První známky existence po letech neaktivity..

7. února 2016 v 12:51 | Kolda |  milý deníčku...
Ahoj :)
Je to zvláštní psát po letech zase na blog. Dlouhou dobu jsem sem nepřidala žádný příspěvek, ani se na blog nepodívala a vlastně na něj vždy na pár měsíců zapmoněla, než jsem ho jednou za čas zkontrolovala.
Rozhodně neplánuju žádné velké změny a pravděpodobně se tady dalších pár měsíců nic neobjeví, protože nemám potřebu psát. Píšu teď víc než dost. Ale pravděpodobně se karta zase otočí... :)
Úspěšně jsem teď dokončila jeden ze studovaných oborů (žurnalistiku) a externě pracuju v novinách, takže pokud jsem netrčela v psaní semnárek, nahradily je články.
Až tohle všechno psaní skončí (jakože se začátkem léta skončí a na magistra zřejmě nepůjdu), asi budu mít pěkný absťák a třeba se to tady rozjede. :D
Kdo ví, jestli dopíšu rozepsanou povídku, jestli budu psát novou, (jestli by ty povídky vůbec za něco stály), nebo z toho budou poznatky z cest a práce v zahraničí a třeba nějaké fotky. :) Druhým rokem budu v létě pracovat na Mallorce a pak se ještě uvidí, kam mě nohy zanesou. :D
Když už jsem u toho, kdo ještě nikdy neodjel sám za prací nebo studiem do zahraničí (klidně i za poznáním), tak každému vřele doporučuju! Nejen, že člověk pozná spoustu zajímavých nových skvělých lidí mezi místními nebo jinými cestovateli, pozná novou kulturu a nová místa, ale taky pozná sám sebe. Nikdo ho tam dřív neznal a pokud nebude chtít, nikoho už znovu vidět nemusí. A to je někdy pěkně uvolňující. :)

Jestli se tady objeví někdo ze čtenářů, budu moc ráda, když mi dáte vědět, jak se máte. :) Kvůli tomu na blog zavítám rozhodně častějia raději. :)

Mějte se nádherně!

Pac a pusu

Kolda Usmívající se
 

Ať žije PROKRASTINACE!

3. června 2013 v 13:25 | Kolda
Jo. Mám se učit. Zítra mám zkoušku. Takže co dělám? Cokoliv jinýho! :D
Takže sem zase něco napíšu.. A tak mě napadlo, že bych vám mohla popovídat o Holandsku! Když venku krapet prší a tam bylo tak kráásně :D
Tak ne, mám krizi.. musím se učit :D Takže jenom fotky :P
Amsterdam

Tak jo, a teď se fakt musím jít něco naučit.. :/ :D

Pearl Harbor vs. Tmavomodrý svět

15. dubna 2013 v 13:13 | Kolda

Ahoj dnes už podruhé :)
Tak je to tady, úkol do Studia kultury, zaměřený na srovnání dvou kulturních produktů. :) Podlé ségry je první část jako by to popisovalo dítě ze základky, a druhá trochu za něco stojí - a když jsem to teď četla, je to pravda :D Ale fakt to nehodlám přepisovat, takže.. třeba vám to přijde zajímavý :)

