "Hm, tak to tě nebudu zdržovat, taky už musím." a pokračoval po parkovišti. Taky už musí? Tak proč mě zastavoval? Pokrčila jsem rameny a nějak dál to neřešila.
"Haló! jsem doma." zavolala jsem hned jak jsem prošla dveřmi. Jake mě vyhodil u vchodu a zajel autem do garáže. Z kuchyně se ozvalo,abych šla za nima. "Susie, je večeře, ale ještě běž nahoru. Stavila se tu za tebou ta tvoje kamarádka a neteř otce Dominika."
"Camelia?"
"Přesně ta. Přišla před chvílí, řeka jsem ji, že se brzy vrátíš a že může počkat u tebe v pokoji."
"Ok, díky, mami." řekla jsem a šla ke schodům,když na mě ještě Andy zavolal. "Ať tu klidně zůstane na večeři!" kývla jsem a vyšla schody.Když jsem otevřela dveře pokoje, čekalo mě pořádný překvápko. A nic milýho,to vám teda řeknu.
(příště:
Při tom pohledu mě strašně bodalo u srdce. Neúprosná bolest, psychická, ale cítila jsem ji i v těle. Jen ten jeden pohled na ně mi stačil vyvolat v těle, zvláštní pocit, díru, černou díru, která se mi stahovala v hrudníku.Do očí se mi začali drát slzy.
****************
Chtěl tím oknem projít za mnou, ale já ho těsně před ním zabouchla. To ho taky zaskočilo a trochu ucukl. Rychlým krokem jsem došla k posteli, sedla si na ní a vzala si polštář, ke kterýmu jsem se přitulila, jakoby to ze mě mohl vysát. Všechnu tu bolest, vztek a smutek dohromady. Zabořila jsem do něj hlavu.)

III.kapitola DzS 2.část

7. dubna 2008 v 20:51 | Terezka |  mediator
Jesse z jeho přítomnosti rozhodně neskákal radostí. "Co tady chceš, Slatere?!" zavrčel. Paul se pořád tlemil a mile odpověděl.
"Ahoj, taky tě rád vidím Jesse. Máš se? Já skvěle, dík za optání." Přestal se usmívat hned po tom pohledu, co na něj Jesse vrhl. Chytla jsem ho za ruku a když se ně mě podíval, koukala jsem na něj skoro prosebným pohledem. Trochu se uklidnil a zhluboka vydechl.
"Potkali jsme Jacka," přehodila jsem na jiný téma. To napětí mezi nima by se dalo krájet, "říkal, že tu jsou na celý letní prázdniny ty budeš s nima."
Paul pokrčila rameny. "Možná tu budu, možná ne. Ty tu budeš zas dělat?" když jsem kývla,samolibě se usmál a pokračoval: "Tak to tu asi budu, možná častěji, než sem měl původně v plánu." Teď už jsem Jesseho málem neudržela, úplně na Paula vystartoval a chtěl mu stopro přelomit na několik kousků nosní přepážku. Onu přepážku, kterou se Jessemu podařilo úspěšně zlomit už nesčetněkrát. Naštěstí jsem si Jesseho přitáhla zpátky za ruku a nešlo to nějak těžko. Jak byl naštvanej. "Uklidni se Jesse, prosím." Vrátil se ke mně, ale pořád z Paula nespustil oči.Ty nádherný černý oči, co bych toužila, aby je upíral do mých- nebo spíš a mohla hledět do jeho-. Jenže ne zároveň s tímto pohledem. Ten byl fakt vražednej. Kdyby ho upnul na mě, vzala bych nohy na ramena a pěkně rychle. Takhle fakt Jesse naháněl strach a ta jizva, která přetínala jeho levý obočí výrazně zbělala. Což se stávalo jenom když měl o mě strach nebo byl naštvanej. V tomhle případě to druhý. I když většinou býval naštvanej na mě, tentokrát jsem obětí nebyla já.
Snažila jsem se zůstat nad věcí, jak jsem si předsevzala před prázdninama- nikdo a nic mě nevytočí. Víte, jaký mývám někdy depky, nebo jen debilní dny kvůli tomu, že mě ňákej duch, případně Paul, naštvou?
"Ok, my už půjdem" řekla jsme nesmlouvavým hlasem a střelila pohledem z Paula na Jesseho a zpět.