Srovnání dvou filmů zachycujících pohledy evropské a americké kinematografie na stejnou událost
Úvod
V této práci budu srovnávat dva filmy pojednávající o druhé světové válce. Spíše než pohled dvou stran na jednu válku - jelikož obě země byly na "stejné straně barikády" - budu porovnávat její filmové zpracování, realističnost i typy lidských příběhů obsažených ve filmu. Pokusím se vyzdvihnout, na jaké konkrétní věci se filmaři zaměřili, co jim v tomto kontextu přišlo důležité, i jaká byla další témata. Zvolila jsem tyto dva filmy, protože přesně tematické zaměřené filmu a jeho vlastní příběh jsem chtěla vidět z pohledu amerického i evropského. Český film je nekomerční, oproti tomu americký je typickým komerčním snímkem. Oba filmy jsou velmi kvalitně zpracované, na podívání příjemné, a vykreslují skutečnou událost, kterou si jejich tvůrci nemohli domyslet a upravit ke svým potřebám - proto je to pro mě jakýsi nulový bod, od kterého mohu začít srovnávání.
Obecná charakteristika epochy
Konec 20. a začátek 21. století se řadí k éře postmodernismu. Ten vychází z kritiky anticko-křesťanské a evropocentrické kultury, která byla přesvědčená jen v jednu pravdu a jeden názor. Dává tedy možnost projevům množství názorů, které staví rovnoprávně vedle sebe. Skrze postmoderní umění se navzájem spojují nejrůznější prvky a žánry dohromady.
Identifikace a popis kulturních produktů
Oba filmy byly vytvořeny v roce 2001, a oba můžeme zařadit pod žánry válečný, drama, akční a romantický. Pearl Harbor, který trvá necelé tři hodiny, vznikl ve Spojených Státech pod režií Michaela Baye, podle scénáře Randall Wallace. Film vyhrál devět ocenění, jedním z nich byl i Oscar za nejlepší zvukové sestavení. Jak už vypovídá název, děj se odehrává na pozadí druhé světové války, přesně v roce 1941, a útok na americký přístav Pearl Hrabor je kromě romantického příběhu ústředním motivem. Hudbu k filmu složil Hans Zimmer, a jako hlavní postavy se zde ukázali Ben Affleck, Josh Hartnett a Kate Beckinsale. Rozpočet při jeho vytvoření byl sto čtyřicet milionů amerických dolarů, a celosvětové tržby se vyšplhaly až na necelou půl miliardu dolarů.
Příběh začíná za slunečného dne v roce 1923 na farmě v Tennessee, kde si dva malí kluci hrají a zbožně sledují letadlo, se kterým otec jednoho z nich létá. Brzy se posouváme o necelých dvacet let dál na vojenskou základnu, z malých chlapců jsou piloti, nejlepší ve skupině, kteří ohromují ostatní piloty a pohoršují velitele, protože spolu trénují triky v letounech. Lepší (nejspíš i starší, protože druhého chlapce od dětství ochraňoval) z pilotů, Raf, se zamiluje do ošetřovatelky Eveline, ale brzy ji musí opustit, protože odlétá do války do Británie. Rafův letoun spadne a jeho přítel, Danny, i krásná Eveline, dostanou zprávu o jeho smrti, která je sblíží, až propadnou lásce taky. Naštěstí i naneštěstí Raf leteckou bitvu přežil, a vrací se na Pearl Harbor, kde zjišťuje pravdu a protože oba má rád, je pro něj těžké být s nimi i zlobit se na ně. Divák zde opět může plně prožívat emoce postav, kterými je tento film dostatečně zásobovaný. Všichni tři hrdinové však nemají čas nastalou situaci řešit, protože Japonci zrovna zahájili nečekaný útok na přístav i blízké letiště. Tady se film od hlavních postav na chvíli odpoutá a do popředí se staví samotné útoky, které jsou neuvěřitelně realistické, ale i příběh dosud neznámého námořníka, který je na lodi zaměstnán jako kuchař. Po podpoře náčelníka, který jej vycvičil, a který mu později dojemně umírá v náručí, se kuchař vydá na pomoc ostatním, popadne zbraň a sestřelí hned několik blížících se letadel. Dějově se opět vracíme k dvojici hlavních hrdinů, která se mezitím dostala k letounům a skrze manévr, co trénovali na počátku filmu, se zbaví další jednotky útočících Japonců. Pozadí války se po dlouhém útoku a krvavých dramatických chvílích v nemocnici uklidňuje, takže se trojúhelník snaží opět vyřešit své osobní problémy, ale Danny s Rafem jsou opět povoláni do akce, u které je dopředu jasné, že se z ní nemusí vrátit. Nebezpečný a napínavý let do Japonska kvůli oplacení útoku končí téměř zajetím. Pilotům se podaří Japonské vojáky přemoci, Danny však přitom umírá v náručí svého nejlepšího přítele. Po návratu se koná slavnostní vyznamenávání všech přeživších hrdinů, při kterém se vrací do příběhu mladý kuchař. Koncem filmu se opět posouváme o pár let dopředu na farmu za slunečného dne - jako na začátku filmu - kde u červeného větroně stojí manželé Evelin s Rafem, a kolem pobíhá malý chlapec jménem Danny - po svém otci, který se o jeho narození dozvěděl pár vteřin před svou smrtí. Dech-beroucí hudba, která navozuje napětí i romantickou atmosféru, v divákovi na konci filmu vzbudí šťastný pocit, jak přes veškeré problémy všechno dobře dopadlo.
Film Tmavomodrý svět režíroval Jan Svěrák podle scénáře Zdeňka Svěráka, a jeho délka jsou necelé dvě hodiny. Film byl tvořen v České republice, Velké Británii, Německu a Dánsku, a na jeho pozadí je druhá světová válka. Hlavním motivem zde je příběh pilota, spíše doprovázený milostným trojúhelníkem. Hudbu k filmu napsal Ondřej Soukup spolu s Jaroslavem Ježkem, a v hlavní roli se zde představil Ondřej Vetchý a Kryštof Hádek. Tmavomodrý svět byl oceněn čtyřmi Českými lvy. Jeho rozpočet je pět milionů dolarů, a celosvětové tržby jsou dva miliony dolarů.
Začátkem filmu vidíme podobný obrázek jako u minulého snímku - letoun na slunečném poli, ve kterém sedí hlavní postava pilot Franta se svou láskou Haničkou a laškují spolu. Najednou se ocitáme v tmavé místnosti za zvuku šicích strojů, a trošku zmateně můžeme sledovat Frantu o několik let staršího a zuboženějšího, jak se u šicího stroje složí k zemi, což ho dostane do vězeňské nemocnice. Konečně zde divák může zjistit, že se nachází v roce 1950 v likvidačním pracovním táboře komunistů. Toto přecházení do "budoucnosti" se ve filmu objevuje velmi často, většinou jen na pár okamžiků, ve kterých se mnoho informací nedozvíme. Děj se dále vrací do doby prvního okamžiku filmu, do března 1939. František učí skupinu mladých pilotů létat, když dostanou od Německa rozkazy vzdát se zbraní. Proto Franta s jedním z mladších pilotů, Karlem, odletí na leteckou základnu do Británie. Jejich výcvik spočívá také v tom, že jezdí na kolech, která mají k řídítkům připnutá křídla, a sami vydávají zvuky palby. Letecké souboje, do kterých se po pár měsících také dostanou, obsahují několik kulek, prostřelená letadla a tiché pády do vody. Při jednom pádu, kdy Karel přežije, se dostane do domu krásné Susan. Ta se stará o děti z Londýna, který je pod útoky Němců. Okamžitě se do ní zamiluje a chce ji představit i svému nejlepšímu příteli Františkovi, což je nakonec chyba. Susan velmi brzy mlaďounkého Karla odežene, protože sama propadla lásce k Frantovi, a ten jí začne lásku oplácet. Když se to po skrývaných schůzkách Kája dozví, se svým přítelem a nadřízeným v jedné osobě