"Taky už musím" poznamenal Paul. Prošel mezi mnou a Jessem a do Jesseho lehce žduchl rukou. Ale šel dál. Jesse se za ním otočil a tázavě zvedl obočí. úplně jsem slyšela jak říká To je všechno?Tos mi to teda natřel, hochu. Pak se podíval na mě a já pokrčila ramenama,jako že taky nevím, co to mělo být. Otočili jsem se a kráčeli si to domů. Cestou bylo taková nepříjemný ticho. Jesse byl pořád ještě trochu naštvanej na Paula a ani já nevěděla co říct. V napnutým a hlavně nesnesitelným tichu jsme došli domů, kde ale nikdo nebyl.
Přišla jsem do pokoje a Jesse hned za mnou. Unaveně jsem si sedla na postel. Po té hrozitánské době mlčení to Jesse prolomil, ale jen tím, že řekl suše a bezbarvě. "Už bych měl jít, Susannah." pořád to znělo takovým naštvaným tónem, ale nanejvejš to. Jinak v tom hlase nic nebylo.
"Jesse" zakňučela jsme a vstala z postele. "Nemůžeš bejt na mě naštvanej za to, že když budu makat, bude tam i Paul. Jen se tě tím snažil co nejvíc naštvat a tys mu na to jako vždycky skočil."
"Jako vždycky, Susannah?!" vyjel na mě nakvašeně se zvýšeným hlasem. "Tak ti moc děkuju, querida." přidal sarkasmus.No supr. "Vždyť je to pravda, Jesse, vždycky tě tím do-"
"Protože mě to vadí!" přerušil mě pevně. Skoro začínal křičet. "Susannah, mám se jen dívat na to, jak je s tebou, když vím, co dělal?! Pokoušel se tě zabít, jestli jsi na to nezapomněla!" Kdyby jen zabít, ale to, co se dělo na Paulových "hodinách posouvačství" se nesmí Jess nikdy dovědět! Já bych na to nejradši taky zapomněla, vymazala z paměti. Aspoň, že teď byly tyto hodiny zrušeny. Zatím.
"Nezapomněla! Ale copak za to můžu já?!" jo,hádali jsme se a docela kruťácky. Jesse se už přestal ovládat a začal na mě křičet.
"Víš jaký to je vidět tě s ním, když on je živej a to já nikdy nebudu!" to mě usadilo. Na nic takovýho jsem dřív moc nemyslela. Asi ani Jesse to nechtěl říct, takže jen tak uhnul pohledem a došel k oknu.Prohrábl si rukou vlasy a nasadil trochu frustrující výraz.. To jsem nechtěla. Mě to vůbec nenapadlo. Fakt ne! jak může být při tomhle Jessemu.
"Jesse...já...promiň, to sem nechtěla." sklopila jsem hlavu a vlasy mi napadali do obličeje. Chvilinku bylo ticho a najednou se Jesse objevil u mě a zvedl za bradu hlavu k němu. Koukala jsem mu přímo do očí, který mě pohlcovaly. "Ne. Já se omlouvám, querida." odhrnul mi vlasy z tváře a pevně objal. Byla jsem v Jesseho náručí a jen tak mu ležela na rameni a tulila se k němu.
"Susie! Susie, zlatíčko, jsem doma" zavolala máma a kráčela si to k mýmu pokoji. odtrhla jsem se od Jessho, který se na mě mile usmál a odhmotnil se.
mamka zaklepala, ale hned vešla do pokoje. "Tak co, Susie, jak si dopadla v Peoble beach?" mamka se nabízela, že by mi mohla něco možná sehnat u ní v práci- i když dost pochybuju, že by brali puberťačku ke zprávám - a tak se celkem zajímala, jestli mě zas vemou do hotýlku.
"Jo,mami, ve středu tam můžu nastoupit."
"Výborně." usmála se,ale všimla si mýho pohledu a tak dodala. "Já vím, že ty nejsi na letní brigády zvyklá, Susie, a určitě z nich nejsi ani nadšená, ale ten měsíc to zvládneš a pak poslední dva týdny máš zase volno." povzbudivě se na mě usmála. "Jasný, to pude."
"Za chvíli přijde Andy a pojedeme nakupovat, chceš jet s náma?"
"Ne,díky. Budu tady, možná se půjdu podívat za Came."
"To je ta neteř vašeho ředitele otce Dominika?" přikývla jsem. "Tak dobře,tak si to tam užij a vrať se na večeři včas."
"Přijdu, měj se." rozloučila jsem se. "pá" řekla máma a dala mi pusu na tvář. Pak se zvedla a zase odešla.
Pak jsem vyrazila za Camy. Zaklepala jsem na dveře a hned otevřela. "Jé, Suze, ahoj" pozdravila. "čau, nepůjdem někam?"
"proč ne?"šli jsme do café baru na koktejl. Ale Camelia se mi zdála nějaká jiná. Byla to ona,ale jako by nebyla.