nemluví. Tento film je emocí poměrně zproštěný - kromě extrémně milých a dojemných scén Františka se svým pejskem, kterého musel nechat u Haničky -, proto příliš nevnímáme, že by jednoho z nich nastalá situace extrémně trápila. Nakonec si však odpustí, a Karel zachrání vlastním zřícením se s letadlem do moře Frantovi život. Jen tiché a "stručné" potopení letounu, které nedovolí divákovi ani zapřemýšlet nad dojemností, je rychle přesměrováno na dvojici František-Susan. Této ženě se totiž neočekávaně vrátil manžel z války, proto se Franta může v klidu vrátit do Československa ke své Haničce. Ta však s přesvědčením, že její milý ve válce zemřel, se provdala za jiného muže a má s ním malé dítě, které si dokonce přivlastnilo jeho pejska Barču, tak Franta končí naprosto sám - opět v továrně na šicí stroje. I tento film podkresluje velice příjemná hudba, která je však jen přesně sedícím doplňkem.
Závěr
I přesto, že tyto filmy se zdají být velmi podobné, pravdou je, že jsou v mnoha částech diametrálně odlišné - nejen tím, že americká verze je výrazně komerční film, což se o českém zpracování válečného příběhu říci nedá. Největší rozdíl vidím ve využití speciálních efektů při bojích. Pearl Hrabor na nich opravdu nešetřil, a rozhodně se to vyplatilo. Přesto, že je bitva poměrně dlouhá, divák se nenudí, protože se tam neustále něco děje, a všechny potopené lodě a sestřelená letadla vypadají neuvěřitelně opravdově. Oproti tomu krátká vzdušná přestřelka byla jen další nevýrazná část děje, který byl spíše zaměřený na dialogy a události, než na hraní na city a ohromení sledujících. Výrazně v Tmavomodrém světě nevynikalo nic. Jakoby se děj držel v určité rovině, ne přehnaně napínavé, ale ani nudné. Milostný trojúhelník se takovým mohl zdát, ale opět mi přišel zbaven citů a emocí, takže ani ten diváka do děje nevtáhl. Naprosto opozičně se jeví milostný příběh v druhém filmu, kdy divák snad sám dychtivě přemýšlí, jak by se toto cituplné a zničující nedorozumění vyřešilo, aby všechny tři postavy byly opět šťastné a veselé. Jako přímo polárně odlišnou bych jistě označila smrt hlavních hrdinů. Pearl Harbor jako klasický, americký, velmi dobře udělaný trhák rozpláče každou divačku při dramatickém a pomalém umírání krásného a zraněného pilota, jenž se zrovna dozvěděl, že žena, kterou miluje, mu dá dítě, ale on ani jednoho z nich už nikdy víc neuvidí. Dojemné se mohlo ve filmu Tmavomodrý svět zdát, že Kája ví, že není schopný přivolat pro svého přítele pomoc, proto mu záchranný člun poskytne sám, když se s letadlem zřítí do vody a lehce nafouknutý člun drží blízko otevřeného kokpitu, aby se po pádu ke zmrzlému Frantovi dostal. Přesto si myslím, že většina diváků nepochopí, proč letadlo jen nenaklonil a člun mu neshodil, popřípadě se jej nedržel dost pevně na to, aby při dopadu letadla byl schopný se z něj rychle dostat. Člun byl sice velký pro jednu osobu, ale dva lidi by nejspíš zachránil. Naprosto mě ohromilo, že Franta nešťastně ke člunu připlaval a rozhlížel se kolem, ale žádné zdlouhavé oplakávání, vykřikování jeho jména, hledání svého kamaráda a snaha mu pomoct, jak bych ve filmu předpokládala, se nekonalo. Jen na konci jsme mohli vidět letět opět spolu dva letouny při západu slunce a slyšet konverzaci Franty a Káji, kteří budou spolu vždy.
I přes to, že mi Tmavomodrý svět přišel emocionálně plytký, oba filmy bych zhodnotila jako skvěle odvedenou práci při tak odlišném zpracování velmi podobného tématu.
 


Beztematické žblebtání

15. dubna 2013 v 12:48 | Kolda |  milý deníčku...
Ahoj :)
Vždycky, když mám napsat titulek, nemám vůbec tušení, co do něj.. A vzhledem k tomu, že se to opakuje i ve škole, kdykoliv mám nějaký ve zpravodajství vymyslet, je to celkem v háji! :D Tak je radši moc nevnímejte. :)
Taksi říkám, že tady ten blog je takhle úplně na nic. Protože sem píšu jen žblebty o tom, proč nic nepíšu, a kvůli jakým hloupostem nemám čas. Což je smutné.. :D Ale já odmítám tenhle blog zrušit, prostě ne. Skákejte si třeba na hlavu, ale ne! :D
A náhodou, teď mám docela uvěřitelný důvod, proč jsem to tu tak zanedbávala - dělala jsem skoro nonstop do školy :/ Tento víkend jsou první dny po dlouhý době, kdy nemám chvilku co dělat. :D A přišlo mi to sakra podezřelý, radši jsem dvakrát zkontrolovala IS. :D Tak jsem se dala do jarního úklidu šatny.. A dávám pryč snad jeho polovinu! :D Protože mou skříň okupovaly třeba i kapsáče, nebo dlouhá zavinovací sukně, co jsem nosila snad na základce! :D A v neděli jsem se tak pustila do práce na zahrádce, že jsem zapomněla jít na trénink. :D
Když ono je tak krásně! Tak teď sedím na zahradě a na klín mi každých deset vteřin přistává oslintanej tenisák od paní psové. :) Coapk děláte vy?? Když je tak krásně. :)
Jinak, jak už jsem psala, že by to chtělo aspoň malou změnu blogu.. No, spíš aby se tu konečně něco dělo. :D Chci dopsat povídku, ale upřímně doufám, že ji už radši nikdo číst nebude, protože když se dívám těch pár let zpátky, chce se mi zahrabat pod zem. :D ALe obávám se, že stále to o moc lepší nebude.. :D
Minulý víkend jsem strávila taky z části psaním úkolu do Studia kultury, a č si myslím, že zrovna tenhle úkol mě, co se týče studia, k ničemu nebude, zjišťuju, že doma jsou docela nadšení si ho přečíst. Tak ho sem hodím, jako začátek je to dobrý, ne? :) Uvidíte, o co jde.
Zatím se mějte famfárově a užívejte si to náádherný počasí, než v pátek zmizí :)

S posledním dopsaným slovem doufám, že mě titulek napasne.. a ne, pořád nic! :D Možná kdybych psala nějaký téma, bylo b to o něčem jiném.. :) Tak jo, a název je na světě, téma to prostě nemá. :)

Charlie Straight

4. března 2013 v 23:33 | Kolda |  milý deníčku...
Ahoj ahoj Usmívající se
Měla bych jít spát, protože ráno vstávám do školy na zpravodajství, ale řekla jsem si, že sem něco napíšu, jak jsem v minulým článku slíbila, o koncertu Charlie Straight.

I když vlastně není tolik, co povídat. Prostě to bylo nádherný! :) Jeden člen kapely chyběl, protože byl prý v nemocnici se slepákem, ale šlo jim to i tak perfektně. Neřeknu vám který, protože tak dobře je neznám. :D Začala jsem je poslouchat, až když jsem v peněžence měla schovaný lístek, ale zjistila jsem, že jsou mi některý písničky povědomý. A hlavně jsem si některý strašně zamilovala! :DTřeba tuto:
Nebo taky Too many knives in the kitchen. :) Během koncertu jsem se snažila i fotit, ale můj mobil v tmavém blikajícím prostoru není schopný pořídit použitelný fotky, potvora jeden. Takže obrázek je z oficiálních stránek Charlie Straight.
S dvěma kámoškama jsem si tam našla docela dobrý flek nedaleko pódia, ale pak se před nás narvala parta debilů!! :D To jinak říct nejde, oni mě strašně vytáčeli! Původně jsem myslela, že jsou dva, kluk s přítelkyní. On byl celkem normální, ona vypadala opile a hejbala se, tancovala a padala na všechny různý strany, že kámošku začala utlačvat a dostal ase tak k nám. Vožralej kluk před ní k nim evidentně patřil taky, a tři holky okolo jakbysmet. Já se teda utlačovat nenechala, tak jsem, především ji, pořádně zmlátila loktem. :D Nejlepší bylo, že ona nereagovala. Až ke konci, když to fakt byla asi rána, se otočila, tak jsem naznačila pusou promiň, a ona se stáhla. :D Její přítel, když na mě šlápnul, se aspoň omluvil. Tohle na koncertech nesnáším. Já tam ráda mlátím loktama lidi okolo, ale když nereagují, tak zuřím! :D
V nějaké reklamě v televizi ještě hraje v pozadí jejich další krásná písnička, Upside down:

Jinak, jestli jsem to neudělala (ale teď myslím, že možná jo..), musím se pochlubit, mám nový brusle. :) Risporty RF3, ale v tuhle chvíli je naprosto nenávidím! Už druhý týden po sobě z nich mám bolavý nohy a rozedřený paty. Ale nějak to k tomu asi patří, prostě je musím rozchodit.. rozbruslit.. :) Hlavně mě štvou nový nože, protože mají lehce jiný tvar, a piruety se můžu učit snad od začátku, jak mi teď nejdou.. :( Ale půjdou!!! :)

Kromě bruslí, mám nový i taneční boty, protože po roztrhlým zapínání se mi natrhl celý pásek, a to se týden před předtančením na plese nehodí. Nebyla jsem si jistá, že by vydržely.. Tak mám krásný nový, s křížovým zapínáním přes nárt a vepředu s provázky (teď mě nenapadá lepší výraz :D ) svázanými uprostřed uzlíkem. Saténový v barvě bronzu, jsem z nich nadšená! I když i z nich ještě bolí nožičky, přestože mají měkoučkou podrážku, ze které jsem stále ještě na větvi.. Prostě teď chodím jak postižený kačer! :D

A i přes mou kačeří kůži jsem byla na plese gymplu v nehorázně (na mě určitě!) vysokých lodičkách. Tančit v nich moc nešlo (mají lehce zvednutou špičku, a když jsem šla na špičky, přepadávala jsem dopředu :D ), ale překvapilo mě, jak byly pohodlný. Já jsem zvyklá na 6cm podpatky, maximálně 8. A tyhle mají deset. I když.. musím odečíst skoro dvoucentimetrovou platformu, takže asi proto to nebylo nějak hrozný.. Jen tak nebezpečně vypadaly - s mojí "šikovností" určitě. Normálně se mi takový boty moc nelíbí. Ale zkusila jsem si je, když jsem byla v Baťovi naštvaná, že ty, co se mi líbily, nemají v mojí velikosti, tak jsem si ze srandy vyzkoušela tyto. A zamilovala se do nich. Kdyžtak jsou tady.
Jinak ples se vydařil. Chtěla jsem s bývalými spolužáky i učiteli pokecat, a to se podařilo. Před druhou jsem měla nějaký útlum a začala zívat. Nebyla jsem v tom sama, tak jsme to s kámoškou zabalily.

A protože ráno mám pro mě děsivý Úvod do zpravodajství, tak to asi balím i tady. :) Ještě něco, zjistila jsem, že není nějak nemožné, ani moc těžké, změnit dvojobor. Chtěla bych žurnalistiku vyměnit za psychologii, a podle řádu (nebo kde jsem to našla), by mělo stačit mít dostatek kreditů a splněny povinné předměty, které jsem si tento semestr zapsala. A podat žádost proděkanovi. Teď jen zůstává otázka, jestli by mi to schválil, a jestli se takhle na psychologii "nehlásí" miliarda dalších lidí, a jak by to tak případně pokračovalo.

No nic, mějte se famfárově! Užívejte si ty nádherné jarní dny plné sluníčka, protože brzo začne zase pršet. A jak by řekl dědeček...
Pac a pusu Mrkající

Krize zažehnána aneb Nemám nejmenší tušení, jak tenhle článek nazvat :)

20. února 2013 v 23:00 | Kolda |  milý deníčku...
Ahoj ahoj ahoj :)

Před dvěma dny jsem začínala tenhle článek s podivně mizernou náladou a slovy, že se stejně nic nedělo a není o čem psát. Tak jsem jeho pokračování radši odložila a teď to celý smazala, protože byl krapet depresivní. :) Sice je fakt, že od posledního článku (uběhla hodně dlouhá doba :D) se toho moc nestalo, ale zároveň se toho stalo poměrně dost, tolik, že ani nevím co. :D A koho to nezajímá, nemusí vůbec číst dál. :D
Teď mám skvělou náladu, jako vždy po tréninku. Můj taneční partner si ještě trajdá po Indii, tak se teď sama zaměřuju spíš na přesnou techniku kroků a pěkně z toho bolí nožičky, ale je to dobře. :D Tréninky teď máme častěji, protože se nám zase blíží předtančení na plese univerzity obrany, a já jsem ráda, že častěji na sobě můžu makat. Dokud jsem neměla školu, chodila jsem poměrně často s kamarádkou do posilovny, ale teď nevím, jak moc mi to bude vycházet. Ale aspoň od zítra začnu snad chodit na pilates - jsem na to zvědavá, ještě jsem na něm nebyla. Nemáte s tím někdo zkušenosti? :)
Taky jsem od včerejška hrozně nadšená z nových bruslí, které jsem si pořídila. Stály pěknej balík, ale asi je z části dostanu k narozeninám. :) Jen doufám, že to s nima půjde líp, protože už se nebudu moct vymlouvat na špatný brusle, když mi skoky nepůjdou. :D
No vidítě, předevčírem bych psala samé negativní myšlenky o tom, jak jsem naštvaná na školu, že se mi ještě nevyjádřili k žádosti o výjimku k jednomu předmětu, že končí pravidelný improvizační večer v divadle, že jsem si nestihla zapsat tělocvik na tento semestr, a tak dále.. :)
Dneska budu psát o tom, jak jsem výjimku ke Zpravodajství dostala, na Improvizačním večeru v Polárce jsem byla a zjistila, že nekončí, jen v březnu nejspíš nebude. S tělákem žádná změna, ale "bodystyling" si můžu cvičit doma, na powerplatu nebo při tom pilates, tak už mě to ani trochu netrápí. :D Jsem sice zděšená ze školy (dvakrát týdně mám na osmou!!), vypadá to, že toho bude dost, ale musím si prostě perfektně rozvrhnout čas, abych všechno stíhala. Kamarádce se totiž možná podaří dohodit mi brigádu ve školce, tak aspoň dva dny od 8 do 5 tam budu muset být, pokud to výjde. :)
Tak jsem koukala po svém blogu ( a zjistila, jak šíleně ho zanedbávám...) a našla poslední kapitolu povídky Smrt je teprve začátek. A hlavně její první kapitolu - a od té už uplynulo až moc dlouho, tak jsem se rozhodla to konečně dopsat. :D Já vím, tvrdím to už snad rok, a všechno, co jsem si k tomu namyslela, jsem už stihla zapomenout, ale fakt to mám v plánu. Než mi začne největší množství práce do školy. Stejně už zbývá poslední kapitola. Opět cca rok mám v hlavě už novou povídku, ale nevím ještě, jestli ji budu zveřejňovat. Aspoň SJTZ pro klid své duše dopíšu. :D
Asi se na to podívám už teď. :) Než půjdu spát.. Ráno vstávám na osmou na Etnografii a terénní výzkum. Jsem zvědavá, co to vlastně bude. :D
Je sranda vidět, jak za oknem sněží a na skřínce sledovat v květináči narcisy a tulipány. Na to, jak zbožňuju zimu, se už nehorázně moc těším na jaro. Co vy? Užíváte si ještě sníh, nebo taky prahnete po sluníčku a teplu? :)
Raději už končím, tak se mějte extrémně nádherně and enjoy every single day :)


P.S. Už je to nějaká chvilka, co jsem byla v kině na Les Misérables, ale stále ty písničky nemůžu dostat z hlavy. :D Můj neoblíbenější muzikál, a jeho písně jsou přenesený do filmu, takže je můžu poslouchat každou chvíli. :) Nemohla jsem se rozhodnout, kterou sem vložit, protože miluju všechny, tak sem asi dám tu, u které jsem v kině nejvíc brečela. Empty chairs and empty tables. :) I když zvažuju pořád On my own... :D
Ne, Russel Crowe má krásný hlas, vyhrává Stars!
Ne, raději Confrontation... Look down s Gavrochem, Do you hear the poeple sing nebo Who am I či Red and black? Vidíte, se mnou je tohle nekonečný. Takže si ten film pusťte, prosím, úplně celý! :D

No, protože mě nehorázně vytáčí internet, a když chci nahrát video, přepne mi to na úplně jinou stránku, vložím jenom odkaz. Nakonec vyhrála Konfrontace, ale koncertová verze, při které mi The Confrontation přijde nejlepší, protože mají jasně rozdělený části písně mezi Javerta a Valjeana, i když zpívají zároveň. :)


Příští týden jdu na koncert Charlie Straight, tak třeba příště bude hudba od nich :D

Další články


Kam dál